Pozemní kamikaze - bodáky, granáty, výbušné tyče ani výsadkáři nebyli efektivní

Pozemní kamikaze - bodáky, granáty, výbušné tyče ani výsadkáři nebyli efektivní
Autor: U.S. National Archives, volné dílo|Popisek: Po jednom z posledních útoků na Guadalcanalu
03 / 12 / 2020, 16:30

Japonská císařská armáda byla proslulá svou tvrdou disciplínou vyžadující nasazení každého vojáka až za hranici sebeobětování. K jejím krajním bojovým prostředkům patřil "poslední čestný útok", tedy bodákový útok v situaci, která neumožňovala úspěšné konvenční řešení, a současně hrozila zajetím. V japonské válečné kultuře, která zvláštním způsobem mísila středověké zásady s modernějšími tradicemi, byla kapitulace považovaná za zradu a nejvyšší pohanu. V závěrečné fázi války armáda tyto principy formálně institucionalizovala. Podobně jako vznikaly známější letecké sebevražedné jednotky, byly ustavovány také pozemní.

První přímou zkušenost s japonským sebevražedným protiútokem udělali Američané již na Guadalcanalu. Nikoli bez důsledné přípravy a bezohledně vedené útoky proti silné linii obrany, které končily masakrem v řadách útočníků během úvodních snah Japonců získat zpět Američany získané strategicky významné letiště. Ale výpady z obrany, při ústupu, před finální evakuací ostrova japonskými silami. Setkají se s nimi také při dobývání Aleutských ostrovů. Japonský způsob boje vede nejen k prakticky 100% ztrátám na vlastní straně, ale vysoké ztráty zaznamenává i nepřítel (na ostrově Attu tak padne až dvacet osm zajatých Japonců každý z posádky v síle 2400 mužů, a Američané zaznamenají na 1700 padlých a zraněných na své straně). Přesto a vlastně právě proto jde o prostředek z vojenského hlediska neefektivní.

Do posledního muže s lokálně vedenými protiútoky v bezvýchodné poslední situaci vedou boj vojáci na atolu Tarawa, později také na Saipanu v Marianském souostroví. Jiný přístup volí generál Nakagawa na Peleliu. Ani on nehodlá kapitulovat, ale jeho taktika je vedena ohledem na poměr vlastních a nepřátelských ztrát a co nejdéle vedeným odporem. Na Iwodžimě v roce 1945 pak generál Kuribajaši sebevražedné protiútoky explicitně zakáže. Tváří v tvář převaze nepřítele by mohli mít níže postavení velitelé pocit bezvýchodnosti situace a sáhli by ze zoufalství po posledním útoku, ač ve skutečnosti by dalším vzdorem způsobili nepříteli vyšší ztráty a zdržení.

Mezitím ovšem nejvyšší armádní kruhy přistoupí k problematice zcela opačným způsobem. Armáda zřizuje tři druhy pozemních sebevražedných jednotek. Snad se cítí být šelmou zahnanou do kouta. Rozhodnutí, která jsou i z naší západní perspektivy do jisté míry přijatelná - protože i západní válečná kultura dokáže ocenit sebeobětování při boji na zdrženou nebo obecně neochotu kapitulovat v sebenevýhodnější pozici - jsou tím ovšem povýšena na systém, nařízena, institucionalizována. S cílem nasadit je bez ohledu na okolnosti jako jeden ze standardních prostředků, čímž se již západnímu přístupu dalece vymykají.

Rozhodnutím provést poslední útok se dotyčná jednotka stává Speciální útočnou sebevražednou jednotkou (Rikkusentai Tokkótai), a tento první druh pozemních kamikaze se tak svou formou ničím neliší od dosavadní praxe. Tedy kromě toho, že takto je poslednímu útoku (kterému Američané říkali "útok Banzai" a dokonce název používali jako sloveso: "they are banzaing" - "banzajují") dán celoarmádní jednotící rámec.

Jsou ovšem také zakládány prapory armádních sebevražedných střelců (Šaša Rentai Rikugun Tokkótai). Jde o vysoce motivované mladé vojáky, často nižší důstojníky a poddůstojníky, kteří mají nepřítele ničit nikoli bajonetem, ale granáty a speciálními zbraněmi. Budou jej napadat nikoli čelním útokem a s výkřikem Banzai na rtech, ale v tichosti, z úkrytu, s využitím momentu překvapení. Tyto jednotky byly organizovány na mateřských ostrovech s výhledem na blížící se invazi, z japonského hlediska operaci Kecugó. Nasazeny budou v omezeném rozsahu také v Mandžusku proti Rudé armádě (doloženy jsou japonské ztráty 200 mužů, kteří způsobili Sovětům ztrátu 150 mužů a vyřadili několik kusů bojové techniky). Mezi speciální zbraně těchto praporů patřily keramické zápalné granáty a úderné výbušné tyče.

Třetím druhem pak byly výsadkové sebevražedné prapory (Teišin Tokubecu Hikosentai). Jejich úkolem bylo provádět útočné výsadkové operace s cílem vyřadit před vlastní smrtí co nejvyšší počet nepřátel. Případně se také výsadkář, obalený granáty či jinými výbušninami, pokusil přistát a odpálit přímo v cíli v roli lidské padákové pumy.

Podobně k této problematice přistupovaly i pozemní jednotky námořnictva. Příslušníci pozemních sebevražedných jednotek také jiným způsobem prožívaly své poslední chvíle. Zatímco letci nebo třeba obsluhy sebevražedných řízených torpéd Kaiten se před útokem obřadně rozloučili s pozemním personálem, kolegy či posádkou mateřské lodi, jednotka pozemního vojska neměla zpravidla čas se loučit, a neměla se s kým loučit. Zbýval-li čas, dodržoval se zvyk pití vody: velitel se rozdělil o svou vodu s vojáky a byla provolána sláva Japonsku a císaři.

Ze zcela obecného úhlu pohledu lze za "pozemní kamikaze" považovat například i celou posádku ostrova Iwodžima a dokonce Okinawa. Japonské velení nepočítalo s přežitím zde umístěných vojáků. Kapitulace byla nepřípustná, ústup nemožný. Přesto je velký rozdíl v přístupu, který v této situaci a s dostupnými prostředky zaujal generál Kuribajaši, velitel Iwodžimy, a organizací sebevražedných jednotek v samotném Japonsku. Z pohledu spojenců byl Kuribajašiho přístup nebezpečnější a také jim způsobil nejvyšší ztráty, ale současně byl paradoxně přijatelnější a zřejmě nejen západními měřítky vojenštější. Hranice zločinu nicméně není ostrá ani v jiných případech, a významnou roli v nich hraje autentická dobrovolnost a ochota sebeobětování. Zločinnost nejvyššího velení, které manipulativní propagandou pro takovou ochotu cíleně vytvářelo podmínky, ač si mělo být a namnoze zřejmě bylo vědomo nesmyslnosti dalšího odporu, je ovšem nezpochybnitelná.

Zdroj: J. Novotný, Causa Kamikaze; www.lonesentry.com

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace