Autor fotografie: Michaela Mikovcová|Popisek: Jakub Zeman
SM přináší rozhovor s Jakubem Zemanem, předním českým japanologem, překladatelem a tlumočníkem o samurajích. Kde se vzala tato vrstva, jaké úkoly plnila, jak důležitá pro ně byla čest a jak na ně pohlíží současné Japonsko? Více již v našem rozhovoru.
Pane Zemane, tématem našeho rozhovoru jsou samurajové, do jaké doby můžeme tuto společenskou třídu v Japonsku časově zařadit a existovaly nějaké specifické okolnosti, které vedly k jejímu vzniku?
Samurajové byla de facto vojenská šlechta, která vznikla v 10. století ze zdatných synů provinčních guvernérů a která se na bitevním poli jako dobře trénovaní profesionálové osvědčila mnohem lépe než předchozí rolnické milice dle čínského vzoru. Například při bojích s ,,barbarským" protojaponským obyvatelstvem Ainu, od něhož se prvotní samurajové naučili některé bojové techniky, jako například jízdní lukostřelbu. Postupně se ze samurajů stávali také administrátoři a tvůrci kultury a od počátku 13. století faktickými vládci říše. Samurajská vrstva byla de facto zrušena počátkem 70. let 19. století, ale její tradice v určitých aspektech přetrvala do současnosti.
Jak obtížné složité bylo se vůbec samurajem stát? Jaký společenský status samurajové požívali?
Stát se samurajem byla spíše neobvyklá věc, například byl do tohoto stavu někdo povýšen za velké zásluhy, ale ve většině japonských dějin byla mobilita mezi společenskými vrstvami - samuraji, rolníky a měšťany, spíše limitována. Člověk se většinou do samurajského stavu narodil. Samurajský stav byl v podstatě šlechtický stav, nadřazený ostatním, ale i v této společenské vrstvě existovaly obrovské rozdíly, kníže Daimjó či pěšák ašigaru byli teoreticky stejné válečnické vrstvy, ale rozdíly mezi nimi v tehdejší společnosti byly astronomické.
Samurajové měli právo právo beztrestně zabít mečem kohokoliv z nižší sociální vrstvy, pokud je tento člověk nějakým způsobem urazil. Budili už z tohoto důvodu samurajové obavy, nebo k nim právě tyto nižší vrstvy měly přirozenou, možná až přehnanou úctu?
Setnutí z důvodu nezdvořilosti (burei uči, kirisute gomen) byl regulérní právní akt a snad přispěl ke vzniku pověstné japonské zdvořilosti. V praxi však nebylo burei uči příliš často používáno. Ale i ve zdvořilosti mezi samotnými samuraji byl i prvek snahy neurazit svůj protějšek, což by mohlo vést k neblahému incidentu s krvavým koncem či vendetě (kataki uči).
Samuraje máme, a to také zásluhou mnoha filmů, spojené s mistrovským zacházením s meči nebo zbraněmi obecně. Jak dlouho obvykle trvalo, než se samuraj vyučil v ovládání svých zbraní?
Zacházení se zbraněmi, ale i boj bez nich náleželo mezi bugei džúhappan (osmnáct samurajských bojových umění) a válečníci se jim věnovali od ranného dětství, často až do smrti. Podle jedné teorie se pěšáci ašigaru, původně rolníci na částečný úvazek sloužící v armádě, dokázali naučit s lukem či kopím bojovat cca za tři roky, aby mohli být úspěšně nasazeni na bitevním poli. S mušketou, zbraní, která se do Japonska dostala z Evropy v roce 1543, se však dokázali naučit zacházet již za půl roku tréninku. I proto byly palné zbraně velkým ,,gamechangerem" sklonku období Sengoku džidai druhé poloviny 16. století. Udávaná data nám ukazují, za jak dlouhou dobu se dobovou optikou byl schopen člověk naučit ovládat tak nějak zbraň, aby byl bojeschopný.
A jaké zbraně kromě meče samuraj běžně v boji používal?
Nejčastější byl luk yumi a dřevcové zbraně, kopí jari, halapartna naginata a z méně rozšířených třeba bojová palice tecubó či bojové hrábě kumade. Později i muškety hinawasžů. A velké množství osobních, často tajných zbraní, neprávem přiřazovaných k nindžům, jako kusarigama, šuriken a podobně.
Samurajova zbraň - halapartna Naginata (Foto: Wikimedia Commons, volné dílo)
Co se týče samurajského oblečení, můžeme říct, z čeho se obvykle skládalo?
Pro formální příležitosti třeba kamišimo, ceremoniální oděv s vyztuženými rameními křidélky, nebo moncuki, oděv s rodovými erby kamon. Část samurajského oděvu, široké kalhoty hakama, se dokonce staly součástí cvičebního úboru některých bojových umění, například Aikidó. Neformální příležitosti umožňovaly výstrojní ležérnost. Do bitev se samozřejmě samuraj oblékal do zbroje joroi.
Měli samurajové svěřeny nějaké konkrétní či stálé úkoly? A mohli bychom uvést příklady památných bitev, v nichž se samurajové zvlášť vyznamenali?
