Autor fotografie: Vincenzo Carrese, Wikimedia Commons|Popisek: Zavěšená těla na milánské čerpací stanici: Druhý zleva Benito Mussolini, třetí jeho milenka Clara Petacci
Na každého diktátora jednou dojde, chtělo by se říct. Platí to jak o Adolfu Hitlerovi, který skončil dobrovolně svůj život 30. dubna 1945, tak italském svrženém diktátoru Benito Mussolinim, kterého zabili partyzáni jen dva dny předtím.
Když se Benito Amilcare Andrea Mussolini v roce 1883 narodil, sotva někdo mohl tušit, jaký osud si pro něho život připraví. Mussolini se živil nejprve jako kovář, pak učitel, novinář, a nakonec jako politik, když se stal jedením z předních spolutvůrců italského fašismu. Málo se ví, jaký obdiv choval k československým legiím, a též k Janu Husovi, o němž dokonce napsal stručné pojednání nazvané Jan Hus, hlasatel pravdy. Právě za jeho vztah k československým legiím a umučeném Husovi mu byl udělen v roce 1926 prezidentem T. G. Masarykem Řád Bílého lva I. třídy.
To už byl Mussolini čtyři roky u moci, již převzal v roce 1922 slavným pochodem na Řím a začala nechvalně známá fašistická kapitola v dějinách Itálie. Bylo otázkou času, kdy ,,duce" spojí síly s Adolfem Hitlerem, který se dostal k moci v Německu v roce 1933. I když si byl vědom italských ekonomických i vojenských limitů, Mussoliniho sen bylo i s pomocí nacistického diktátora obnovit Římskou říši, která by ze Středomoří učinila Mare nostrum (Naše moře). V tomto případě však zůstalo jen u snu.
I když později Hitler a Mussolini skutečně spojily své síly, nebyla tato spolupráce rozhodně bez třecích ploch, zejména co se týkalo Rakouska. To chtěl Hitler Hitler bezpodmínečně připojit k Třetí říši, zatímco Mussolini s tím měl poměrně velký vnitřní problém, protože ve své zahraniční politice počítal s posilováním italského vlivu v něm. V roce 1938 však došlo k Anšlusu Rakouska, a tím se rozplynuly i Mussoliniho zahraničně-politické představy o italském vlivu. I když anšlus znatelně poznamenal italsko-německé vztahy, ty byly přesto následně posilovány.
V roce 1936 se stal italským ministrem zahraničí Mussoliniho proněmecký zeť Galeazzo Ciano. O tři roky později došlo k podepsání Ocelového paktu, který byl spíše vazalským aktem, protože Itálie měla za všech okolností podporovat Německo. Vypuknutí druhé světové války pak znamenal proti všem očekáváním mocenský pád pro italského diktátora.
10. července 1943 byla zahájena invaze Spojenců na Sicílii, o pár dní později vyslovila fašistická Velká rada Mussolinimu nedůvěru a Mussolini byl 25. července 1943 sesazen a následně uvězněn v horském hotelu v pohoří Gran Sasso v Abruzzu. Nicméně Hitler na svého spojence nezapomněl. Byla zorganizována zvláštní akce, které velel SS Standartenführer Waffen-SS Otto Skorzeny a během níž byl svržený diktátor výsadkáři osvobozen. Za všestranné Hitlerovy podpory byl Mussolini ustanoven jako vůdce loutkové tzv. Italské sociální republiky na území, kontrolovaném nacisty. ,,Duce" však mohl snít jen iluzi o své někdejší moci, protože byl zcela závislý na nacistickém Německu.
Uměle vytvořená loutková republika však neměla dlouhého trvání, protože se již blížil konce války a s ní i druhý Mussoliniho pád, tentokrát již definitivní. Mussolini se rozhodl uprchnout do Milána i se svou milenkou Clarou Petacci. Souhlasil s jednáním s delegací partyzánů v paláci milánského kardinála Alfreda Schustera. Tam se však značně rozzuřený dozvěděl, že Německo zahájilo rozhovory o bezpodmínečné kapitulaci. Rozčarovaný Mussolini spěšně opustil palác i Miláno se svou milenkou ve sportovním voze Alfa Romeo, který jí koupil dříve jako dárek. Otázka zněla, co dál.
Další den se Mussolini připojil k dalším fašistům a německým vojákům, kteří mířili k jezeru Como a švýcarským hranicím. Švýcarsko se ukázalo být další Mussoliniho zastávkou. Svržený diktátor dostal helmu, kterou nosili příslušníci Luftwaffe, a kabát, aby jej nikdo nepoznal. Nicméně to mu později nepomohlo, jeho výrazné fyziognomické rysy byly stěží zaměnitelné.
27. dubna 1945 byl konvoj, v němž jel Mussolini a jeho milenka, zastaven partyzány v obci Dongo, čímž byl jeho osud zpečetěn. Partyzáni oba zajali a umístili je dočasně do farmářského stavení, kde Mussolini strávil poslední noc svého života. Další den, 28. dubna 1945, byla dvojice převezena do malé vesnice Giulino di Mezzegra na březích jezera Como. Partyzáni mělo v té době už jasno - Mussolini nesmí přežít, aby se jej nepokusili nacisté opět osvobodit, a musí pykat za své činy. Postavili dvojici ke zdi u vchodu do vily Belmonte a pak už byla spuštěna palba z kulometu či pistole. Identita střelce není potvrzena, nicméně pravděpodobně jím byl partyzán a protifašistický bojovník Walter Audisio.
29. dubna 1945 byla zohavená těla Mussoliniho, Clary Petacci a dalších 14 fašistů naložena na nákladní vůz a převezena do Milána. Tam byla těla Mussoliniho a jeho milenky zavěšena hlavou dolů na rozbombardované čerpací stanici Piazzale Loreto v Miláně. Mussoliniho tělo bylo ještě více znetvořeno, když bylo ještě bito, pomočeno, jedna žena pak do mrtvého těla vypotřebovala zásobník pistole. Následně americké jednotky nařídily, ať jsou mrtvá těla svěšena dolů a převezena do márnice. Tam proběhla i Mussoliniho pitva. Jeho tvář byla velmi špatně rozpoznatelná. Kulkami provrtané tělo bylo pohřbeno na milánském hřbitově do neoznačeného hrobu.
Mussoliniho smrt také přispěla k rozhodnutí Hitlera spáchat sebevraždu. Když se nacistický diktátor dozvěděl o tom, že byl Mussolini zprovozen ze světa partyzány, uspíšilo to i jeho pád. 30. dubna 1945 Hitler páchá sebevraždu rozkousnutím cyankáli a následným zastřelením, čímž se uzavřel život jednoho z nejkrvavějších diktátorů.
Zdroj: history.net