Poslední samuraj - generál Tadamiči Kuribajaši, obránce Iwodžimy

Zájemci o druhou světovou válku jistě znají a vysoce hodnotí film Dopisy z Iwodžimy režiséra Clinta Eastwooda. Vedle dalších postav se příběh věnuje nevyhnutelně vrchnímu veliteli japonských sil při obraně ostrova, generálu Tadamiči Kuribajašimu, kterého ztvárnil japonský herec Ken Watanabe známý z mnoha dalších rolí a mj. z role pana Kacumoto z pohádky Poslední samuraj. Generál Tadamiči Kuribajaši jedním z posledních samurajů skutečně byl.

Boj o Iwodžimu v závěru druhé světové války (16. února - 26. března 1945) patří mezi nejkrvavější operace konfliktu. Malý sopečný ostrov o rozloze 21 kilometrů čtverečních byl pro obě strany mimořádně důležitý. Od okamžiku vylodění v Marianském souostroví měly americké bombardovací svazy v dosahu hlavní průmyslová centra Japonských ostrovů. Bombardéry ano, doprovodné stíhačky ovšem nikoli. S výhledem na připravovanou invazi do Japonska bylo zintentivnění náletů a zvýšení jejich efektivity logickým a nevyhnutelným krokem, a uvědomovaly si to obě strany.

Z americké strany operaci s krycím názvem Detachment veleli pravděpodobně nejlepší možní důstojníci. V čele 5. loďstva admirál Raymond A. Spruance, vítěz od Midway (na vlajkovém křižníku Indianapolis). Expedičnímu svazu 51 velel veterán od Guadalcanalu a dalších míst, viceadmirál Turner. Expedičnímu sboru pak generálporučík námořní pěchoty Holland M. Smith, nejzkušenější z polních velitelů a průkopník výsadkových operací. 5. loďstvo jako celek představovalo obrovskou moc na 500 lodích, včetně jádra námořních sil USA, 58. operačního svazu rychlých letadlových lodí, spolu se třemi divizemi námořní pěchoty v celkové síle 110 tisíc mužů. Přesná projekce toho, o čem hovořil admirál Isoroku Jamamoto před válkou. Pro Japonsko bylo nemyslitelné postavit se průmyslové velmoci měřítka Spojených států na déle než rok a uspět. O výsledku operace nikdo soudný na obou stranách nemohl pochybovat. Otázkou zůstával čas a cena.

S operacemi, jejichž výsledkem bylo dobytí Marianského souostroví Japonci Iwodžimu, horečně posilovali, a v tom jim zase efektivně bránily americké námořní síly, především ponorky. Velitelem 109. pěší divize, jež tvořila páteř obrany Boninských a Vulkánových ostrovů, byl v květnu 1944 jmenován generálporučík Tadamiči Kuribajaši. O skutečných podmínkách svého úkolu si bude moci udělat přesnější představu až časem a na místě. Přes povinný optimismus a odhodlání nicméně zkušenému důstojníkovi bylo jasné od začátku, že ubránit se nebude v jeho silách, a své ženě řekl, že je nepravděpodobné, že se do Japonska vrátí byť jeho popel. Patří, ať již ve zlém či v dobrém, k japonskému přístupu k válce, že své jmenování považoval za velkou poctu.

Kuribajaši patřil ke vzdělaným, jazykově vybaveným důstojníkům s přímou zkušeností z pobytu ve Spojených státech i Kanadě. Své protivníky dobře znal, a jeho postoj k válce se od Jamamotova nelišil, nepatřil k falešně a z naivity sebevědomým důstojníkům; ale v jimi rozpoutané válce splnil svou povinnost. Tadamiči Kuribajaši byl kavalerista. Na první pohled je snad taková specializace v přímém rozporu s požadavkem bránit maličký sopečný ostrov ztracený v Tichém oceánu. Kuribajaši měl nicméně zkušenosti z pozice náčelníka štábu 23. armády, v níž se účastnil invaze do britského Hongkongu, a od roku 1943 pak z velení 2. divize Císařské gardy, jež byla prestižní, záložní a výcvikou formací. A nade vším vynikal bystrostí a odvahou volit vlastní řešení.

Pomineme-li formální povinnost důstojníka splnit rozkaz, čeho mohl obranou ostrova ve skutečnosti dosáhnout, v co mohl doufat? Jedině v odklad intenzívnějších náletů na Japonsko, potažmo dát vlastní vládě více času k přípravám, ideálně, a nevyřčeně, snad k vyjednání přijatelných podmínek kapitulace. Nadto: podaří-li se uštědřit expedičnímu sboru značné ztráty, snad to přispěje k jeho rozhodnutí vyhnout se invazi na mateřské ostrovy. K dispozici bude mít 21 tisíc mužů armády i námořnictva, 23 tanků, pětistovku děl všech ráží a na 300 děl protiletadlových. S účinnou podporou letectva ani námořnictva počítat nemůže (pilotům kamikaze se nicméně podaří potopit eskortní letadlovou loď Bismarck Sea). Studoval průběh dosavadních vyloďovacích operací a nehodlal připustit stejné chyby, jakých se japonští velitelé dopouštěli před ním.

