Popisek: Bitva v Teutoburském lese
"Quintili Vare, legiones redde! aneb Quintilie Vare, vrať mi mé legie!" volal údajně císař Augustus, jehož jednotky utrpěly drtivou porážku v Teutoburském lese. Zčásti vinou neschopného správce Germánie Vara, zčásti díky zradě náčelníka Cherusků Arminia.
První císař římské říše upevnil Řím jako nejmocnější stát ve Středomoří, reformoval daňový systém, budoval dálnice a položil základy prosperity Říma na několik set let. Ne nadarmo byl po své smrti prohlášen senátem, za boha.
Jeho jediným velkým neúspěchem byla vojenská katastrofa v Germánii, kterou se Řím snažil dobýt už od roku 12 př.n.l. kdy slavil úspěchy nejprve jeho nevlastní syn Drusus a po jeho smrti budoucí císař Tiberius. Bohužel správcovství prakticky dobytého území převzal po schopném Tiberiovi Publius Quintilius Varus, který se na toto místo dostal z pozice správce Sýrie spíš díky konexím než schopnostem.
Psali jsme: Jak získaly svá jména slavné římské legie
Germány Varus podceňoval a nepomohlo ani vymáhání daní, či příkaz k vydání zlata a stříbra používaného k výrobě náboženských předmětů. V oblasti, kde byly stálé snahy o opětovné získání nezávislosti se všechny uvedené faktory a události začaly sčítat...
Naopak zrádný Cherusk a římský občan Arminius se na osvobození Germánie pečlivě připravoval. Znal Řím jako málokdo, nakonec strávil dětství jako římský rukojmí. Věděl že porážku legií bude nutné pečlivě přichystat. Vyvolal několik malých povstání, ale stále vystupoval jako Varův přítel.
Když se v září roku 9 n.l. Varus dozvěděl o kmenových povstáních, rozhodl se nepokoje urovnat a tak v čele legií XVII, XVIII a XIX vyrazil na cestu. Asi 20 000 lidí včetně legionářů se přesouvalo do zimního tábora a urovnání nepokojů mělo být formalitou, dokonce prý Varus ani nepočítal s tím, že bude nutné bojovat. Že Arminius chce Řím zradit, se Varus dozvěděl od Arminiova strýce Segesta, ale varování nedbal s tím, že se jedná o soupeření mezi oběma muži.
Psali jsme: Ztracené římské legie ve službách čínských císařů
Osudná zajížďka ho zavedla do bažinatého terénu v Teutoburském lese ležícím mezi řekami Ems a Vezera, kde se Arminiovy jednotky odpoutaly a zmizely v temném a hustém pralese, kde se již skrývaly tisíce germánských bojovníků kmenů Cherusků, Brukterů a Chattů. Podle některých zdrojů jich bylo 30 - 50 tisíc.
Zadní jednotky Římanů už byly v té době napadány a do toho všeho se prudce zhoršilo počasí a začalo pršet. Veškerá výhoda daná výzbrojí a disciplínou římských legií tak přišla vniveč - luky s navlhlými tětivami se nedaly používat a těžké štíty nasákly vodou tak, že je Římané prakticky nebyli schopni zvednout, legie nemohly využít ani boj ve formaci a bitva se zvrhává v boj muže proti muži, kdy si dlouhé meče barbarů vybírají svoji daň.
Pasti tvořené nařezanými duby padajícími do římských řad, nebo ohnivé koule spouštěné z okolních kopců likvidují organizovaný odpor a nepomáhá ani snaha o "regulérní" bitvu na volných prostranstvích, kdy by legie mohly využít svou schopnost boje ve formaci. Na stranu Arminia se navíc přidávají i další, dosud neutrální germánské kmeny.
Boje trvají tři dny a tři noci a na konci je přes 20 000 padlých Římanů a legie XVII., XVIII. a XIX. jsou zcela zlikvidovány. Publius Varus a vyšší důstojníci pravděpodobně spáchali sebevraždu ve chvíli, kdy bylo zjevné, že prohra římských legií je definitivní. Z vražedného lesa se daří uniknout pouze části římské jízdy pod velením Valy Numonia.
Tisíce žen, dětí a končí na hranicích jako oběti germánským bohům, nebo jako otroci.
Místo, kde Agustus přišel o své legie, je podle serveru peengel.cz spojováno nalezištěm Kalkriese na severním okraji pohoří Wiehengebirge severně od Osnabrücku. V rozsáhlé oblasti byla podél cesty nalezena četná římská militaria, která na základě rozmístění v krajině a polohy pod sesutými vrstvami hlíny poukazují na velkou bitvu. Nalezeny byly dokonce i kosterní pozůstatky, jež byly v rychlosti zahrabané do jam. Velké množství nalezených mincí nepřekračuje horizont roku 9 po Kr. Okolní krajinu je možné popsat jako soutěsku širokou na nejužším místě asi jen jeden kilometr, jejíž okraje tvoří severní výběžky pohoří Wiehengebirge a rozsáhlé bažiny (tzv. Grosses Moor). Průchod oblastí byl navíc ztížen mokrou půdou a valem, který zřejmě vybudovali Germáni.
Stopy po bitvě jsou naprosto zřetelné, nejasnosti však zatím vyplývají z toho, že cesta údolím je jednou z hlavních spojovacích cest ze západu na východ v severním Německu. Nemohlo jít tedy o nástrahu v těžko přístupné a Římanům zcela neznámé krajině, jak ji popisuje Cassius Dio.
Z Arminia se v 15. - 16. století stává symbol boje za svobodu germánských národu a v té době i symbolem boje proti katolické církvi reprezentované Římem. Z cheruského Arminia se stává poněmčený Hermann, symbol kulturního vítězství Zaalpí nad dekadentním Římem.
Jeho postava je pro německé obrození natolik významná, že v díle Arminius Ulricha von Huttena se slavný vojevůdce v Hádově podsvětí uchází o titul největšího válečníka všech dob proti Alexandru Velikému, Scipionovi římskému a Hannibalovi. Na titul má prý nárok, protože narozdíl od nich, mu šlo o osvobození národa od nadvlády tyranie a ne o osobní posty. Na výtku soudce Mínoa, že jako římský občan vlastně zradil svou vlast Arminius odpovídá, že není většího zločinu než věrnost tyranovi, jenž zotročuje svobodné národy.
Zdroj: Rimskelegie.olw.cz, wikipedie, Jedinec a evropská společnost od středověku do 19. století