Poslední Jamamotova ofenziva

Po porážce Japonska na Guadalcanalu stál slavný admirál Isoroku Jamamoto před novými úkoly.

Po porážce na Guadalcanalu (7. srpna 1942 – 9. února 1943) bylo základním předpokladem úspěchu plánované ofenzívy soustředění dostatečného počtu letounů. Rabaul si často stěžo­val, že jich nedostává od hlavního stanu ani tolik, aby nahradil ztráty. Ke konci března proto velitel 8. armádní oblasti generál Imamura žádal Tokio o nová letadla. Co obdržel, jej zdaleka neuspokojilo, některé ohlášené posily z různých příčin vůbec nedorazily. Například piloti 68. leteckého pluku navigovali tak špatně, že při přesunu z Truku do Rabaulu jich většina Rabaul nenašla a po vyčerpání pohonných hmot skončili v moři. I za této situace se Jamamotovi podařilo shromáždit pro operaci I značné síly. 11. letecká flotila kontradmirála Takadžiho Džo­šimy v Rabaulu poskytla 86 stíhaček, 27 střemhlavých bom­bardérů, 72 dvoumotorových středních bombardérů a menší množství torpédových bombardérů. Jamamoto rozkazem veli­teli 3. loďstva viceadmirálu Džisaburóovi Ozawovi, aby z letadlových lodí Zuikaku, Zuihó, Džunjó a Hijó přispěl 96 stíhačkami, 65 střemhlavými a několika torpédovými bombar­déry, počet letounů připravených v Rabaulu zdvojnásobil. Po­té byly stíhačky a střední bombardéry postupně odeslány na letiště na ostrově Buka, čímž se zkrátila vzdálenost ke Guadal­canalu o 165 mil a na letiště Kahili a Ballale na jižním konci Bougainvillu, nacházející se o dalších 100 mil blíž Guadalcana­lu.si sice velitel japonského Spojené­ho loďstva admirál Isoroku Jamamoto postěžoval svému příte­li, že neví jak dál; netrvalo však dlouho a tento nejznámější, a podle názoru mnoha historiků i nejschopnější z japonských admirálů, připravoval novou operaci, která, jak se ukázalo, by­la jeho poslední. Operace s jednoduchým krycím názvem I mě­la být zničující leteckou ofenzívou vedenou z rabaulských vzle­tových drah proti spojeneckému loďstvu a spojeneckým letec­kým a námořním základnám v Šalomounově souostroví a na Papuánském poloostrově. Jejím cílem bylo způsobit nepříteli co největší ztráty na letounech a lodích, a tím zabránit předpo­kládané spojenecké jarní ofenzívě, což by japonskému velení umožnilo získat čas k upevnění obrany Bismarckovy linie. Cí­sařský hlavní stan dlouho zvažoval, kam zaměřit ostří operace I, zda na Papuu nebo Guadalcanal, nakonec 25. března padlo rozhodnutí, že to mají být spojenecké opěrné body na Papuán­ském poloostrově. Nicméně Jamamoto nehodlal ponechat Gua­dalcanal a Tulagi s významným letištěm a kotvišti zpravidla přeplněnými bojovými a nákladními plavidly stranou.

První podezření, že nepřítel připravuje velkou akci, vyply­nulo 1. dubna z hlášení leteckého průzkumu o náhlém zvyšo­vání počtu letounů na letištích v horní části Šalomounova souostroví, to jest v Buce, Kahili a Ballale. Než si Američané stačili ujasnit, co Japonci konkrétně zamýšlejí, vzlétlo 58 stíha­ček zeke a zamířilo řetězem Šalomounových ostrovů ke Gua­dalcanalu. Japonci hodlali vyprovokovat souboj s americkými stíhači, co nejvíce jich zničit, oslabit spojeneckou stíhací obra­nu, a tím připravit podmínky k masovým náletům bombardé­rů. Blížící se velké stíhací uskupení bylo však zpozorováno spojeneckými pobřežními pozorovateli rozmístěnými v džun­glích severních Šalomounových ostrovů, kteří okamžitě podali rádiem zprávu na Guadalcanal; o něco později japonské letou­ny ohlásily i obrazovky radiolokátorů. Velitel spojeneckého le­tectva na Šalomounových ostrovech kontradmirál Charles P. Mason (téhož dne jej vystřídal kontradmirál Marc A. Mit­scher) vyslal nepříteli v ústrety jedenačtyřicet stíhaček typu Grumman F4F (bojové jméno Wildcat), typu Vought F4U (bo­jové jméno Corsair) a lightningů. V zuřivém střetnutí nad Rus­sellovým ostrovem bylo 18 zeke sestřeleno a Američané ztratili šest stíhaček. První pokus v rámci operace I tedy neuspěl, a to byl jen začátek pohrom, se kterými se měla Jamamotova letec­ká ofenzíva setkat. K rozhodujícímu útoku došlo 7. dubna. Již v dopoledních hodinách zjistil japonský letecký průzkum, že v guadalcanalských vodách se zdržuje větší počet bojových a dopravních lodí, a tak velitel 11. letecké flotily vyslal do to­hoto prostoru největší letecké uskupení, jaké Japonci nasadili od útoku na Pearl Harbor: vzlétlo 67 střemhlavých bombardé­rů typu Aiči D3A1 (ve spojeneckém kódu nazývané Val) a 110 stíhaček zeke.

