Autor fotografie: Petr Blahuš|Popisek: Československý tank LT 38 byl až do roku 1942 nejúspěšnějším tankem bojiště v severní Africe. Bohužel už na německé straně
Československá armáda v kritických okamžicích let 1938 a 1939 bojovala, ačkoliv se dodnes mezi částí společností tvrdí, že složila zbraně bez boje. V některých částech republiky se ve skutečnosti bojovala regulérní válka, když zde práskaly rány z tankových kanonů. Útočná vozba- jak se tehdy říkalo tankům- drží také čestný primát poslední organizované jednotky, která v březnu 1939 složila zbraně. Nejenom že to bylo až po mistrovsky vedeném boji v době, když v Praze už čtyři dny existoval Protektorát, ale svou techniku navíc neodevzdala Němcům, ale svým donedávna krajanům a spojencům.
Ač je to dnes k nevíře, patřilo Československo před 2. světovou válkou k předním průkopníkům vývoje tanků na světě. Její stroje LT 35 a LT 38 převyšovaly ve své době o několik levelů německé „plechovky“ a ne nadarmo byl náš tank LT-38 oblíbeným strojem velitele „divize duchů“ 7. tankové divize generála Rommela, která jako první vjela v červnu 1940 do Paříže a je až do invazní operace Torch pokládán za nejlepší tank severoafrického válčiště. Tanky republika úspěšně vyvážela do celého světa, kde mnohdy sloužily ještě desítky let po skončení 2. světové války a tak byla tato zbraň v armádě považována za elitní.
Svůj bojový křest ohněm si potomci husitských válečných vozů z Pluků útočné vozby (PÚV) a pohotovostních oddílů Stráže obrany státu odbyly počínaje 13. zářím 1938 během potlačování henleinovského puče, zejména v západních a severních Čechách. Nasazení tanků LT-34 a LT-35 a obrněných vozů vz. 23 „Želva“ a Škoda vz. 27 a vz. 30 přineslo rychlé ovoce v podobě ústupu a v mnoha případech přímo útěku tlup teroristů za hranice do Německa. Zde však byli sudetští Němci silně vyzbrojeni (navíc v mnoha případech posíleni přímo oddíly SS, SA nebo wehrmachtu) a po zorganizování do tzv. Sudetoněmeckého freikorpsu znovu zasazeni do neregulérní války proti své vlasti (právě fakt přímého zapojení Německa do bojových akci sudetských Němců proti ČSR vedl v roce 1941 exilovou vládu v Londýně k prohlášení, že ČSR se nachází jako vůbec první stát na světě ve válečném stavu s Německem a to už od 17.9. 1938- pozn. Security magazín). Proti těmto formacím opakovaně zasahovaly při podpoře Stráže obrany státu jednotky PÚV vesměs z 1. a 4. Rychlé divize a to opět v západních Čechách. Tvrdé boje si ale vyžádaly i ztráty. Už 13. září 1938 byl při osvobozování Pernštejna zraněn svob. Václav Štěpán, z PÚV 1, z téže jednotky byl zraněn také voj. Stanislav Houška během bojů ve Šluknovském výběžku.
20. září také četa tanků pomáhala vyprostit hrdinnou posádku celnice v Habarticích severně od Liberce, která dokázala ubránit své pozice, ačkoliv byla většina jejich členů raněna a byla pod palbou granátometu. 22. září pak odvážným protiútokem vyhnala nepřítele z Hrádku nad Nisou a dobyla Němci obsazené okresní město Frýdlant. Další obrněná vozidla spolu s vojáky 42. pěšího pluku odrážela celou noc z 22. na 23. září sudetoněmecké povstalce útočící na Ústí nad Labem- Střekov. Ten samý den posílilo obrněné auto vz. 30 obránce Anenského údolí, bránící postupu Němců od Kraslic. Po příjezdu posil, tvořených mimo jiné několika tanky LT-35, se o Kraslice rozhořela klasická válka; tanky nejprve prorazily barikády na přístupech k městu a pak jejich kulomety a kanony rozstřílely hlavní uzly odporu, čímž umožnily pěchotě město osvobodit. Dva tanky se probojovaly v prostoru Pomezí až ke statku Steinhof na samé hranici s Německem, ale pak byl jeden zasažen a poškozen palbou německého protitankového kanonu, obsluhovaném muži SS divize Totenkopf. Přesto se Čechoslovákům podařilo s pomocí dalších dvou tanků a jednoho obrněného vozu při útoku vedeném osobně velitelem praporu SOS majorem Helvínem Pomezí obsadit.
23. září se přímo s německými esesáky střetli i čs. tankisté na jiné frontě, v rumburském výběžku. Ten byl zradou četnického velitele por. Jansy den předtím téměř bez boje obsazen a k jeho znovunabytí vyrazilo od hlavního obranného postavení na Křížovém buku kromě pěchoty i několik tanků a obrněných vozidel. Jen s jejich pomocí se podařilo bodákovou ztečí prolomit obranu sudeťáků v osadě Lipá před Chřibskou, kterou zesílily těžké kulomety SS divize Gross Deutschland. Tanky postupně dobyly Chřibskou a Krásnou Lípu a v 16 hodin osvobodily Varnsdorf. Druhý výpad provedla obrněná četa o tři dny později, když osvobodila raněné a zajaté „sosáky“ a vojáky z obklíčeného trhacího vlaku u Rybniště. Ve stejnou dobu zasahovala útočná vozba v podhůří Krkonoš, když poločeta obrněných aut pomáhala znovuobsadit Libnou. Dalšího boje v Broumovském výběžku se muži pod pancířem zúčastnili 26. září během pokusu zahnat Němce za zemskou hranici u Zdoňova.
