Poklady vojenského muzea kyjevské lávry: tanky, samohybné houfnice i ,,Stalinovy varhany"

Poklady vojenského muzea kyjevské lávry: tanky, samohybné houfnice i ,,Stalinovy varhany&quote;
05 / 06 / 2018, 10:00

V tomto článku se dostaneme k oblíbenému tématu, jimž jsou tanky - lehké, střední, těžké a další. V lávře Kyjev ve vojenském muzeu se jich nachází nepřeberné množství. Ale nachází se zde i jiné zajímavé ,,kousky" - letoun Jak-9 či samohybná houfnice Su-152. Pokusíme se vybrat to nejzajímavější, co místní muzeum nabízí. Samozřejmě zmíníme asi nejvýkonnější tank 2. světové války T-34.

T-34 

byl sovětský střední tank vyvinutý na přelomu 30. a 40. let 20. století. V době svého vzniku byl podle amerického autora Stevena Zalogy nejlepším středním tankem na světě.

V čase zahájení války nacistického Německa proti Sovětskému svazu (operace Barbarossa), tedy dne 22. června 1941, nebyly německé tanky z hlediska technických parametrů schopny se tomuto sovětskému tanku úspěšně postavit v boji. Teoreticky je překonával výzbrojí i pancéřováním. V průběhu druhé světové války jej překonaly až novější stroje jako německý Panther z roku 1942 a po vylodění spojenců americký tank M26 Pershing z roku 1944, který byl ovšem v té době řazen mezi těžké tanky.

V době svého prvního nasazení představovaly tanky T-34 zcela novou kvalitativní třídu v rámci tankových konstrukcí.

Německé tanky typů Pz I, vyzbrojené dvěma kulomety, Pz II s 20mm kanónem, Pz 35(t)Pz 38(t)Pz III s 37mm kanónem jej vůbec nemohly ohrozit, neboť nedokázaly prostřelit jeho pancíř ani z těsné blízkosti. Poněkud lépe si vedly nové Pz III s 50mm kanónem a stíhač tanků Panzerjäger I, které mohly prostřelit některé slabší části zadního pancíře. Nejlépe na tom byly tanky typu Pz IV vyzbrojené krátkým 75mm kanónem a útočná děla Stug III (ve verzích A až E), které dokázaly nablízko prostřelit zadní i boční pancíř a při velkém štěstí údajně i čelní. Nejdříve se ale musely tak blízko dostat, což nebylo zas až tak jednoduché, protože 76mm kanón T-34 bez problémů probíjel čelní pancíř všech těchto strojů i na velkou vzdálenost. Německé tanky vedly ve vedlejších parametrech, technice a její kvalitě. Všechny měly vysílačky, jejich vnitřní bojový prostor nebyl tak stísněný, měly kvalitnější zaměřovací techniku a lépe řešený výhled ven. Také byly spolehlivější.[10] Na druhou stranu ale tyto rozdíly v sekundárním vybavení nehrály v případě střetnutí příliš velkou roli. V roce 1941 T-34 prostě neměl soupeře.

Situace se začala měnit v roce 1942, kdy se na frontě začaly objevovat improvizované stíhače tanků Marder Ia první Pz IV s dlouhým 75 mm kanónem. Tak získal T-34 soupeře, se kterým už musel počítat, byť je stále překonával, alespoň v některých typech boje. Dalším nebezpečným soupeřem se stala útočná děla Stug III, která od série F obdržela dlouhý 75 milimetrový kanón. Tanky Pz III dostaly dlouhý 50 mm kanón, takže získaly alespoň nějakou, byť nepříliš velkou šanci. Tanky T-34 stále představovaly určitou vyšší kvalitu, zejména protože se postupně dařilo zvyšovat počet těch s vysílačkou a vylepšovat jejich sekundární struktury, ale některé německé stroje se dostávaly nebezpečně blízko.