Bylo poledne, v tulažském přístavu kotvila plavidla 67. ope­račního svazu kontradmirála W. L. Ainswortha, lehké křižníky Honolulu, Helena a St. Louis a šest torpédoborců, když gua­dalcanalská radiostanice vyhlásila letecký poplach. Ainsworth okamžitě vydal svým lodím rozkaz k vyplutí na volné moře. Po odplutí křižníků a torpédoborců u pobřeží Tulagi a Guadalca­nalu stále zůstávalo více než pětatřicet spojeneckých plavidel různých typů a velikostí, dostatečně slibná kořist pro japonské piloty.

psali jsme: 4. červen 1942: Bitva o Midway začíná

První varování před blížícím se nebezpečím podali spoje­nečtí pobřežní pozorovatelé z Bougainvillova ostrova, když nad nimi prolétaly letouny startující z Buky. Krátce nato se ozvali pozorovatelé střežící Kahili a Ballale. Ve 14 hodin se obrazovka radiolokátoru na Russellově ostrově zaplnila vel­kým množstvím světlých bodů; přilétaly čtyři vlny nepřátel­ských stíhaček a bombardérů. To již bylo ve vzduchu 76 ame­rických stíhačů z Hendersonova letiště na Guadalcanalu. Nej­výše se držely lightningy a pod nimi v různých výškách se míhaly jako blesky stíhačky typu Grumman F6F (bojové jméno Hellcat), typu Bell P-39 (bojové jméno Airacobra) a corsairy. O hodinu později se obě letecká uskupení setkala. Zatímco americké a japonské stíhačky se střetly v soubojích na život a na smrt, bombardéry proklouzly a 18 z nich mířilo k Tulagi. Tam je přivítala palba 40mm pobřežních protiletadlových ba­terií umístěných na výšinách nad zátokou a protiletadlových kanónů a kulometů z palub desítek lodí. Hlavní zájem japon­ských bombardérů se soustředil na největší loď v přístavu 14 500tunovou cisternovou loď Kanawha, která byla sice při­pravena k odplutí, ale zdržela se čekáním na doprovodný tor­pédoborec Taylor a nyní se stala lákavým cílem pro patnáct střemhlavých valů. Velkou neohrabanou loď, plující rychlostí pouhých třinácti uzlů a navíc s malou manévrovací schopností, zasáhlo v rychlém sledu pět pum. Explodovala naftová nádrž pod můstkem, byla zdemolována strojovna a proraženým tru­pem začala do podpalubí pronikat voda. Plameny rychle postu­povaly po naftou a olejem potřísněné palubě a velitel korvetní kapitán Bock dal po krátké úvaze rozkaz k opuštění lodi; chtěl svoje muže zachránit dřív, než zapálená nafta vytékající z pro­děravělých nádrží vytvoří na hladině smrtící ohnivé pole a znemožní únik. Japoncům se ještě podařilo zasáhnout novo­zélandskou korvetu, která se potopila ve čtyřech minutách, a poté bombardéry první skupiny odlétly.

Hořícímu tankeru připlulo na pomoc pět lodí, které začaly vytahovat z vody trosečníky. Přestože Kanawhu zahaloval kouř a na palubě šlehaly plameny, její navigátor poručík C. W. Brockway pořád ještě věřil, že situace není katastrofální. Se skupinou dobrovolníků se vrátil na palubu, z přispěchavších plavidel byly přetaženy protipožární hadice a začal mnohaho­dinový boj se zuřícím živlem. Kolem půlnoci se skutečně poda­řilo požáry lokalizovat a vlečná loď Rail vzala Kanawhu do vleku a dotáhla ji na mělčinu. Naneštěstí v zadní části trupu bylo tolik vody, že před rozedněním následujícího dne tanker zatíženou zádí sklouzl do hlubiny a potopil se.

