Před 200 lety zemřel Napoleon Bonaparte - v žádném případě nebyl "Hitlerem 19. století"

05. 05. 202110:00

Před 200 lety zemřel Napoleon Bonaparte - v žádném případě nebyl ”Hitlerem 19. století”

foto: Horace Vernet, Musée de la Légion d'Honneur, Wikimedia Commons CC0/Napoleon na smrtelné posteli

Podle generála Henri-Gatiena Bertranda vydechl Napoleon Bonaparte na své smrtelné posteli v Longwoodu na Svaté Heleně naposledy 5. května 1821 v 17 hodin a 49 minut. Tímto okamžikem pro nás tedy zdánlivě či symbolicky končí období 200. výročí spojených s Napoleonovou epochou. Pokud bychom se chtěli soustředit na osobu francouzského generála, konzula a císaře. Což není nutné: toto období obecně samozřejmě definované jeho životními osudy a především jeho politikou, jeho pojetím válečného umění, jeho přístupem ke správě prakticky všech oblastí společnosti, a jejich odkazem, je příliš bohaté na významné, pozoruhodné a pamětihodné osobnosti, které jej přežijí. Ostatně ono skutečně poslední 200. výročí nás čeká v roce 2040, dvě století poté, kdy byly Napoleonovy ostatky převezeny ze Svaté Heleny a spočinuly v souladu s jeho přáním "na březích Seiny, uprostřed francouzského národa, který jsem tolik miloval."

Napoleon sám označil svůj život za román. A nepřeháněl, ani pokud měl na mysli surovou skutečnost svého života, bez jakýchkoli příkras, legend a posléze mýtů, na jejichž tvorbě se sám velmi čile podílel. Ať již v době své vlády z pragmatických, politických a prestižních důvodů, nebo posléze ve vyhnanství, a tím intenzivněji, a již jen z těch prestižních důvodů. Oněch románů je tedy více. Jeden napsal život sám, a nám zůstává v mnoha ohledech stále a možná navždy skryt (což je jednou z velkých motivací se jeho dobou zabývat), dalších několik verzí napsal sám Napoleon. Další psali jeho souputníci. Jiné napsali jeho nepřátelé. A následující generace se v tom více či méně úspěšně snažily vyznat.

Ostatně již v roce 1827 vychází parodické "Grand erratum" Jean-Baptista Pérèse, lyonského matematika a fyzika "Comme quoi Napoléon n'a jamais existé. Grand erratum. Source d'un nombre infini d'errata à corriger dans l'histoire du XIXe siècle." Tedy "Jako že Napoleon nikdy neexistoval. Velké erratum. Zdroj neomezeného počtu errat pro nápravu dějin 19. století." Jeho cílem je znevážit a zesměšnit teze svého současníka Dupuise, který zpochybnil existenci Ježíše Nazaretského. Pérès "dokazuje" stejnou metodou "neexistenci" Napoleona Bonaparta, kterého v roce 1827 ještě celá země velmi intenzivně pamatuje a většinou zažila. Cokoli si za cíl vytkl, a jakkoli zábavný jeho spisek je, v závěru říká, že Napoleon coby hrdina století byl jen alegorickou postavou a ve skutečnosti neexistoval. A zpětně nahlédnuto z perspektivy legend a mýtů o jeho životě můžeme Pérèsovi vlastně dát za pravdu. Protože Napoleon vytvořený příběhy, které sám diktoval na Svaté Heleně, a následně vybroušený pojetím desítek a stovek autorů až do dnešních dní, opravdu neexistoval.

Dodnes věnují různí autoři pozornost různým teoriím vztahujícím se k poslední fázi Napoleonova života a jeho smrti. Zmínit můžeme tu, jejímž autorem je historik Bruno Roy-Henry, který na základě pečlivého porovnání různých pramenů, včetně rozdílů mezi různými variantami posmrtných masek, tvrdí, že tělo Napoleona Bonaparta pochované na Svaté Heleně v roce 1821 není tělem, jež bude v roce 1840 exhumováno a převezeno do Francie. Jakoukoli relevanci jeho argumentům přisuzujeme, a týkají se například absence v roce 1821 zmíněných vyznamenání či ostruh, absence provazů, jimiž byla rakev v roce 1821 spuštěna do hrobu, jednoznačnou odpověď by dal test DNA. A je otázkou, zda lze tuto teorii vyvrátit tak říkajíc na papíře dostatečně přesvědčivě, aby nebylo "nutné" sarkofág otevřít, a riskovat... symbolický výbuch. Byť by snad jeho pravděpodobnost byla zanedbatelná, představa, že Francie v Dómu Invalidovny pietně uchovává namísto svého velkého císaře nějakého "neznámého vojína", nepochybně má potenciál způsobit skandál rozměrů a dopadů, které jsou úměrné úctě, s níž republika stále k Napoleonovi přistupuje.

Ve světle diskuse, která v souvislosti s dnešním 200. výročím nabyla v poslední době na intenzitě, se to může zdát přitom pochybné. Invalidovna jako instituce dokonce umožnila umělci Pascalu Convertovi zavěsit nad Napoleonův sarkofág umělohmotný model kostry jednoho z desítek Napoleonových koní. Koně Marengo (takových měl Napoleon během svého života více), který padl do rukou Angličanům u Waterloo, a originál jeho kostry je uchováván v Sandhurstu. Nejen milovníci napoleonských dějin jsou tímto nepochopitelným dílem tzv. moderního umění pobouřeni a diskuse a protesty neustávají. Do té míry, že se tato obludnost stala svého druhu symbolem 200. výročí Napoleonova úmrtí, a do velké míry vytlačila smysluplná témata, a to včetně zhodnocení "populárního" zachování či obnovení otroctví v karibských koloniích z roku 1802. Nicméně: je-li Francie ochotná snést takovou věc, proč se brání testu DNA a definitivnímu vyvrácení pochybností.

Různých dalších teorií týkajících se Napoleonovy smrti je více. Známá, a již přesvědčivě vyvrácená, je ta o jeho otrávení arzenikem, jejímž autorem je švédský zubař Sten Forshufvud. Ještě divočejší pak jsou ty, které hovoří o Napoleonově úspěšném úniku ze Svaté Heleny. V tomto směru lze jen doporučit poutavý snímek Monsieur N (anglicky Mister B) režiséra Antoine de Caunes s vynikajícím Philippem Torretonem v hlavní roli. Napoleon ve filmu dožívá jako včelař, Mister Bea, pan Včelka, v americké Virginii. Mimochodem v té samé Virginii, z níž pochází Mark Schneider, představitel Napoleona nejen při výročních vzpomínkových akcích na bitvu u Slavkova.

Mnohem důležitější než poslední kapitoly života Napoleona Bonaparta je však zájem o jeho východiska, metody a výsledky v oblasti politiky, mezinárodních vztahů a války jako ve své době samozřejmého a nezpochybnitelného nástroje těchto vztahů. Nástroje, kterého se žádná mocnost a žádná hlava státu tehdejšího světa neštítila. Napoleonské války nebyly Napoleonovými válkami. Není třeba Napoleona "obdivovat", ale je zbytečné ho coby "válečného štváče" zatracovat. Vždyť většina tzv. "napoleonských válek" byla vyhlášena jemu. Podobně otroctví. Zrušil jej na obsazené Maltě v roce 1798, zrušil jej na územích, která ovládl v Egyptě do roku 1799. Ano, zachoval a protiústavně jej i obnovil v roce 1802 v koloniích (o které beztak Francie rychle opět v další válce přijde). Ovšem v březnu 1815 zakazuje obchod s otroky. A tento krok revokují jeho protivníci, resp. Ludvík XVIII., reinstalovaný na francouzský trůn po Napoleonově definitivní porážce u Waterloo.

Je snadné vytrhnout z dobových souvislostí několik výroků a jeden protiústavní výnos a bít jím dnes po hlavě dnešní politické konkurenty, kteří mj. i v Napoleonově odkazu hledají inspiraci či dokonce jej považují za jeden z pilířů moderní společnosti. Ó hrůzo. "Literally Hitler", jak s oblibou píší citlivé duše pokroku naší doby. Nuže: Napoleonovi soupeři nebyli jiní a nebyli lepší, než snad v tom, že jejich pozoruhodný výsledek spočívá až v Napoleonově konečném udolání (a lze dodat, že jim v tom vydatně sám nevynucenými chybami asistoval).

A abych nezapomněl. Slovy francouzské ministryně pro rovné příležitosti byl nepřítelem žen, misogynem. A to zřejmě proto, že občané republiky (a Napoleonovo císařství bylo stále republikou) si byli sice rovni, ale ženy plnoprávné nebyly. Že kromě dalšího přiznal politická práva židům, že za jeho vlády přestala být trestná homosexualita, a že, jak bylo řečeno, zakázal obchod s otroky, to na dobrý skutek v očích přísných kritiků nestačí. Nebyl dostatečně WOKE. Co na tom, že volební právo bylo ženám poprvé přiznáno až více než 70 let po Napoleonově smrti na opačné straně planety, na Novém Zélandu. Za Napoleona jej neměly, tedy Napoleon byl netvor. Tajnou policii stíhající mj. odpůrce režimu měla tehdy každá z evropských mocností, ale Napoleon také, takže to byl policejní stát. Atd.

Rád bych při této příležitosti vzpomněl vzácného přítele, belgického badatele Bernarda Coppense, který v loňském roce podlehl v boji s rakovinou. Kdo zná jeho knihy, nebo dodnes fungující obsahově skvělé a bohaté webové stránky 1789-1815.com, případně kdo Bernarda znal, ví, že byl vůči Napoleonovi zcela nesmlouvavě kritický. A nejen ve svém zásadním díle Waterloo: Les Mensonges, v nichž přesvědčivým způsobem rozbíjí Napoleonovy "pohádky" (lži) o jeho poslední bitvě. Pokud by Bernard byl sloužil v Napoleonově armádě, patřil by k tzv. "rýnským Sparťanům", vojákům republiky, kteří s Bonapartem nepřišli příliš do styku, a ještě dlouho do doby císařství si zachovávali k tomuto "italskému generálovi" chladný vztah. A přes svůj republikánský odpor vůči Napoleonovi osobně a přes vší kritičnost byl jeho dobou zcela pohlcen, dokázal ji popisovat s lehkostí a přesvědčivě, a znal. Svou práci nejen o Waterloo již bohužel nedokončí.

Ve Francii a nejen tam bude Napoleon připomínán a, jak se zdá, navrch získávají minimálně z hlediska prostoru jejich přístupu věnovaného jeho kritikové. Nikoli však kritikové ražení Bernarda Coppense. Napoleon rasista, Napoleon otrokář, Napoleon válečný štváč. Nálepky a symboly, projevy moderní Cancel Culture, která z pozic exaltovaného a do otevřených dveří se vlamujícího antirasismu, případně feminismu nebo pacifismu napravuje svět odstraňováním všeho, co jí připadá zhoubné. Napoleon v roce 1802 obnovil na Guadeloupe otroctví. Je snazší pocákat jeho sochu červenou barvou než efektivně vystoupit proti dodnes v některých zemích třetího světa provozovanému otroctví. Není vzácné setkat se s výrokem, že si Napoleona nelze vážit, protože za jeho vlády trpěly statisíce lidí v "jeho" válkách. Například u Slavkova. U toho Slavkova, kam jej přivedla válka zahájená Velkou Británií, která porušovala podstatná ustanovení Amienského míru, a k níž se v roce 1805 přidaly Rusko a Rakousko. Podobně jako v roce 1806, 1809, 1813 a 1815 byla válka vyhlášena Napoleonovi. On svou odpovědnost nevyhnutelně nesl. Nejvýš však spoluodpovědnost.

Jeho kritikové jsou dnes ve výhodné pozici, protože bořit je snadné, zatímco přicházet s novými a zásadními tématy dnes již v podstatě na tomto poli snadné není. Obhájci Napoleonova odkazu, použiji-li takový patetický výraz, tahají v této poněkud asymetrické, mediální válce za kratší konec; a mluví do zdi. Kritici mají názor předem jasný, protože minulé je špatné. V odpovědi masteru and commanderovi ze stejnojmenného úspěšného hollywoodského filmu (Master and Commander: The Far Side of the World) z roku 2003, když povzbuzuje své (britské) dělostřelce při výcviku otázkou: "chcete snad mít Bonaparta za krále?" můžeme přitom směle říci "ne, nechceme". A snad ani gilotinu na Václaváku, případně na Svoboďáku nechceme. Je to historie, je to slavná historie. Inspirativní historie, poučná. Plná omylů, chyb i zločinů, násilí, ale také fascinujících životních osudů, úspěchů, vítězství. A je to doba, v níž byly nezpochybnitelně položeny základy moderní evropské společnosti, liberální v původním slova smyslu. Je rozdíl mezi smysluprostou relativizací a diskutabilními odsudky a věcnou a poučenou kritikou. Napoleon rozhodně nebyl "Hitlerem 19. století," jak občas v pokusu o zkratku, jíž každý "rozumí", zazní.

video: youtube

Na závěr přikládám odkaz na neformální debatu, kterou jsme na některá témata vedli s historikem Jiřím Kovaříkem. Některým zmíněným aspektům jsme se v ní věnovali:

video: youtube

A bonusový doplněk Podcastu SM s Lumírem Němcem, bitva u Slavkova a Napoleon. Lumír přijde bojovat do bitvy tří císařů, možná už na Austerlitz 2021, aby s ním byl Napoleon spokojen.