psali jsme: Lávra - kulturní bohatství Kyjeva, které stojí za vidění

V roce 1943 se na frontě objevila již celá řada strojů, s nimiž se T-34/76 mohl měřit jen stěží. V prvé řadě šlo o těžký tank Tiger I (který byl ovšem trochu jiná třída) a „střední“ tank Panther (hmotnost 45 tun), který T-34 výrazně překonával zejména přesností a účinností svého 75 mm kanónu. Také se objevila již celá řada německých stíhačů tanků druhé generace, které již byly s to snést přímý střet s tanky T-34. Odpovídající odpovědí sovětské válečné výroby byl tank T-34/85. Vášnivý spor o to, který tank byl lepší, zda Panther, nebo T-34/85, je dlouholetou zábavou obdivovatelů tankové techniky a rozhodnout jej víceméně nelze, protože oba tanky byly určeny k různým úkolům a byly lepší či horší v různých parametrech.

tank1

SU-152

Plán na vývoj a výrobu samohybné houfnice ráže 152 mm vznikl v Sovětském svazu na přelomu let 1942 a 1943. Existovaly dva základní impulsy ke vzniku tohoto plánu. Byly to jednak zkušenosti Rudé armády s boji ve Stalingradu a jeho okolí, kde se projevil nedostatek samohybných děl schopných ničit silnější německá opevnění. Druhým impulsem bylo nasazení nového německého tanku Tiger, který byl pro sovětské obrněnce opravdovým oříškem. Nová samohybka tedy měla být schopna jednak likvidovat opevněné nepřátelské body a podporovat tak postup pěchoty i obrněných formací a poradit si novými těžkými tanky fašistů.

Práce na vývoji požadovaného stroje vedl konstruktér Josef Jakovlevič

Kotin. Podvozek byl převzat z těžkého tanku KV-1 a výzbroj samohybky tvořila upravená polní houfnice ML-20 ráže 152,4 mm. Původní plány předpokládaly prodloužení tankového podvozku. K tomu ale nedošlo, protože by to znamenalo významný nárůst výrobních nákladů i

času potřebného pro vývoj.Práce na projektu, který získal označení KV-14, byly zahájeny 31. prosince 1942 v Čeljabinském Kirovském závodě. 4. ledna 1943 byl projekt předložen Výboru obrany, který jej schválil a požadoval dodání testovacího prototypu do 25 dní. Tento doslova šibeniční termín se podařilo splnit. 25. ledna byl prototyp hotov a proběhly jeho tovární zkoušky. Po nich následovaly zkoušky armádní. Stroj v nich obstál a 14. února byl oficiálně přijat do výzbroje Rudé armády pod označením SU-152 (SU = samochodnaja ustanovka). Zároveň se schválením stroje bylo také nařízeno zahájit okamžitě jeho sériovou výrobu. Závratná rychlost stavby prototypu byla dána částečně samotnou jednoduchostí stroje (který spojoval již vyráběný podvozek s již vyráběnou zbraní), ale také faktem, že konstruktéři Čeljabinské továrny již před vznikem armádního zadání sami teoreticky bádali nad možností stavby takového stroje.

psali jsme: Předválečná a válečná vojenská technika, která nestála v první linii

Bitva u Kurska a nasazení nových německých tanků Panther výrazně urychlily práce na přezbrojení sovětských středních tanků T-34 silnější zbraní ráže 85 mm. Přitom bylo zřejmé, že ve chvíli kdy bude nová verze tanku T-34 hotova a nasazena, ztratí samohybné protitankové dělo SU-85 smysl své existence. Vyrábět vedle tanku ještě samohybku se stejně silnou výzbrojí by totiž bylo zbytečné. Již od poloviny roku 1943 proto v závodě Uralmaš (Uralsky mašinostrojitělnyj zavod) probíhaly práce na přípravě nové generace tohoto samohybného děla se silnější výzbrojí.

Práce vedl kontruktér L. I. Gorlitsky. Pro nové samohybné protitankové dělo se počítalo s výzbrojí ráže 100 mm. V prosinci 1943 předal konstrukční tým své návrhy komisariátu tankového průmyslu a vedení samohybného dělostřelectva. 28. prosince byl potom závod Uralmaš oficiálně pověřen postavením prototypu nového stroje. Testovací exemplář měl být hotov v šibeničním termínu do 25. února 1944. Za hlavní zbraň samohybky byl v oficiálním rozkaze určen kanón S-34. Když se však konstruktéři podívali na výkresy kanonu, zjistili, že jeho instalace nebude tak snadná.