P-38 Lighting se stal Jamamotovi osudným

Druhá skupina japonských bombardérů zamířila ke kotvišti u Lunžského výběžku na severním pobřeží Guadalcanalu. Včas varované lodi se bránily tak úspěšně palbou ze všech hlavní, že jediným plavidlem, které se Japoncům podařilo zasáhnout, byl torpédoborec Aaron Ward. Zatímco jeho protiletadlová děla a kulomety ostřelovaly nepřátelské letouny blížící se z jedné strany, na druhé se z mraků vyhouply tři valy a se sluncem v zádech zaútočily. Torpédoborci už nezbyl čas ani na jejich odražení, ani na rychlou změnu kursu. Jedna puma zasáhla zadní strojovnu a protržení pancéřové obšívky po explozích dalších pum dopadajících těsně vedle jeho boku vedlo k zapla­vení obou kotelen. Velitel sice věřil, že navzdory velmi váž­ným poškozením se podaří loď odvléci do tulažského přístavu, ale přes veškerou snahu celé posádky a pomoc dvou vlečných lodí se Aaron Ward ve večerních hodinách potopil necelé tři míle od přístavu.

V době, kdy se napadená plavidla bránila nalétávajícím bombardérům, na obloze nad Russellovým ostrovem, nad Tu­lagi a nad vodami mezi Guadalcanalem a ostrovem Florida bo­jovalo 110 japonských se 76 americkými stíhači. Protože vzdušné boje se odehrávaly i v prostoru postřelovaném protiletadlovou palbou pobřežních a lodních baterií, nebylo možno přesně určit, kolik nepřátelských letounů zničili stíhači a kolik dělostřelci; celkem Japonci ztratili při tomto náletu na jižní Šalomouny 27 zeke a 12 valů. Na Hendersonovo letiště se nevrátilo 7 stíhaček americké námořní pěchoty, piloty se poda­řilo kromě jednoho zachránit všechny.

Druhá fáze Jamamotovy operace I, podle rozhodnutí Tokia prováděná hlavními silami, byla zaměřena proti spojeneckým základnám na Papuánském poloostrově – zátoce Oro, nachá­zející se 12 mil jižně od Buny, Milneově zátoce a Port Mo­resby.

Dne 11. dubna napadlo 22 valů doprovázených 72 zeke sku­pinu menších dopravních plavidel vykládajících v zátoce Oro zásoby určené pro letiště v Doboduře. Z Dobodury proti nim vzlétlo 50 stíhaček, které šest japonských letounů sestřelily a všechny se po boji vrátily na základnu. Následujícího dne Ja­ponci vyslali proti Port Moresby 131 stíhaček a 43 bombardé­rů, největší počet letounů, jaký byl do té doby při jedné akci v jihozápadním Tichomoří nasazen. Podle zpráv japonského leteckého průzkumu se mělo na letišti u Port Moresby nachá­zet na 135 letounů a v přístavu tři velké dopravní lodi. Šlo o lákavý cíl a pokud by se Japoncům podařilo – jak doufali – zastihnout spojenecká letadla ještě na zemi, mohli jich zničit desítky. Moment překvapení ale nevyšel, blížící se nepřítel byl hlášen o 38 minut dřív, než dosáhl oblasti přístavu. Naneštěstí velitel spojeneckého letectva v jihozápadním Tichomoří gene­rálmajor Kenney a jeho štáb očekávali, že první útok bude ve­den proti Milneově zátoce, proto soustředili většinu stíhaček tam. Za této situace mohlo proti japonským svazům vzlétnout z Port Moresby jen 44 stíhaček, které se nad pohořím Owena Stanleye, severně od přístavu, utkaly s přesilou zeke. Japonské střední bombardéry mezitím pronikly nad město, svrhly pumy, ale bez valného úspěchu. Poškodily jen několik malých plavi­del, dopravní lodi nezasáhly vůbec. Tento nálet stál Japonce pět letounů, spojenci ztratili dvě stíhačky; jeho výsledek musel být pro rabaulské velitelství velkým zklamáním, když vezme­me v úvahu, že se jej z japonské strany účastnilo celkem 174 letadel.

