Autor fotografie: United States Air Force, volné dílo|Popisek: F-94B Starfire
Mezi neobvyklé výkony rané fáze nasazení proudových letounů patří nejen sestřelení sebe sama, jehož dosáhl na stroji F11F Tiger testovací pilot v září 1956. Během války v Koreji v letech 1951-1953 se na nebi utkávala pestrá škála letounů různého původu a stáří. Létalo zde mnoho strojů nasazených během druhé světové války. Ale i před ní. A spolu s nimi také technické výkřiky tehdejší doby. Jak to bylo se "sestřelením" americké záchytné stíhačky F-94 Starfire, které se mělo podařit střelci stařičkého dvouplošného Polikarpova Po-2?
Lockheed F-94 Starfire patří mezi proudové stíhací a záchytné letouny první generace. Byl vyvinutý koncem 40. let s účelem získat výkonný stroj schopný zachytávat a ničit protivníkovy strategické bombardéry, a specificky "Tupolevův" Tu-4, což nebylo ničím jiným než okopírovaným Boeingem B-29 Stratofortress. Budoucí F-94 byl upravenou konstrukcí dvoumístné cvičné verze vůbec prvního operačně nasazeného amerického proudového stíhače, typu P-80 Shooting Star.
Z definice jeho role jím byly primárně vyzbrojeny perutě záchytných stíhacích letounů Velitelství protivzdušné obrany (Air Defense Command), kde nahradil neobvyklé a dodnes populární F-82 Twin Mustangy. Ty byly pro svou roli vynikající, poskytovaly na svou dobu stále velmi dobré výkony a s Tu-4 by si byly uměly poradit. Jejich problémem byla logistika provozu a údržby - jejich výroba skončila již před lety. Způsob nasazení F-94 se lišil mj. tím, že byl s vyšší stoupavostí a menším doletem závislejší na pozemním řízení, které jej muselo vyslat do cesty konkrétnímu nepřátelskému svazu, zatímco Twin Mustangy si mohly dovolit i dlouhé hlídkové lety. Kromě nich Starfiry nahradily ve výzbroji domácích perutí také jednomístné verze Mustangů a Thunderboltů (označovaných již poválečně F-51 a F-47), a také proudové F-80 a F-86A Sabre.
Do Japonska přišly k tamním americkým perutím první F-94B v březnu 1951. Když se pak v prosinci objevily na korejském nebi sovětské MiGy-15 a jedinými americkými záchytnými stíhačkami v oblasti bylo několik Twin Mustangů a F7F Tigercaty od námořní pěchoty, byly na základnu Suwon nedaleko Soulu převeleny Stafiry 68. perutě. Vrtulové stroje měly pokračovat v plnění průzkumných misí, a nové moderní letouny převzaly úlohu záchytných stíhačů.
V březnu 1952 začala operační lety ze základny Suwon létat na stejném typu strojů 319. peruť, 68. se vrátila do Japonska, a mezi úkoly Starfirů přibyly noční hlídkové lety, jimiž stíhači kryli operace strategických B-29. Došlo k prvním střetům s MiGy. Americké letouny byly vybaveny palubním varovným radarem, a piloti nabyli přesvědčení, že i sovětské letouny takové vybavení testují. Přesto to byl právě Lockheed F-94 Starfire, kterému se dostalo cti dosáhnout prvního nočního sestřelu MiGu-15 v souboji proudových stíhaček. Američané přišli v důsledku činnosti nepřítele o jediný F-94, a dva se z mise nevrátily a byly označeny za nezvěstné. Tři letouny byly zničeny při havárii. A jeden...
A jeden ve své době z nejmodernějších strojů se utkal s dvouplošným Polikarpovem Po-2. Resp. pilot severokorejský letoun, jehož první let v SSSR proběhl v červnu 1927, pronásledoval ve snaze jej sestřelit. Nejvyšší rychlost Po-2 byla 152 km/h a cestovní rychlost pouhých 110 km/h. Ve snaze zničit nepřítele dávkou ze svých čtyř Browningů zpomalil americký pilot na méně než 161 km/h, což se mu stalo osudným. Těžký letoun ztratil vztlak, spadl do vývrtky a zanikl v explozi po nárazu na zem.
F-94 verzí pak byly v polovině 50. let nahrazovány typem F-89 Scorpion a záchytnou verzi F-86D Sabre a přeřazovány k jednotkám národní gardy, kde dolétaly v roce 1959.
Zdroj: nationalinterest.org, historynet.com