Kanon S-34 byl pro kabinu samohybného děla příliš velký. Velikost zbraně by jednak omezovala možnost jejího pohybu při míření, ale hlavně by v čelní stěně kabiny zabrala tolik místa, že by se vedle ní už nevešel potřebný průlez pro řidiče. Instalace tohoto děla by tedy vyžadovala úpravu celé kabiny. A pokud chtěli konstruktéři dodržet termín stanovený pro stavbu prototypu, nemohli se do tak rozsáhlých úprav pouštět. Technici z Uralmaše se proto obrátili na konstrukční kancelář dělostřelecké továrny číslo 9, vedenou F. F. Petrovem, s žádostí o vývoj zbraně ráže 100 mm, která by šla snadno instalovat do kabiny SU-85.

Bitva u Kurska a nasazení nových německých tanků Panther výrazně urychlily práce na přezbrojení sovětských středních tanků T-34 silnější zbraní ráže 85 mm. Přitom bylo zřejmé, že ve chvíli kdy bude nová verze tanku T-34 hotova a nasazena, ztratí samohybné protitankové dělo SU-85 smysl své existence. Vyrábět vedle tanku ještě samohybku se stejně silnou výzbrojí by totiž bylo zbytečné. Již od poloviny roku 1943 proto v závodě Uralmaš (Uralsky mašinostrojitělnyj zavod) probíhaly práce na přípravě nové generace tohoto samohybného děla se silnější výzbrojí.

Práce vedl kontruktér L. I. Gorlitsky. Pro nové samohybné protitankové dělo se počítalo s výzbrojí ráže 100 mm. V prosinci 1943 předal konstrukční tým své návrhy komisariátu tankového průmyslu a vedení samohybného dělostřelectva. 28. prosince byl potom závod Uralmaš oficiálně pověřen postavením prototypu nového stroje. Testovací exemplář měl být hotov v šibeničním termínu do 25. února 1944. Za hlavní zbraň samohybky byl v oficiálním rozkaze určen kanón S-34. Když se však konstruktéři podívali na výkresy kanonu, zjistili, že jeho instalace nebude tak snadná.

Kanon S-34 byl pro kabinu samohybného děla příliš velký. Velikost zbraně by jednak omezovala možnost jejího pohybu při míření, ale hlavně by v čelní stěně kabiny zabrala tolik místa, že by se vedle ní už nevešel potřebný průlez pro řidiče. Instalace tohoto děla by tedy vyžadovala úpravu celé kabiny. A pokud chtěli konstruktéři dodržet termín stanovený pro stavbu prototypu, nemohli se do tak rozsáhlých úprav pouštět. Technici z Uralmaše se proto obrátili na konstrukční kancelář dělostřelecké továrny číslo 9, vedenou F. F. Petrovem, s žádostí o vývoj zbraně ráže 100 mm, která by šla snadno instalovat do kabiny SU-85.

Petrovovou odpovědí byl kanón D-10 vzniklý úpravou námořního kanonu B-34. Jeho varianta pro samohybné dělo dostala zpětně označení D-10S, kde písmeno S indikovalo slovo samochodnaja. Na konci února tak mohl být dokončen první prototyp pod kódovým označením Objekt 138. Stroj absolvoval tovární testy sestávající ze 150 kilometrů jízd a 30 výstřelů z kanónu. 3. března byl potom vůz předán k armádním zkouškám. Ty probíhaly od 9. do 27. března a tentokrát musel prototyp najezdit plných 864 kilometrů a zvládnout 1040 výstřelů.

Armáda uznala, že testovaný prototyp, byť s neplánovanou výzbrojí splňuje její požadavky, ale ústředí pro vývoj dělostřeleckých zbraní (TsAKB) trvalo na postavení srovnávacího stroje, vyzbrojeného původně požadovaným kanónem S-34. Jeden exemplář kanonu S-34 byl tedy upraven tak aby šel snadno zamontovat do trupu samohybky. I tak si ale montáž vyžádala celou řadu menších úprav. Prototyp s kanonem S-34 byl dokončen a testován v červnu 1944. Tato varianta stroje dostala prozatimní označení SU-100-2. Prototyp SU-100-2 prodělal zkoušky stejného rozsahu jako jeho konkurent, vyšel z nich ovšem hůře a byl tedy zamítnut. Zato Objekt 138, vyzbrojený kanonem D-10S, byl 3. července oficiálně schválen do výzbroje Rudé armády pod označením SU-100.