Na Milneovu zátoku, kde podle jejich informací mělo kotvit 14 dopravních lodí, a na blízké letiště Gili Gili, kde mělo par­kovat na 50 letounů, Japonci zaútočili o dva dny později. Hlá­šení japonského leteckého průzkumu nebylo jako obvykle přes­né a v zátoce se v době náletu zdržovalo pouze pět korvet, motorová loď a tři dopravní plavidla. Když přišla v 11 hodin dopoledne zpráva o blížícím se nepříteli, lodi přerušily vyklád­ku, zvedly kotvy a vypluly na volné vody zátoky; z letiště vzlé­tlo hned nato 24 australských stíhaček. První vlna útočníků, kterou tentokrát tvořilo 188 letounů, se objevila krátce po po­ledni. Výškové bombardéry shodily kolem stovky pum a o půl hodiny později se na plavidla snažící se uniknout kličkováním vrhly střemhlavé bombardéry. Únik se nezdařil nizozemské dopravní lodi Van Heemskerk. Protože její vlastní protiletad­lová výzbroj byla nedostatečná, velitel amerických jednotek, těsně před náletem vyložených z lodi na břeh, poslal zpět na palubu dvacet vojáků, kteří nad poklopy kryjícími podpalubní prostory plné nevyložené munice a benzínu umístili džípy a na nich namontované kulomety ráže 12,7 mm obrátili proti útočí­cím letounům. První čtyři nálety loď přežila, potom se ale ozvala obrovitá exploze zasažené munice, džípy i s osádkami vylétly do vzduchu jako krabičky od sirek a jejich trosky pada­ly na hladinu daleko od lodi. Zakrátko se Van Heemskerk po­topil. Během útoku bylo sestřeleno sedm Japonců, v plame­nech skončily i tři australské stíhačky. Opět, vzhledem k užití téměř dvou japonských letounů, bylo zničení jedné doprav­ní lodi a tří stíhaček chabým výsledkem.

Přestože nálety na základny v jižní časti Šalomounových os­trovů a na Nové Guineji nezpůsobily spojencům vážnější ško­dy, hlášení navrátivších se japonských pilotů hovořila o těž­kých ztrátách, které nepřítel utrpěl, o potopení křižníku, dvou torpédoborců, 25 dopravních lodí a o 175 sestřelených leta­dlech. Zřejmě uspokojen těmito informacemi a domnívaje se, že účet za pohromu v Bismarckově moři je vyrovnán, admirál Jamamoto 16. dubna operaci I zastavil a nařídil palubním le­tounům vrátit se na letadlové lodi 3. loďstva. I když Japonci použili pro operaci I značný počet palubních letounů, elitu svého letectva, byly jejich ztráty podstatně vyšší než spojenec­ké. Začal se totiž projevovat rozdíl v kvalitě letadel obou sou­peřů i v kvalitě letců. Američané na základě dosavadních zku­šeností provedli na svých letounech řadu důležitých změn a za­čali vyrábět nové, výkonnější typy. Stíhačky hellcat byly rych­lejší a odolnější než dosud nejužívanější typ Wildcat, nové corsairy měly dvojnásobný dolet než wildcaty a při stoupání byly rychlejší než kterákoliv japonská stíhačka. Obdobně tomu bylo i s bombardéry, kde všechny japonské typy vzhledem k nedostatečné ochraně palivových nádrží při jejich zásahu vzplály jako pochodně. Střemhlavý bombardér val vybavený nezatahovatelným podvozkem byl pomalý. Torpédový bombardér typu Nakadžima 97 (ve spojeneckém kódu Kate) byl též pomalejší a méně odolný než americký torpédový bombardér typu Grumman TBF (bojové jméno Avenger). A obdobně tomu bylo i s těžkými bombardéry. Ještě hůř na tom byli Japonci s kvalitou osádek svých letounů. Američtí piloti, využívajíce zkušeností veteránů, byli lépe vycvičeni a kromě toho ve větši­ně případů šli do akcí lépe vybaveni potřebnými informacemi. Začalo se ukazovat, že Japonci nemají ani čas, ani prostředky k dostatečnému výcviku nových pilotů, a i v této nepříznivé si­tuaci ztráceli stovky letců jen proto, že jejich stíhačky neměly pancéřované kabiny a že byla činěna minimální opatření k zá­chraně sestřelených osádek. Vzhledem k vypěstovanému fana­tismu než by japonský pilot za těchto okolností riskoval, že bude po použití padáku nebo po nouzovém přistání zajat, ra­ději se s poškozeným letadlem zřítil a zahynul. Perutě japon­ského letectva byly často nasazovány tak dlouho, až došlo k je­jich úplnému zničení, místo aby zkušení veteráni byli uchráně­ni pro výcvik nových letců. Všechny tyto skutečnosti ochromo­valy údernost japonského letectva a křídla „císařských orlů“ začínala slábnout.