Samurajové zastávali povinnosti například ve správě knížectví, v administrativě, vybírání daní a podobně. Prioritně se věnovali vojenské či policejní povinnosti. V období dlouhého míru éry Tokugawa (1603 - 1868) mívali samurajové někdy povinnosti čistě formální a chudnuli. Japonská historie od 10. do 19. století je plná bitev, většinou ve formě občanských válek, až na nečetné výjímky jako mongolské invaze za Kublajchána ve 13. století či invaze na Korejský poloostrov koncem 16. století.
Pro samuraje byla morálním kompasem osobní čest. Neměli ji ale přece jen i z tehdejšího pohledu nastavenou až příliš vysoko? Proč byla pro samuraje například potupa či pohana padnout do zajetí?
Samurajská čest, buši no ičibu nebo buši no memboku, byla pro hrdé válečníky alfou a omegou života. Byli ochotni se pro ni bít až na smrt nebo si rozpárat břicho. Padnout do zajetí byla obrovská potupa, kterou by čest ztratili. Vazba na vlastní klan byla v Japonsku mnohem větší než třeba ve středověké Evropě, kdy se šlechtici a rytíři běžně brali do zajetí a bývali propuštěni po splacení výkupného. To se ale jednalo o vazaly a vyšší samurajskou třídu, nemuselo se to například týkat pěšáků ašigaru, kteří často mohli po prohrané bitvě pragmaticky přejít na nepřátelskou stranu.
Zleva Jakub Zeman (Foto: Michaela Mikovcová)
Pokud samuraj padl do zajetí, požádal své věznitele, aby mohl raději provést rituální sebevraždu (seppuku), to jistě kladlo na tyto bojovníky nemalé psychické nároky a vyžadovalo velkou duševní vyrovnanost. Stávalo se v určitých případech, že si samuraj nakonec seppuku přece jen rozmyslel? Jak na něho bylo potom nahlíženo?
Seppuku byla v podstatě čestná sebevražda, vyhrazená jen pro samuraje. Jinak se v duchu tehdejšího právního řádu běžně popravovalo, ukřižovávalo, stínalo, vařilo v horkém oleji... K seppuku mohl být samuraj odsouzen společenskými autoritami, většinou se ale jednalo o jeho svobodné rozhodnutí. Pokud by někdo odmítl provést seppuku, přišel by o čest a pak by mohl být popraven a tím i zostuzen. Například společenská vrstva párijů Eta, věnující se rituálně znečišťujícím profesím jako popravčí, hrobníci a koželuhové a náležící k samému dnu středověké a předmoderní společnosti, má v odmítnutí seppuku svůj původ.
Její patriarcha Danzaemon byl údajně samuraj, který se neúspěšně pokusil zavraždit prvního tokugawského šóguna, Iejasua. Ale selhal a neprovedl seppuku, čímž ztratil čest a stal se hlavou zavržených. K Eta se mohli dostat jak poražení válečníci (očimuša), nebo i lidé, kteří se neúspěšně pokusili o sebevraždu. A i nejbídnější rolník Eta pohrdal.
Kdy tradiční vrstva samurajů v Japonsku mizí a je nahrazena nějakou jinou, třeba podobnou?
Počátkem 70. let 19. století byla samurajská vrstva v duchu modernizace a westernizace reformy císaře Meidži zrušena, respektive přeřazena do ,,nižší šlechty" šizoku dle evropského vzoru. Místo válečnických rodů Japonsko vytvořilo moderní konskripční armádu. A veškeré šlechtické tituly byly zrušeny po porážce v 2. světové válce v roce 1945.
Samurajské zbraně (Foto: Michaela Mikovcová)
Čemu přičítáte stále velkou oblibu či popularitu samurajů, kteří se objevují pravidelně v kultuře, ať už filmech či počítačových hrách? Co na nich lidi z Vašeho pohledu přitahuje?
Určitě zde hraje roli orientální exotika a vizualita celé japonské kultury, která ovlivňuje i globální střední proud, ale myslím, že důvody jsou hlubší. Postmoderna vše relativizuje a společnost se stává změkčilou a amorfní, což vede k nostalgii po starých ctnostech a tradici, která dává existenci srozumitelnost. Je v tom podvědomá touha po morální integritě, síle a starých ctnostech, v době, kdy je středním proudem exhibovat svou změkčilostí a afektovaným deprivantstvím. Samuraj, ať se jedná o muže či ženu, je jakýsi archetyp silného morálního hrdiny, něco, co by u současných progresivistů znělo skoro jako urážka.
A platí to samé o dnešním Japonsku, protože slovo samuraj je pro mnoho dnešních mladých Japonců prakticky cizím?
Je to tak, i v Japonsku je mladá generace velmi často nevědomou obětí superkonzumní společnosti. Ale zkušenost z japonské historie je taková, že se kyvadlo dějin opět vrátí a mladí Japonci opět objeví ctnosti svých válečnických předků. A ostatně samurajská kultura, přinášená například světem bojových umění, už dávno není jen záležitostí Japonska, ale inspiruje řadu lidí na celém světě.
Více o Jakubovi Zemanovi na www.jakubzeman.cz/en/