SU-100 vycházela konstrukčně ze starší SU-85 a byla jí také na první pohled velmi podobná. Stroj byl opět postaven na podvozku tanku T-34, ze kterého převzal rovněž motor, převodovku a další agregáty. Podvozek byl tvořen na každé straně tradiční pěticí velkých pojezdových kol s gumovou obrubou. Vzadu bylo menší hnací kolo a vpředu nejmenší kolo napínací. Celá záď s motorovým protorem odpovídala tanku T-34. Přední polovinu trupu potom zabírala pevná nástavba svařená z rovných pancéřových desek. Přední stěna byla ostře skloněná což zvyšovalo její odolnost proti ostřelování. Uvádí se, že SU-100 převzala 84% komponent z existujích strojů T-34, SU-85 a SU-122. Pouze 16% součástí samohybného děla bylo nově vyvinuto.

Su-100

Nejviditelnější změnou oproti starší SU-85 byla velitelská věžička, která se objevila na pravé straně kabiny. Tubus věžičky přitom výrazně zasahoval do pravé boční stěny. V samotné věžičce byly po obvodu instalovány úzké průzory, které zajišťovaly veliteli stroje výhled v rozsahu 360 stupňů. Ve stropu věžičky byl průlez pro nástup a výstup velitele. Průlez se uzavíral dvoudílným poklopem. V jednom z jeho dílů byl umístěn pozorovací periskop. Za věžičkou ústila dvojice větráků pro ventilaci kabiny. Další nástupní a výstupní průlez s dvoudílným poklopem byl v přední levé části střechy kabiny. Také v jeho poklopu byl instalován pozorovací periskop. A konečně v hraně stropu a zadní stěny kabiny se nacházel další, největší průlez, který se využíval i k nakládání munice a jiného materiálu.

Další novinkou oproti SU-85 byl zesílený čelní pancíř kabiny, který dosahoval plných 75 mm (u SU-85 to bylo 45 mm). Silnější pancíř a těžší zbraň s sebou samozřejmě přinesly nárůst hmotnosti čelních partií stroje a tedy zvýšený tlak na přední pojezdová kola. Z toho důvodu musely být posíleny pružiny u předního páru kol.

Nová byla samozřejmě i hlavní zbraň stroje. Tou byl již zmíněný kanón D-10S ráže 100 mm. Kanón měl hlaveň dlouhou 53,5 ráže, tedy 535 cm. Kanón byl uchycen v masivním límci o síle 110 mm. Nalevo od samotné hlavně byl v límci otvor zaměřovače. V průbojnosti pancíře překonával D-10S německé kanóny KwK 42 ráže 75 mm (tank Panther) i KwK 36 ráže 88 mm (tank Tiger). Kanónu KwK 43 ráže 88 mm (tank Königstiger) se však nevyrovnala. I proti této zbrani však měl sovětský kanon jednu výhodu. Díky své větší ráži mohl střílet silnější protipěchotní tříštivotrhavé granáty než tank Königstiger.

psali jsme: VIDEO: Legendární tank T-34 driftuje na sněhu

Zásoba munice na palubě SU-100 čítala 33 kusů střel. Z toho 18 protitankových BR-412B (úsťová rychlost 895 m/s) a 15 protipěchotních OF-412. Je zajímavé, že téměř polovina vezené munice byla určena pro boj s živou sílou nepřítele, takže SU-100 nebyl nahlížen jako stíhačtanků, ale jako skutečně univerzální samohybné dělo. Někdy lze narazit i na informaci o poču nakládaných kumulativních střel. Ty ovšem byly pro kanón D-10S vyvinuty až po skončení války, takže tato informace je pravděpodobně platná pouze pro poválečné období. Frekvence střelby SU-100 mohla v bojové praxi dosahovat 5 až 6 výstřelů za minutu.

Na vzdálenost jednoho kilometru probíjela protitanková střela vypálená z D-10S kolmý pancíř o úctyhodné síle 185 mm. Z 1500 metrů dokázal kanón prostřelit pancíř silný 100 mm skloněný pod úhlem 60 stupňů. SU-100 si tedy i na vzdálenost přes jeden kilometr dokázala hladce poradit s čelním pancířem hitlerovských tanků Panther i Tiger. Horší už to bylo s německým samohybným kanónem Ferdinand, kterých ovšem na bojišti operovalo jen zanedbatelné množství.

Kanón D-10S byl však vyvinut velmi narychlo a tak až do poloviny léta 1944 probíhalo jeho dolaďování. Jako následek nemohla být včas připravena sériová produkce munice pro tuto zbraň, a tak došlo k velmi nepříjemné situaci. V červenci 1944 byla v továrně Uralmaš ukončena výroba SU-8,5 ale zároveň nemohla být kvůli problémům s municí spuštěna výroba SU-100. Konstruktéři tedy muselii improvizovat, a tak do nových vozidel SU-100 začali montovat staré kanóny D-5S ze samohybek SU-85. Od července do prosince tak z výrobních linek sjížděly hybridní stroje, které dostaly označení SU-85M. Celkem jich bylo vyrobeno 315 kusů. Od prosince 1944 začala výroba již standardních SU-100 s kanónem D-10S.

Celková hmotnost SU-100 činila 31,6 tuny. Na délku měřil stroj včetně hlavně kanónu 9,45 metru. Šířka byla rovné tři metry a na výška něco mezi 2,2 až 2,45 metru. S naftovým motorem V-2 34 o výkonu 500 koní dokázal stroj vyvinout velmi solidní maximální rychlost 48 až 50 km/h (lze ale narazit i na jiné údaje). Akční rádius při jízdě po silnici se pohyboval okolo 320 km. Osádku stroje tvořili čtyři muži. Řidič seděl nalevo v přídi trupu a používal svůj vlastní nástupní průlez v čelní stěně vozidla. Za řidičem seděl střelec a ještě dál za ním nabíječ kanónu. Velitel měl své stanoviště napravo od kanónu.

Od prosince 1944 začaly být z vyrobených SU-100 sestavovány regimenty a brigády. Každý regiment měl čtyři baterie po pěti strojích plus jeden stroj velitelský. Brigáda samohybných děl potom čítala 65 vozidel. SU-100 byly poprvé bojově nasazeny v lednu 1945 a od té chvíle bojovaly až do samotného konce války. K jejich zřejmě nejintenzivnějšímu nasazení došlo během potlačování německé ofenzívy s kódovým označením operace Frühlingserwachen u jezera Balaton v březnu 1945.

Do konce druhé světové války bylo vyrobeno 3037 kusů tohoto samohybného děla. Produkce však pokračovala i po válce, podle některých zdrojů do března 1946. Lze ovšem narazit I na informace o krátkém obnovení výroby v roce 1947. Kde ale byla výroba obnovena určitě, bylo v padesátých letech v Československu. Po skončení druhé světové války využívaly SU-100 armády mnoha sovětských spojenců. Kromě zemí Varšavské smlouvy to byly například také Alžír, severní Korea, Jemen, Angola, Albánie, Kuba, Sýrie, Egypt nebo Vietnam. V průběhu poválečných let samozřejmě podstoupily nejednu modernizaci. Bojově byly SU-100 nasazeny ještě v roce 1973 proti Izraelcům v Jomkipurské válce.

SU-100 byl velmi zdařilý stroj. Pokud jde o schopnost ničení nepřátelské obrněné techniky, bylo to nejsilnější sovětské samohybné dělo druhé světové války. Výkonná výzbroj kombinovaná se silným pancéřováním, nízkou siluetou a relativně vysokou rychlostí dělala ze SU-100 nebezpečný a efektivní bojový stroj. Mezi jeho hlavní nevýhody patřila absence integrovaného kulometu. Z toho důvodu se osádky těchto vozů mesuly mít na pozoru před blízkým setkáním s něpřátelskou pěchotou.