Admirál Isoroku Jamamoto byl bezesporu nejvýznamnější postavou japonského válečného námořnictva, jehož postavení bylo možno srovnávat pouze s autoritou admirála Tógóa, vítě­ze nad carským loďstvem v bitvě u Cušimy v roce 1905. Ani porážka u Midwaye, ani neúspěch v bitvě o Guadalcanal nedo­kázaly otřást důvěrou v Jamamota. Po těchto prohrách byl na jaře roku 1943 v řadách těžce zkoušeného japonského námoř­nictva patrný všeobecný pokles nadšení a morálky a kdo jiný měl dodat optimismu a pozvednout bojového ducha než právě všemi respektovaný velitel Spojeného loďstva. Proto na dru­hou polovinu měsíce dubna admirál naplánoval inspekční ces­tu po předsunutých základnách v jižním Tichomoří.

V časných ranních hodinách 17. dubna zachytila americká odposlechová stanice, jejíchž sedm stometrových stožárů se ty­čilo nad Dutch Harborem v Aleutách, šifrovanou rádiovou de­peši z japonské námořní základny Truk ve středních Karolí­nách. Depeše nesla kódový znak Jamamotovy vlajkové lodi Musaši. Ještě během dopoledne ji experti dešifrovací služby válečného námořnictva přečetli a zjistili, že obsahuje podrob­nosti Jamamotovy cesty oznamované velitelům základen, které admirál hodlal navštívit.

Když byl s obsahem depeše seznámen velitel Tichomořské­ho loďstva admirál Nimitz, obrátil se na zpravodajské důstoj­níky v Pearl Harboru a ve Washingtonu s dotazem: „Pomůže vyřazení Jamamota věci spojenců? Má nepřítel někoho lepšího, kým by jej nahradil?“ Odpověď zněla jednoznačně: Japonci nemohou Jamamota nahradit schopnějším admirálem. Nato Nimitz přikázal veliteli spojeneckého letectva v oblasti Šalo­mounových ostrovů kontradmirálu Marku A. Mitscherovi, aby připravil operaci k Jamamotově likvidaci. V tomto rozhodnutí jistě sehrála roli i nenávist Američanů k Jamamotovi jako orga­nizátorovi útoku na Pearl Harbor a touha vyrovnat účet.

Dne 18. dubna v 9.35 ráno měl Jamamoto dorazit na letiště Kahili v jižní části Bougainvillova ostrova. Toto místo bylo zvoleno k přepadení, protože se jako jediné z Jamamotova ces­tovního rozvrhu nacházelo v dosahu spojeneckých stíhaček. Provedení operace bylo svěřeno majoru Johnu W. Mitchellovi, veliteli 339. stíhací perutě umístěné na Hendersonově letišti na Guadalcanalu. Ke Kahili bylo 500 mil a Mitchellovy stíhač­ky typu Lightning nemohly překonat takovou vzdálenost a bezpečně se vrátit bez přídavných nádrží. Na Guadalcanalu naneštěstí nebyla ani jedna, proto během noci ze 17. na 18. dubna jich musely čtyři těžké bombardéry přepravit 36 z Nové Guineje. Okamžitě byly namontovány na osmnáct Mitchello­vých letounů a v 7 hodin 20 minut ráno 18. dubna se přetížené lightningy jeden za druhým těžce zvedaly ze vzletové dráhy Hendersonova letiště. U dvou z nich se objevily potíže a neod­startovaly, takže jich podél pobřeží Nové Georgie zamířilo na severozápad k Bougainvillovu ostrovu šestnáct.

Motory lightningů již půl hodiny burácely nad vodami Šalo­mounova moře, když z rabaulského letiště vzlétly dva zelenými pruhy pomalované dvoumotorové bombardéry typu Micubiši A6M (ve spojeneckém kódu zvané Betty) s doprovodem šesti stíhaček zeke. Skupina nabrala kurs na jih k Bougainvillovu os­trovu, bombardéry letěly těsně vedle sebe, po stranách po dvou zeke a zbývající dvě v poněkud větší výšce formaci uzaví­raly. V jedné betty se nacházel admirál Jamamoto, jeho poboč­ník fregatní kapitán Išizaki, hlavní lékař Spojeného loďstva kontradmirál Takata a důstojník námořního letectva fregatní kapitán Tobana. Na palubě druhého bombardéru cestoval Ja­mamotův náčelník štábu viceadmirál Matomi Ugaki, intendan­ční důstojník loďstva kontradmirál Kitamura a spojovací dů­stojník fregatní kapitán Muroi. Když se pod křídly letounů objevila bougainvillská džungle, formace sestoupila na výšku šesti metrů a siluety obou bombardéru díky maskovacímu nátěru při pohledu seshora téměř zanikaly na pozadí obrovské plochy bujné zelené vegetace. Bylo 9 hodin 30 minut, když šly betty ještě níž, a za pět minut měly dosednout na přistávací dráhu kahilského letiště. Přesně v tuto dobu je zahlédli američ­tí stíhači přilétající od jihu.

Podle předem dohodnutého plánu měly na oba bombardéry – Američané netušili, ve kterém je Jamomoto – zaútočit čtyři lightningy, zatímco ostatní, vedené majorem Mitchellem, se postarají o zeke. V 9 hodin 33 minut se čtyři určené letouny s naplno otevřeným plynem vrhly na dvě zeleně pomalované betty, v tu chvíli vzdálené asi 1500 metrů. Teprve teď Japonci zpozorovali hrozící nebezpečí. Zatímco bombardéry začaly prudce klesat až těsně nad koruny palem, zeke vyrazily nepří­teli vstříc. Lightning pilotovaný kapitánem Thomasem G. Lan­phierem proklouzl mezi třemi zeke, a když se v zaměřovači objevil trup jedné betty, zoufale se snažící uniknout, zmáčkl Lanphier spoušť na řídicí páce. Čtyři velkorážní kulomety vy­plivly dlouhou dávku, z pravého motoru bombardéru se začal valit dým a za okamžik plameny zachvátily křídlo. Lanphier se ještě přiblížil a vypálil druhou dávku. Bombardér se propadl, levým křídlem zachytil za koruny stromů, otočil se kolem své osy a zapadl do džungle. Následovala exploze a k obloze se zvedl sloup černého kouře. Na palubě kapitánem Lanphierem sestřeleného letounu byl Jamamoto.

Hned nato stíhačka poručíka Rexe T. Barbera dostihla dru­hý bombardér. Jeho pilot se snažil o ostrý obrat, když Barber vypálil. Zasáhl výškové kormidlo bombardéru, ten se prudce naklonil, přelétl nad okrajem džungle nad moře a v nekontro­lovatelném pádu tvrdě narazil na vodní hladinu. Admirálové Ugaki a Kitamura a ostatní muži na jeho palubě měli přece jen větší štěstí než Jamamoto. I když téměř všichni utrpěli těžká zranění, útok přežili a dřív, než se vrak letounu potopil, jim přispěchaly na pomoc japonské hlídkové čluny.

psali jsme: Bitva v Korálovém moři byla první důležitým soubojem letadlových lodí

Po sestřelení obou bombardéru a tří zeke Američané obráti­li, setřásli zbývající tři Japonce dorážející jako rozzuření sršni a zamířili zpět ke Guadalcanalu; vyklidili pole dřív, než z letiš­tě Kahili vzlétl roj pronásledovatelů. Vracelo se jich patnáct, letoun poručíka Raymonda K. Hina se po zásahu levého moto­ru zřítil do moře.

Když zpráva o úspěšném splnění úkolu došla na velitelství admirála Halseye v Noumée, zavládlo tam velké nadšení. Hal­sey poslal kontradmirálovi Mitscherovi na Guadalcanal depeši: „Blahopřeji vám i majoru Mitchellovi a jeho lovcům. Zdá se, že jedna z kachen v jejich vaku mohl být páv.“ V Pearl Harbo­ru admirál Nimitz sdělil potěšující novinu svým nejbližším spolupracovníkům, ale zavázal je k naprostému mlčení. Dokud Tokio Jamamotovu smrt oficiálně neoznámilo, nebylo možno nic říct s naprostou jistotou.

Zpráva, že Jamamotovo letadlo bylo sestřeleno, Japonci otřásla. Jeden z prvních, komu to bylo hlášeno, byl kontradmi­rál Kakudži Kakuta, velitel divize letadlových lodí na základně Truk. Právě se vrátil se svojí vlajkovou lodí Hijó, když mu spo­jovací důstojník předal důvěrnou depeši. Kakuta, který i mezi japonskými důstojníky vynikal mimořádnou schopností sebe­kontroly, při čtení dokumentu zbledl. Okamžitě opustil můstek a po celý zbytek dne, zavřen ve své kabině, odmítal s kýmkoliv promluvit.

