foto: Bundesarchiv, B 285 Bild-14676 / Unknown / CC-BY-SA 3.0 https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Bundesarchiv_Bild_175-14676,_Leipzig,_Reichsgericht,_russischer_Panzer.jpg
Před 65 lety, 17. 6. 1953, začaly masové demonstrace proti východoněmeckému komunistickému režimu, kterému pevnou rukou vládl stalinista W. Ulbricht. Vystoupení zejména dělnictva bylo reakcí jednak na zvýšení pracovních norem, jednak na snížení životního standardu pracujících lidí citelnou redukcí přídělových potravin, především cukru, tuku a mléka. Povstání zapadá do ,,série" podobných demonstrací, které v 50. letech zažilo Polsko, Maďarsko i Československo po událostech spojených s provedením měnové reformy v roce 1953. Šlo o první krizi komunistických režimů v roce 1953 obecně.
Německá demokratická republika (NDR, DDR - Deutsche Demokratische Republik) vznikla jako antipod k již vytvořené Německé spolkové republice (NSR) na podzim 1949. Prvním prezidentem sovětského satelitu se stal W. Pieck a předsedou vlády O. Grotewohl. V souvislosti se Stalinovou smrtí v březnu 1953 očekávali Němci v NDR celkové zmírnění tuhého stalinistického režimu, který patřil spolu s Československem až do roku 1989 k nejvíce rigidním v rámci východního bloku. To se však nestalo, režim místo toho na rozdíl od některých jiných zemí v bloku naopak začal po Stalinově smrti ,,utahovat" šrouby v sociálně ekonomické oblasti.
psali jsme: 1956: Maďarské povstání rozdrceno sovětskými tanky
Podobně jako v Československu, kdy byla po demonstracích reagujících na měnovou reformu zpřísněna některá pracovně - právní opatření, jako např. o absentérství a fluktuaci (zanedlouho bylo odvoláno), reagoval Berlín analogicky s tím rozdílem, že nařídil zpřísnění pracovních norem, které byly již tak vysoké. Tento krok přirozeně vyvolal protireakci v závodech; latentní nespokojenost však byla staršího data - již v roce 1952 v Magdeburku se ozvali první nespokojení dělníci. Protesty ještě nenabyly v této chvíli masových forem, aby na ně stalinistický režim musel reagovat svým represivním aparátem.
Dne 16. 6. 1953 ovšem propukla nespokojenost naplno. Hlavními centry demonstrací proti zvyšování norem při zachování stejných platů, snižování životní úrovně pracujících a celkové sociální nejistotě panující po Stalinově smrti se stal Berlín, Magdeburk, Lipsko a další města. Celkově se nepokojů zúčastnilo desítky tisíc dělníků. Takový rozsah vedoucí komunisty samozřejmě překvapil, neboť povstala hlavní opora režimu, tedy dělnictvo. Demonstrace nabyly živelného charakteru, na mnoha místech dělníci strhávali symboly režimu, na transparentech rozvinuli protikomunistická hesla a volali po svobodných volbách a demokratizaci společnosti, v níž panovalo po Stalinově smrti značné napětí. Vznikaly spontánně i stávkové výbory dělnictva, které koordinovaly další akce.
psali jsme: Severní Korea ukořistila americkou loď a svět se v roce 1968 ocitl na prahu jaderné katastrofy
Na rozdíl od roku 1952 se rozhodl berlínský režim k rázné protiakci a rozhodl se povstání utopit v krvi, což bylo technokraticky uvažujícímu Ulbrichtovi vlastní. Ještě 17. 6. byl vyhlášen výjimečný stav a nápravu měly zjednat sovětské tanky, které střílely do demonstrantů. Údaje o počtu obětí se různí, ale odhad se pohybuje od několika desítek do zhruba několika set mrtvých. Demonstrace pokračovaly až do 24.6., měly však zákonitě slabší rozsah, neboť armáda postupovala při rozdrcení odporu se značnou bezohledností.
Zatčeny byly stovky lidí, s nimiž se uskutečnily jakési ,,stanné soudy" během pár hodin, jež vynášely absolutní tresty. Další stovky demonstrantů putovaly do nápravných táborů. Režim tak dal i do budoucna jasně najevo, že nebude trpět žádné ohnisko odporu a svůj monopol moci budou východoněmečtí komunisté se sovětskou pomocí bránit za každou cenu, a to ozbrojenou silou.
V této souvislosti poukažme na zajímavou analogii, kterou hlásali českoslovenští komunisté ještě za první československé republiky. Pokud na jejich popud vznikla v daném období stávka, kterou rozehnalo četnictvo, přičemž došlo v panice k zastřelení několika dělníků, hodnotili to komunisté jako úmyslné střílení do dělníků vládnoucí buržoazií, která měla za cíl potlačit dělnické a komunistické hnutí ve snaze zachránit své třídní panství. To samé, ale v opačném gardu, proběhlo právě v Berlíně s tím rozdílem, že do dělníků střílel ,,vlastní" komunistický režim.
psali jsme: Smutné výročí invaze vojsk SSSR a jeho satelitů do Československa
Berlínské povstání dělníků sice východoněmecký komunistický režim vystrašilo, ale nemělo na něj větší destabilizační vliv. Ulbricht a další komunisté se vždy mohli spolehnout na ozbrojenou pomoc sovětských tanků, které se nacházely v německé okupační zóně a Východním Berlíně. Nicméně demonstrace byly prvním vážným varováním, navíc ze strany opory režimu, že sociálně ekonomické kroky prováděné Berlínem vedou špatným směrem a je nutné přikročit k jejich dílčí korekci.
Nepřehlédněte na Security magazínu: Technologie - nejnovější ,,vychytávky" ze světa vědy a techniky. Od futuristických zbraní až po bojové drony. S námi víte více
Tagy