Díky četě obrněných aut byly ten den také po tvrdém boji znovu dobyty Vejprty v Krušných horách a četa tanků vysvobodila Cetviny v jižních Čechách. Také při krvavé vyčišťovací operaci u města Albrechtice, která stála Němce nejméně 26 mrtvých a těžce raněných, se útočná vozba vyznamenala, podobně jako v Hnanicích u Znojma, kde bylo zlikvidováno dokonce 61 sudetoněmeckých teroristů a příslušníků německé armády. Jejich palbou byla například zcela rozstřílena kostelní věž v Šatově i s kulometným hnízdem, které pálilo zezadu do postavení čs. armády.
Krvavý a zákeřný boj se také rozhořel v noci na 24. září v okresním městě Bruntál, které chtěl tzv. sudetoněmecký freikorps obsadit v rámci přípravy na první výsadkovou operaci wehrmachtu (Operation Freudenthal) u nedalekého Horního Benešova. Likvidace záškodníků, jakkoliv provedená s nemalými ztrátami, by bez pomoci dvojice lehkých tančíků vz. 33, velitelského tanku LT-34 a dvojice obrněných aut vz. 30, které palbou drtily odpory teroristů, skončila dozajista masakrem. V nočním Bruntále se bojovala i další noc. 27. září musely opět čs. tanky bojovat o Vejprty. Tankisté museli bojovat i v den, kdy se o osudu republiky rozhodovalo v dalekém Mnichově. Četa útočné vozby pomáhala dobýt Pohraniční v Krušných horách a zahnala útočníky, včetně německých vojáků až do Říše.
Boje ale pokračovaly i po podpisu Mnichovského diktátu. Právě na den přesně před 79 roky zaútočila četa tanků LT-34 proti Budějovické bráně v mezitím sudeťáky obsazeném Českém Krumlově, totálně ji rozstřílely (v boji bylo vystříleno 60 tankových granátů) a vnikly do uliček města, aby pomohly evakuovat obklíčené české civilní obyvatelstvo. Během boje vyskočil řidič jednoho z tank, svobodník Leopold Břenek, a riskujíc vlastní život odtáhl do bezpečí zraněného čs. ženistu. (jeho velitel na něj mezitím řval, že ho zastřelí jako psa, protože si myslel, že chce z boje utéci).
Nebojovalo se ale jen v Čechách. 5. října 1938 pomáhali tankisté zahnat zpět celý prapor Maďarů útočící v Jesenné u Rimavské Soboty. Už o pět dní později četa tanků likvidovala obklíčený prapor maďarských teroristů organizace Szabatszapatok v Černém močále na Podkarpatské Rusi. Tankisté se také zapojili do více jak dvoutýdenních krvavých bojů o obec Kosino, kde padly desítky Maďarů a byly rozstříleny mlýn, pošta i synagoga, kde se teroristé bránili tankům.
K dalšímu těžkému boji došlo během tzv. Rozvegovského incidentu na Tři krále 1939. Čs. armáda tehdy u Mukačeva přišla o obrněný vůz Tatra vz. 30 2. přezvědného oddílu, když mu podklouzla kola na ledu a zapadl do příkopu. I když se posádce auta podařilo ustoupit bez ztrát, velitel obrněné čety byl zraněn výbuchem granátu v obličeji.
Nejkrvavější boje a nejtěžší ztráty přinesla našim tankistům tzv. Malá válka o Podkarpatskou Rus v březnu 1939. Ve dnech 14. -18. března 1939 se jí zúčastnilo několik čet obrněných aut a tanků. Některé osádky zastihla maďarská invaze na území čerstvě samostatného Slovenska, ale její posádky odmítl splnit rozkaz zůstat na místě a „jánošíkovským“ způsobem a silou si vynutily průjezd na Podkarpatskou Rus, aby tu pomohly svým bojujícím kamarádům. Na západní části fronty u Užhorodu pomáhaly tanky úspěšně vedeným bojem držet frontu ještě dva dny po okupaci zbytku Československa a vzniku tzv. Protektorátu, než jako zadní voj „západní části“ 12. divize překročily beze ztrát jako vůbec poslední organizovaná jednotka už neexistující čs. armády hranice se Slovenskem a předaly svou techniku Slovákům. Na východní frontě byl ale jeden z čs. tanků LT 35 během úspěšného protiútoku u Fančíkova zasažen na poslední chvíli za taxíkem přivezeném protitankovém kanonu Rheinmettal vz. 35/39. De facto to nebyl ale armádní tank, protože se jednalo o exportní ukázkový vzorek pro Rudou armádu, v majetku firmy Škoda, bez kanonové výzbroje a s civilní posádkou. Stroj byl po příjezdu z Rumunska čs. vojáky zabaven a ihned vržen do boje. Jeho civilní řidič Antonín Seidler, který se do boje přihlásil dobrovolně, zahynul. Ještě tragičtější osud dopadl na posádku obrněného vozu vz. 30, které do poslední chvíle krylo evakuaci českých civilistů z Chustu a tvořilo zadní voj 45. pěšího pluku ještě v době, kdy do města pronikli Maďaři. Z bezprostřední blízkosti bylo zasaženo z boční ulice ranou z kanonu a celá jeho osádka zahynula. Zbytek jednotky předal svou techniku v Ťjačevě svým rumunským spojencům.
Jak vidět, českoslovenští tankisté se tedy bez boje rozhodně nedali.