Jak-9

Stíhací letadla Jak-9 poprvé zasáhla do vzdušných soubojů na stalingradskou frontou v zimě 1942/43. Pro Němce se tento stroj stal velice nepříjemným překvapením. Jaky-9 ve výškách do 4000 m převyšovaly německý Messerschmitt Bf 109G-2 v rychlosti a měly lepší stoupavost výšky 5000 m dosáhly o 14 sekund dříve.[ Od 6000 m výše byly sovětské stroje sice o 40 až 60 km/h pomalejší, avšak boje na sovětské frontě se vedly v podstatně nižších hladinách, kde se mohla převaha Jaků 9 uplatnit lépe.

Typ Jak-9 byl velmi všestranný, používal se jako stíhací, dálkový stíhací a přepadový letoun, ve verzi Jak-9B sloužil dokonce i jako stíhací bombardér, který se užíval pro boj s tanky. V červenci roku 1943 zařadil do své výzbroje 12. gardový stíhací pluk protivzdušné obrany Moskvy výškovou stíhací variantu Jak-9PD. Celková produkce pěti kusů byla vyvinuta z prototypu I-28, který poháněl motor Klimov VK-105PD s dvoustupňovým kompresorem.

V roce 1944 byl uveden typ Jak-9DD, s palivovými nádržemi zvětšenými na 850 litrů, což dovolilo podnikat doprovodné lety dlouhé 2000 až 2200 km. Toho bylo využíváno např. při doprovodu amerických dálkových bombardovacích letadel B-17 a B-24, která si při mezipřistání doplňovala palivo na základně vybudované u Poltavy na Ukrajině. Použití Jaků 9 však druhou světovou válkou ještě neskončilo, tento typ se zúčastnil ještě bojů v korejské válce.

Jak-9U

První prototypy vzlétly v roce 1942, poté byla ihned zahájena sériová výroba a v zimě se stroje zapojily do bojové činnosti. Na přelomu let 1942 a 1943 byla stíhačka dále zdokonalena. Byl instalován nový protitankový kanón 11-P-37 ráže 37 mm, což si vyžádalo posunutí kabiny Jaku-9 o 0,4 m dozadu. Později se montovaly i zbraně jiné ráže, například dvacetimilimetrový kanón MPŠ-20, třiadvacetimilimetrový MP-23-VV či jen velkorážový kulomet UBS.

Montáží protitankových kanónů s protipancéřovým střelivem vznikly varianty pod označením Jak-9T. U typu Jak-9K byl experimentálně zabudován kanón ráže 57 mm. Naopak v roce 1944 byl do stíhačky instalován protitankový kanón ráže 45 mm. Mezi četnými verzemi byly i stíhací bombardéry Jak-9L a Jak-9B, vyzbrojený jen kulomety, přičemž do trupu byla umístěna pumovnice, v níž mohlo být zavěšeno až 400 kg pum (maximálně buď čtyři 100kg pumy FAB-100, nebo až 128 kusů kumulativních PT pumiček PTAB).

Kaťuša - ,,Stalinovy varhany"

Vedle tanku T-34 nasadila Rudá armáda za druhé světové války ještě (minimálně) jednu zbraň, která se stala doslova legendou a symbolem. Byl to raketomet Kaťuša. Historie kaťuší se začala psát v červnu roku 1938. Tehdy vznikl na sovětském vrchním velitelství dělostřelectva (glavnoje rakjetno-artilerijskoje upravljeňje) požadavek na vývoj pozemního vícehlavňového odpalovače pro letecké rakety RS-132. Dle tohoto zadání vytvořil konstrukční tým pod vedenímI. Gvave v Čeljabynsku jednoduchou odpalovací konstrukci, která se měla montovat na záď nákladních automobilů ZiS-5, a která střílela upravenou verzi raket označovanou jako M-13 (nebo M-132). Prototyp raketometu se však při testech ukázal být velmi nestabilní, zejména proto, že střely byly odpalovány do strany. Ponaučení z tohoto nedostatku vedlo v srpnu 1939 k výrobě nově řešeného prototypu s označením BM-13, u kterého byla odpalovací konstrukce umístěna podélně.

V průběhu roku 1940 prodělal prototyp testovací střelby za použití více druhů raket a nakonec bylo rozhodnuto jej přijmout do sériové výroby. Vůz dostal označní BM-13-16, které značilo bojový automobil (bojevaja mašína) pro rakety M-13 se 16 odpalovacími kolejnicemi. Raketa M-13 měla ráži 132 mm a dosahovala hmotnosti 42 kg. Raketu pohánělo pevné palivo na bázi nitrocelulózy (střelná bavlna). Stabilizaci rakety zajišťovala čtyři křidélka. Raketa nesla 4,9 kg výbušniny a její dolet se pohyboval okolo 5400 metrů.

BM-13-16

Vývoj a výroba raketometů byla držena v přísné tajnosti a na vše dohlížela nechvalně známá NKVD. Z toho důvodu byly stroje vedeny pod různými krycími názvy až nakonec obdržely oficiální označení "gardový minomet". Slavné se ale staly pod jménem kaťuša. Toto jméno, které je odvozeninou dívčího jména Kateřina, dali zbrani sami vojáci a to podle stejnojmenné a neméně slavné válečné písně Michajla Isakovského. Svoji přezdívku však dostaly kaťuše také od nepřítele. Němečtí vojáci jim začali říkat Stalinovy varhany, jednak podle jisté tvarové podobnosti odpalovacích drah s píšťalami varhan, ale pravděpodobně zejména kvůli jejich kvílení při střelbě.

Do vypuknutí války na východě stihli však Sověti vyrobit pouze 40 kusů těchto samohybných raketometů. K jejich prvnímu bojovému nasazení proti Němcům došlo dne 14. července 1941 (některé zdroje uvádějí 7. července) u města Orša (dnešní Bělorusko). Skupina sedmi raketometů pod velením kapitána Ivana A. Fljorova zaútočila na Němci ovládanou vlakovou stanici. Rakety zničily samotnou stanici, několik železničních vagonů a způsobily Němcům nezanedbatelné ztráty na životech. Pod dojmem tohoto úspěchu bylo rozhodnuto o masovější produkci a o dalším vývoji raketometů. Tento vývoj s sebou během následujících válečných let přinesl jednak nové nosiče, ale i nové rakety.

V srpnu 1941 vznikl druhý typ raket pro kaťuše označovaný jako M-8 s ráží 82 mm. Nová raketa měla menší dolet než její předchůdkyně, ale díky své nižší hmotnosti a menším rozměrům otevřela prostor pro instalaci odpalovacích ramp i na lehkou techniku, ale o tom až později. V červnu 1942 vznikla úpravou původní M-13 nová raketa M-30 s doletem 2800 metrů a náloží o hmotnosti 28,9 kg. M-30 měla nadrážovou hlavici (o větším průměru než zbytek rakety), byla silnější než obě starší rakety a dokázala ničit i opevněné cíle jako například bunkry. Později vznikla zdokonalená verze této rakety označovaná jako M-31. M-30 i M-31 byly však odpalovány pouze ze statických rámových konstrukcí, kterým se říkalo těžký gardový minomet. Teprve roku 1944 se i raketa M-31 dočkala instalace na nákladní podvozek a rozšířila tak typovou řadu kaťuší pod označením BM-31. Vedle popsaných základních typů raket vznikly ještě jejich vylepšené verze jako M-13UK nebo M-13DD. Další vyvinutá raketa M-20 nebyla nikdy oficiálně schválena pro zařazení do výzbroje.

Raketomety BM-13 byly původně montovány na dvounápravové nákladní automobily ZiS-5, ZiS-5V a třínápravové ZiS-6 a značeny BM-13-16 (rakety M-13, 16 odpalovacích kolejnic). Ještě v roce 1941 však proběhla také instalace odpalovače raket M-13 na podvozek pásového dělostřeleckého tahače STZ-5. Těchto raketometů však vzniklo jen málo. Pokusně byla odpalovací konstrukce pro M-13 instalována také na podvozek tanku KV-1. Vzniklý stroj byl označován jako KV-1K, ale do výroby nebyl zařazen, neboť znamenal zbytečné plýtvání. Raketomet, který operoval daleko od linie fronty, totiž nepotřeboval tak silně pancéřovaný podvozek, jako byl ten tankový.