Obranu ostrova rozdělil do několika sektorů. Jako samostatný a s ohledem na pravděpodobné místo vylodění rychle od ostatních odříznutý stála hora Suribači. V první řadě Kuribajaši rozhodl, že se Američanům nepostaví na vyloďovacích plážích. Standardní taktika s ohledem na zničující palebnou převahu nepřítele nebyla efektivní a přes velké ztráty, které vyloďujícím se jednotkám dokázala působit, vedla také rychle k rozhodujícím ztrátám na vlastní straně, a v důsledku vyústila v nemožnost pokračovat v boji a v relativně rychlém americkém vítězství.

Kuribajaši promění ostrov v pevnost jako celek. Pláže nepříteli nabídne ke klidnému vylodění, a teprve na shromážděnou vyloděnou první vlnu dopadne vražedná palba obránců, a teprve v tu chvíli budou moci Američané odpovídat adresně, protože zjistí pozice obránců. Dosáhl tím svého. Alespoň tedy z taktického pohledu. Boje o malý ostrůvek trvaly déle než měsíc, a útočník za ně zaplatil bezmála sedmi tisíci padlých a 20 tisíci raněných. Na japonské straně padne či zmizí na 18 tisíc vojáků a do 26. března, kdy byla operace prohlášena za ukončenou, se jich vzdá jen 216. Další pak zemřou při vyčišťovacích operacích ve svých úkrytech. Iwodžima se tak stala jedinou operací americké námořní pěchoty v Pacifiku, při níž vlastní ztráty překročily ztráty Japonců. Již před bitvou Kuribajaši stanovil následujících šest pravidel:

1) Budeme bránit tento ostrov veškerou silou až do konce.

2) Budeme se vrhat proti nepřátelským tankům s tyčovými výbušninami a ničit je.

3) Nepřítele budeme masakrovat, vrhat se mezi ně a zabíjet je.

4) Každá naše střela bude mířená a nepřítele zabije.

5) Nezemřeme, dokud sami nezabijeme deset nepřátel.

6) Nepřítele budeme napadat gerilovou taktikou, dokud poslední z nás zůstane na živu.

Kromě velmi omezených případů malého počtu konzervativně uvažujících důstojníků především z řad námořnictva na Iwodžimě neproběhly tzv. útoky banzai - sebevražedné poslední útoky, které v Tichomoří zřídka končily jinak než rychlou smrtí útočníků. Namísto toho museli Američané draze platit za každé postavení, zákop či bunkr. Generál Smith vysekl Kuribajašimu nekonvenční poklonu: "Nevím, kdo to je, ale japonský generál řídící tuhle šou je prohnaný parchant."

Kuribajaši, 17. března povýšený na generála (tajšó) osobně pravděpodobně zahynul při jednom z nočních výpadů 26. března 1945. Během nich Japonci v tichosti pronikali do ležení americké námořní pěchoty a pobíjeli spící vojáky noži a bajonety, posléze do stanů vhazovanými granáty i palbou. Generálovo tělo nebylo identifikováno. Všem svým důstojníkům nařídil odstranit hodnostní označení a bojovat jako řadoví pěšáci. Podle zjištění svého syna byl snad zabit při přehradné dělostřelbě při posledním útoku.

video: youtube

Ze strategického hlediska dosáhl nejvýš zpoždění následujících operací; poskytl více času pro přípravu obrany Okinawy. A jakkoli byly všechny vyloďovací operace mimořádně náročným a krvavým podnikem, tento první útok proti původnímu japonskému území rozhodně dal Američanům poznat, že chystaná operace proti Japonsku samotnému bude nevyhnutelně tragédií pro obě strany. Přitom Kuribajaši civilní obyvatelstvo Iwodžimy nařídil dlouho před bitvou evakuovat. Na Okinawě pak odkryla v tomto směru válka sebevraždami a nucenými sebevraždami zfanatizovaného a propagandou klamaného civilního obyvatelstva svou další hnusnou tvář. Bitva o Iwodžimu se pak stala jedním z argumentů pro svržení atomových bomb, o jejichž vlivu na konec války v Tichomoří lze diskutovat; jisté je, že operace Downfall, vylodění v Japonsku a následující pozemní boje, by přinesly smrt a utrpení nepoměrně většímu počtu lidí než kteří zahynuli v Hirošimě, Nagasaki nebo v Tokiu.

Zdroj: japantimes.co.org; ww2db.com; Hubáček, Válka končí v Pacifiku (I)

Tagy