Autor fotografie: CC BY-SA 3.0|Popisek: Guderian při cestě na východní frontu, 1943
Otázku, do jaké míry byl či nebyl nacismus, nacionální socialismus, srostlý s německou společností 30. a 40. let, do jaké míry byl přijímán i mimo formální strukturu NSDAP jako státostrany, lze ilustrovat pozicí a postoji generálního inspektora tankových vojsk, generálplukovníka Wehrmachtu Heinze Guderiana v letech 1944 a 1945.
Tvůrce doktríny bleskové války, resp. efektivního způsobu nasazení obrněných jednotek v jejím rámci, byl nezpochybnitelně předním expertem ve svém oboru. Hitlerův vztah k němu prošel krizí na konci roku 1941, kdy byl Guderian jedním z těch, kdo odvoláním z funkce odnesli německý neúspěch u Moskvy, což vnímal jako nespravedlnost. O více než rok později se ovšem vrací na scénu jako generální inspektor tankových vojsk.
V nové funkci byl i nadále pragmatikem schopným pracovat s tím, co měl k reálně dispozici, ovšem s jasnou představou o úkolech obrněných jednotek a prostředcích, jimiž je mají dosahovat. Narážel na Hitlerovu až dětinskou umanutost vším, co bylo velké a těžké, silně ozbrojené, ale také pomalé, těžkopádné a poruchové - tedy v naprostém protikladu ke Guderianovu pojetí. A možná i proto, že v odborných otázkách neváhal Hitlerovi oponovat a zpochybňovat jeho rozhodnutí, bychom očekávali, že se po Stauffengerově atentátu na Hitlera z 20. července 1944 ocitne v poněkud delikátní situaci. Již odvolání z funkce v prosinci 1941 bylo důsledkem sporů a snahy svést odpovědnost na druhé mezi nejvýše postavenými veliteli armády - atmosféra po atentátu by se dala krájet a hledání viníků a jejich podporovatelů nabízelo prostředek, jak se zbavit konkurence.
Namísto toho však byl Guderian hned 21. července 1944 pověřen řízením záležitostí náčelníka štábu pozemní armády (OKH) a měl Hitlerovi radit s operacemi na východní frontě. Ve funkci tak nahradil generála pěchoty Zeitlera, velkého zastánce provedení operace Citadela, která jako poslední německá ofenzíva na východní frontě skončila u Kursku neúspěchem - a od níž Guderian Hitlera odrazoval.
Převzetí funkce v této atmosféře Guderian vysvětloval vnitřně pociťovanou povinností zachránit miliony německých vojáků a civilistů, kteří na východě čelili definitivní katastrofě. A také povinností bránit vlast v užším slova smyslu: ohroženo bylo východní Německo. Guderian prohlásil: "Vždyť já sám jsem Prus!" Nepatřil mezi ty německé velitele, kteří s větším či menším nadšením Hitlera podporovali v dobách vítězství, a s blížící se porážkou pak hledali cesty, jak Německo spasit jeho odstraněním. Byl voják a sloužil. Mělo to však své okolnosti a důsledky.
V období po atentátu se Guderian v nové funkci totiž nemohl projevovat jinak než jako člověk loajální moci, Hitlerovi, nacismu. A to jako člověk loajální bez výhrad a aktivně. Wehrmacht nebyl apolitický. V totalitním státě je máloco apolitického, a silové složky tím spíše; již 8. května 1940, tedy den před zahájením Fall Gelb, útoku na Francii, vydal generálplukovník von Brauchitsch výnos o důležitosti sjednocení s národním socialismem v armádě. A tyto tendence se stupňovaly mj. s nástupem zmíněného Zeitzlera do funkce v roce 1942 ("Důstojník generálního štábu musí věřit Vůdci.").
Guderian jako faktický náčelník štábu pozemní armády zřejmě opravdu nemohl než se velmi aktivně od spiklenců ve svých projevech distancovat. Jeho rozkaz z 29. července 1944 působí jako projev přesvědčeného nacisty, a čteme v něm věty jako: "Každý důstojník generálního štábu musí být národně-socialistickým velícím důstojníkem, to znamená musí projevovat příkladné stanovisko v politických otázkách, musí stále poučovat mladší kamarády a docílit, aby jejich podvědomí pracovalo ve smyslu idejí Vůdce..."
Na druhou stranu neformálně Guderian mnoha pronásledovaným a jejich rodinám po atentátu aktivně pomáhal. Prostořeké důstojníky generálního štábu preventivně "trestal" domácím vězením a převelením a uklidil je tak z cesty nervóznímu Gestapu.
Kombinace funkcí dávala Guderianovi detailní vhled do dění na všech frontách. Stejně jako nesouhlasil s provedením operace Citadela v roce 1943, pokládal za zbytečnou i zimní ofenzívu v Ardenách na přelomu let 1944 a 1945 nebo proti operacím v Maďarsku; prioritou pro něj byla stabilizace fronty v Polsku a Prusku. Rozpory s Hitlerem se znovu projevily: "Generálplukovníku Guderiane, vaše zdraví vyžaduje okamžitou šestinedělní dovolenou na zotavení!" Nešlo však o definitivní roztržku, Hitler s Guderianem i nadále počítal, byl pro něj příliš cenným - a loajálním.
Po válce nebyl souzen, spojenecký soudní dvůr pro to neshledal žádný důvod. Protože pokud by měl být souzen za svůj formální politický konformismus, musela by být souzena značná část důstojníků Wehrmachtu.
Zdroj: Horst Scheibert. To byl Guderian. Mustang, Plzeň 1994.