psali jsme: Video: Sovětský "otec všech děl", atomová houfnice 2A3 Kondensator

Prvními podvozky pro raketomety BM-8 byly rovněž automobily ZiS-5, ZiS-5V a ZiS-6. Menší rozměry raket umožnily vměstnat na náklaďáky dvakrát tolik odpalovacích kolejnic než u BM-13, takže označení raketometu znělo BM-8-36. Na podvozek Studebakeru se kolejnic vešlo dokonce 48 takže toto provedení kaťuše bylo značeno BM-8-48. Lehké rakety M-8 umožnily také montáž odpalovačů na další techniku, na kterou by to jinak nebylo možné. Tak vznikl raketomet BM-8-24 na podvozcích lehkých tanků T-40 a T-60, nebo BM-8-8 na podvozku terénního automobilu GAZ-67. Rakety M-30 byly již na montáž trochu náročnější protože se neodpalovaly z kolejnic ale z klecí. Pro tyto rakety vznikl na podvozku Studebakeru raketomet BM-31-12 (12 odpalovacích klecí).

Nejpočetnější však zůstaly raketomety typu BM-13. Například koncem roku 1942 tvořily BM-13 56% všech gardových minometů Rudé armády. 21% připadalo na BM-8 a 23% na statické odpalovače raket M-30.

Od roku 1942 začala do Sovětského svazu přicházet spojenecká technika v rámci "Lend-Lease" programu a kaťuše tak začaly být montovány na podvozky amerických, britských i kanadských nákladních automobilů. Podvozek amerického dvouapůltunového náklaďáku Studebaker US6 se brzy ukázal jako nejlepší ze všech dosud používaných a bylo rozhodnuto o standardizaci výroby Kaťuší právě na tomto podvozku pod označením BM-13N (N - normalizovanyj).

BM-31-12

Kaťuše byly intenzivně bojově využívány proti nepřátelské pěchotě, tankům i opevněním. Zúčastnily se obranných bojů u Moskvy, Leningradu, Stalingradu, Sevastopolu a dalších měst. Dobře se však osvědčily i v útoku když ničily pozice nepřítele a pomáhaly prorážet cestu jiným jednotkám.

Hlavní výhodou kaťuší byla snadná a levná výroba, kterou mohly provádět i továrny bez složitého vybavení. Kaťuše sice nebyly moc přesnou zbraní, o to lépe však sloužily k plošným útokům. Salva raket dokázala pokrýt velkou plochu a dopravit na ni rychle značné množství výbušniny.

psali jsme: VIDEO: Tank T-34 s německými znaky vytažený z bahna. Po 60 letech!

Další nevýhodou bylo pracné a zdlouhavé znovu nabití raketami. Kaťuše byly proto spíše šokové zbraně, které měly nepřítele zasypat bombami a zmizet a ne jej udržovat pod průběžnou palbou. Naprostá většina kaťuší byla postavena na automobilových podvozcích, což samozřejmě znamenalo nízkou průchodnost

členitým terénem a prakticky nulovou úroveň ochrany posádky před ostřelováním. I přes všechny nedostatky se však jednalo o efektivní a respektovanou zbraň.

Organizační schéma pro nasazení Kaťuší vzniklo 8. srpna 1941 a definovalo baterii tvořenou 4 raketomety. Tři baterie tvořily prapor a tři prapory tvořily pluk. Pluk na plných stavech měl tedy celkem 36 raketometů. Vedle toho ovšem existovaly ještě samostatné baterie a samostatné prapory. Ke konci roku 1941 měla Rudá armáda k dispozici 8 pluků, 35 samostatných praporů a 2 samostatné baterie o celkovém počtu 554 raketometů. Na konci roku 1942 dosahoval již počet kaťuší v Rudé armádě 3237 kusů. Do konce druhé světové války bylo potom vyrobeno celkem více než 10 tisíc těchto strojů a jejich výroba pokračovala i po válce.

Nepřehlédněte na Security magazínu:  Survival - jak se chovat, abyste přežili v pustině nebo džungli? A kam se schovat před teroristickým útokem? S námi víte více

 

Autor: Luděk Vokál

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace