Autor fotografie: wikipedia, public domain|Popisek: Spitfire Mk.Vb, 1942
24. března 1942 se během cvičného letu nad Cornwallem srazily dva Spitfiry 66. stíhací perutě RAF. Oba letouny se zřítily, po nárazu na zem shořely a piloti při neštěstí zahynuli. Jedním z nich byl velitel perutě, major Daniel Edward Cremin. Rakev s jeho domnělými tělesnými ostatky byla předána rodině, která je pohřbila v Tisbury ve Wilshire na západě Anglie. Po 75 letech však místo nehody prohledával s detektorem kovů Stuart Palmer.
Major Cremin toho dne startoval v 9 hodin 20 minut ze základny Portreath. Pilotoval svůj Supermarine Spitfire Mk.Vc číslo AB 462 s kódovým označením LZ-W. Druhým pilotem byl rovněž Australan, seržant William Norman. Během letu se srazili. Podle závěrů vyšetřování z 27. března 1942 byl na vině Norman, který neodhadl vzdálenost mezi oběma letouny. Jeho stroj se po srážce zřítil střemhlav do země a explodoval. Creminův Spitfire přišel o křídlo, na zem dopadl v divoké vývrtce a začal hořet.
Daniel Cremin se narodil v roce 1917 v australském Sidney a u Royal Australian Air Force sloužil od roku 1936. O dva roky později přestoupil k britskému letectvu v rámci programu výměny pilotů. Byla to po zřízení leteckých sil různých zemí impéria obvyklá praxe, která posilovala zkušenosti důstojnických kádrů. Cremin létal se 127. perutí na Blízkém východě a v roce 1940 dosáhl hodnosti kapitána (flight lieutenant) a působil jako instruktor Blízkovýchodního velitelství. A byl zde i během anglo-irácké války v květnu 1941.
Irácké letectvo tehdy tvořilo sedm perutí a ne více než 60 letuschopných strojů. Stíhači létali na britských dvouplošných Gloster Gladiator, a i většina ostatních letounů byly britské provenience. K nim přibyly italské na evropském či africkém bojišti neúspěšné stíhací-bombardovací Breda Ba 65 a střední bombardovací Savoia-Marchetti SM.79. RAF, resp. 4. letecká výcviková škola, proti nim mohla nasadit 39 pilotů, z nich tři stíhací Gladiatory. Posil k dispozici mnoho nebylo, protože prioritou bylo severoafrické bojiště; přibylo několik středních bombardovacích Wellingtonů a stíhacích Hurricanů; piloty RAF posílili Řekové prodělávající v Iráku letecký výcvik.
Během prvního dne bojů se Britům podařilo zničit 22 iráckých letounů ještě na zemi. O pár dní později se do akcí zapojila Luftwaffe a její Fliegerführer Irak plukovníka Juncka s 20-30 letouny (především stíhací Bf 110, bombardovací He 111 a dopravní Ju 52, opatřené iráckou kamufláží), které se do Iráku dostaly ze Sýrie díky dohodě s vládou vichystické Francie. V době stále platného Molov-Ribbentropova paktu iráckou proněmeckou vládu uznal i Sovětský svaz. Přidala se také Itálie, která poslala 155. Squadriglia Speciale Irak na dvouplošných stíhacích Fiatech CR.42. Z základny v Aleppu startovaly také bombardovací SM.79 a SM.81. Stíhači RAF si s nimi dokázali poradit, udržet vzdušnou převahu a v důsledku zabránit dalšímu přísunu posil a podpory nepříteli.
Winston Churchill nasazení RAF v této válce označil za hlavní faktor dosaženého vítězství. Daniel Cremin získal za prokázané hrdinství Záslužný letecký kříž (DSC). Vrátil se do Británie, létal u 252. perutě a po svém povýšení na majora dostal velení 66. perutě.
75 let po tragické nehodě nalezl detektorář na místě dopadu Creminova Spitfiru lidské ostatky. Vzorek DNA byl porovnán s jeho tehdy již 78letým synem Markem. Pohřeb se opakoval a nalezené ostatky byly pohřebeny do původního hrobu v listopadu roku 2017.