Stále zůstávala naděje, byť nepatrná, že se Jamamotovi po­dařilo katastrofu letounu přežít. Bylo nutno získat jistotu. Ka­pitán Jasudži Watanabe z admirálova štábu, který měl původ­ně Jamamota při tragickém letu doprovázet, ale nedořešené záležitosti jej zdržely v Rabaulu, okamžitě odletěl vyhledat místo, kde mezi ohořelými stromy ležel roztříštěný vrak letou­nu, z jehož trosek ještě stoupal kouř. Shodil dolů několik vzka­zů vybízejících toho, kdo zůstal na živu, aby dal znamení. Několik hodin letadlo přelétalo nad troskami, znamení se však neobjevilo žádné. Mezitím z buinského přístavu vyplula korve­ta se sto námořníky na palubě a vydala se proti proudu řeky do vnitrozemí, k místu katastrofy. V pozdních odpoledních hodi­nách vyložila na okraji džungle dvě pátrací skupiny. I když je od havarovaného letounu dělily pouhé tři kilometry, tropický porost byl tak hustý a terén tak obtížný, že námořníci postupo­vali nesmírně pomalu. Do svítání překonali jen několik me­trů. Potom obdrželi příkaz k návratu, neboť trosky letounu už objevila japonská hlídka, kterou provedli džunglí domorodci. Jamamotovo tělo bylo nalezeno několik metrů od roztříštěného trupu letounu. Kromě něj se podařilo identifikovat jen pozů­statky kontradmirála Takaty. Ostatní důstojníky a příslušníky osádky letounu oheň znetvořil k nepoznání. Pozůstatky všech jedenácti mužů, včetně admirála Jamamo­ta, přenesli domorodí nosiči na bambusových nosítkách k ústí řeky a korveta je od­vezla do Buinu, kde lékaři zjistili, že Jamamoto byl střelen do hlavy a do ramene; musel být mrtev dřív, než se letoun zřítil.

Admirálovo tělo bylo spáleno na smuteční hranici a popel odvezl kapitán Watanabe do Truku, kde na palubě bitevní lodi Musaši došlo k další smuteční ceremonii. Potom schránku pře­vezl torpédoborec do Tokia. Dne 21. května 1943 tokijský roz­hlas oficiálně informoval národ, že „při rozhodování o generál­ní strategii v dubnu letošního roku zahynul admirál Jamamoto v přední linii fronty smrtí statečných v bojovém letounu při utkání s nepřítelem“. Po tomto oznámení se hlasatel rozvzly­kal. Na 5. června byl nařízen státní pohřeb. Jamamoto byl dva­náctým Japoncem, kterému se dostalo této cti, a kromě něj byl takto poctěn jediný admirál – vítěz od Cušimy Tógó.

Američané pokládali usmrcení admirála loďstva Isorokua Ja­mamota za stejný úspěch jako vítězství ve významné bitvě. Podle všeho měli pravdu, neboť jak pravil jeden z významných velitelů viceadmirál Šigeru Fukudome: „Jeho ztráta byla ne­snesitelnou ranou morálce v ozbrojených silách.“ Americké sdělovací prostředky o podrobnostech operace, za které bylo admirálovo letadlo sestřeleno, až do konce války mlčely, přes­tože šlo o událost prvořadého významu a kapitán Lanphier byl vyznamenán Námořním křížem a obdržel blahopřejný tele­gram od prezidenta Roosevelta. Byly pro to dva důvody: jed­nak obava, že by Japonci pojali podezření, že Američané roz­luštili jejich kód a jsou schopni číst tajné depeše, jednak starost o osud bratra kapitána Lanphiera, také letce, kterého měli Ja­ponci v rukou jako válečného zajatce od chvíle, kdy bylo jeho letadlo sestřeleno při náletu na kahilské letiště.

Jamamotovo místo v čele Spojeného loďstva zaujal admirál Mineiči Koga. Neměl žádné iluze o tom, za jaké situace přebí­rá vrchní velení japonských námořních sil. 23. května 1943 při poradě štábu loďstva pravil: „Náš nepřítel se snaží dosáhnout konečného vítězství rozšiřováním příprav k ofenzivním akcím a vypracováním plánů na strategické využití nových zbraní.“

psali jsme: Čechoslováci proti samurajům: neznámá, ale slavná historie II. odboje na pacifické frontě

Během týdnů následujících po Jamamotově neúspěšné letec­ké ofenzívě spojenecké síly obnovily tlak na japonská předsu­nutá postavení, generál MacArthur na Nové Guineji a admirál Halsey v Šalomounových ostrovech.

