Poválečné osudy bombardéru, který na japonskou Hirošimu svrhl první atomovou bombu

Poválečné osudy bombardéru, který na japonskou Hirošimu svrhl první atomovou bombu
foto: CC BY-SA 3.0/Kokpit Enoly Gay v roce 1987

Boeing B-29-45-MO Superfortress sériového čísla 44-86292 byl vyroben 18. května 1945 a ve službě u letectva armády Spojených států vydržel do 30. srpna 1946. Pilot Paul Tibbets jej pojmenoval po své matce: Enola Gay. A její jméno se dnes okamžitě pro každého spojí se 6. srpnem 1945, kdy bombardér svrhl na japonskou Hirošimu první atomovou bombu. Jaké byly další osudy letounu účastnícího se dodnes diskutované operace?

Letoun patřil mezi 65 speciálně v rámci projektu Manhattan, vývoje atomové bomby, podle specifikace s kódovým označením Silverplate upravených B-29. Kromě dalšího prošly letouny úpravou pumovnice, motorů i odstraněním pancéřování a kulometné výzbroje, čímž byla ušetřena hmotnost - puma Little Boy vážila 4400 kg, puma Fat Man 4500 kg, zatímco běžně tyto bombardéry vozily nad Japonsko při náletech ve velkých výškách jen 2300 kg pum. Zároveň s ohledem na mizivou schopnost japonských stíhačů proti vysoko a rychle letícím bombardérům zasahovat byla kulometná výzbroj zbytná. Což se potvrdilo během operace samotné: na osamělé letouny, které se operace účastnily, nestřílelo ani protiletadlové dělostřelectvo.

Po shození bomby Little Boy provedl letoun okamžitě obrat o 180° a na plný výkon odlétal - přesto jej tlaková vlna po explozi dostihla a notně jím otřásla. Enola Gay nicméně v pořádku o několik hodin později přistála na mateřské základně na ostrově Tinian v Marianském souostroví. O tři dny později se účastnila i náletu na Kokuru, a tentokrát jí připadl úkol sledovat počasí nad vybraným cílem. Podle hlášení bylo nebe nad Kokurou čisté, ale když se k městu přiblížil letoun s bombou Fat Man (pojmenovaný Bockscar), vítr zahalil Kokuru dýmem z požárů nedaleké Jahaty bombardované mohutným svazem B-29 předchozího dne. To znamenalo rozsudek pro alternativní cíl: Nagasaki.

 video: youtube

6. listopadu 1945 se pak Enola Gay vrací zpět do Spojených států na základnu v Roswellu v Novém Mexiku. Na jaře 1946 se účastnila operace Crossroads, testování jaderných bomb na atolu Bikini, nicméně pro bombardování zakotvených kořistních a vyřazených lodí vybrána nebyla a vrátila se do Kalifornie, kde bylo 24. června 1946 rozhodnuto o jejím vyřazení a současně uložení. Mezi roky 1946 a 1960 postupně vystřídala několik umístění, přičemž poslední let absolvovala 2. prosince 1953, kdy přeletěla na leteckou základnu Andrews v Marylandu, kde zůstala až do srpna 1960. Pro její další uchování již bylo s ohledem na stáří a opotřebování stroje třeba přistoupit k jejímu uložení ve vnitřních prostorách.

Letoun procházel od roku 1984 restaurováním a u příležitosti 50. výročí bombardování Hirošimy pak byl vystaven v National Air and Space Museum. S ohledem na citlivost celé události a po protestech motivovaných nevůlí chlubit se zbraní, která způsobila smrt desetitisíců lidí, byla veřejnosti zpřístupněna jen část letounu. Projekt měl nicméně značný úspěch a do roku 1998 si bombardér prohlédlo na 4 miliony lidí. Od roku 2003 je vystaven celý letoun, což vedlo k dalším protestům, nicméně vystaven zůstává dodnes. Mezi kritiky vystavení Enoly Gay v muzeu patří nejen filozof Chomsky nebo režisér Oliver Stone, ale také například herec Martin Sheen.


Nedávné výročí svržení atomových bomb na Japonsko opět spustilo každoroční výměny názorů na jeho nezbytnost, nebo zbytnost, skutečné důsledky bombardování, možné důsledky nebombardování, a vliv na budoucí vývoj světa. Ty jsou namnoze vedeny více aktuálním světonázorem než povědomím o strategické situaci srpna 1945 a vytržené z kontextu. Někdo dává přednost tvrzení, že válku rozhodl spíš útok Rudé armády v Mandžusku, další tvrdí, že Japonsko by se bylo vzdalo i bez atomového bombardování. Po bitvě je generálem každý: v totální válce, rozpoutané Japonskem, Spojené státy použily efektivní zbraň, kterou měly k dispozici. Je nepředstavitelné, že by jakákoli jiná země jednala jinak.

Zdroj: warhistoryonline.com, wikipedia.org

Tagy