Směrnice Výboru náčelníků štábů z 29. března 1943 přika­zovala MacArthurovi zahájit postup obsazením ostrova Kiriwi­na a Woodlarkova ostrova ležících severně od jihovýchodního cípu Nové Guineje. Na žádném z nich nebyla japonská posád­ka a MacArthur měl v úmyslu ostrovů využít k vybudování le­tišť a tím umožnit letectvu generálmajora Kenneye zasazovat účinnější údery japonským základnám v Rabaulu, Kaviengu a v severní části Šalomounových ostrovů. Velitel 7. loďstva vi­ceadmirál Carpender a jeho podřízený velitel 7. výsadkového svazu kontradmirál Daniel E. Barbey si současně hodlali ověřit stav připravenosti vojsk a techniky 7. výsadkového svazu, kte­rému mělo být v následujících měsících svěřeno provedení řa­dy důležitých vyloďovacích operací. Zahájení akcí bylo stano­veno na poslední dny měsíce června, na stejnou dobu, kdy na Šalomounových ostrovech vyrazí do útoku i Halsey. Japonci se měli ocitnout v situaci, kdy nebudou vědět kam dřív obrátit pozornost, kam napřít svoje obranné úsilí.

V noci z 22. na 23. června přistály první spojenecké jednot­ky u pobřeží Woodlarkova ostrova, o několik hodin později se stejná scéna opakovala na ostrově Kiriwina. Na Woodlarkově ostrově málem došlo k tragickému nedorozumění. Australský pobřežní pozorovatel nebyl o operaci předem informován, a když mu bylo hlášeno, že se na pobřeží vyloďují vojáci, shro­máždil domorodé bojovníky a připravil se k boji. Naštěstí za­slechl, jak se „útočníci“ domlouvají nenapodobitelnou americ­kou angličtinou, a vše se včas vyjasnilo.

V následujících dnech přivážela vyloďovací plavidla posily, zásoby a těžké stavební stroje. Celkem 16 000 mužů bylo vysa­zeno na obou ostrovech. Na Woodlarku „mořské včely“ oka­mžitě zahájily stavbu letiště.

Těsně po půlnoci z 29. na 30. června se za hustého deště další americké oddíly vylodily v Nassauské zátoce 15 mil jižně od Salamauy, s cílem spojit se s jednotkami australské 3. divize bojující ve vnitrozemí a postupující k Salamaue. Japonci měli v zátoce posádku asi 300 mužů speciálních námořních výsad­kových sil. Poté, co byl jejich velitel fregatní kapitán Cukioka zabit leteckou pumou a nikdo jim nepřikázal bránit pobřeží do posledního dechu, uprchli do džungle, hned jak začala výsad­ková plavidla přistávat; k úprku přispělo i to, že z jednoho z prvních člunů vyjel těžký buldozer, který Japonci pokládali za tank. Bylo to štěstí, neboť v obvykle klidné zátoce tu noc do­rážel na pobřeží silný příboj, který vrhl 17 vyloďovacích člunů tak daleko na břeh, že nemohly zpět a voda vnikající dovnitř proraženými dny je rychle zaplavila. Ve vodě se ocitla i většina radiostanic a prvních několik hodin měly všechny na břeh vy­sazené jednotky velké potíže při udržování spojení s nadříze­ným velitelstvím.

Již 2. července Američané navázali kontakt s australskou 17. brigádou. Byl tak konečně vyřešen problém zásobování Australanů, kteří doposud dostávali munici, potraviny a vše potřebné složitou a pracnou cestou – zásoby musely být letec­ky přepraveny na letiště Wau a odtud je přenášeli domorodí nosiči džunglí k linii fronty. Japonský hlavní stan, zvažující v té době obnovení postupu na Port Moresby přes pohoří Owena Stanleye, byl po vylodění v Nassauské zátoce nucen se svých záměrů vzdát a plně se soustředit na obranu Lae a Sala­mauy, nyní bezprostředně ohrožených.

Nepřehlédněte na Security magazínu: Technologie - nejnovější ,,vychytávky" ze světa vědy a techniky. Od futuristických zbraní až po bojové drony. S námi víte více

 

Zdroj: Miloš Hubáček: Ofenzíva v Pacifiku