foto: flickr.com (CC BY 2.0) /Milada Horáková
Před 67 lety byla popravena v zinscenovaném politickém procesu politička Milada Horáková.
Po osvobození v květnu 1945 se vrátila do Prahy, kde se setkala s manželem, který přežil pochod smrti. Po konzultacích s prezidentem Benešem, který apeloval na potřebu kvalitní stranické politiky, vstoupila znovu do obnovené Československé strany národně socialistické (ČSNS) a přijala poslanecký mandát Prozatímního národního shromáždění.
Angažovala se také v Radě československých žen (RČŽ), kde se stala předsedkyní; spolu se svými spolupracovnicemi z Rady založila v lednu roku 1947 ženský časopis s názvem Vlasta (jako nejprodávanější periodikum pro ženy vychází dodnes). Dále byla místopředsedkyní Svazu osvobozených politických vězňů a stala se také členkou Svazu přátel SSSR.
V roce 1946 kandidovala za ČSNS v Zemi české a byla zvolena do Národního shromáždění, byla členkou zahraničního a ústavněprávního výboru. V této době byla kritická vůči činnosti poválečných lidových soudů, v oblasti sociálních otázek, hospodářství a zahraniční politiky (odmítnutí Marshallova plánu) a brzy rozpoznala servilní poslušnost československých komunistů vůči Moskvě. Kvůli tomu byla monitorována StB, která již od konce války byla ovládána právě komunisty.
V období vládní krize se snažila o svolání schůze parlamentu, což se jí nepodařilo. Na stranické schůzi ČSNS 24. února 1948 odhalila Aloise Neumana jako skrytého komunistu, Neuman ze schůze utekl, a tak nemohl být ještě ten den vyloučen, jak bylo navrženo, a druhý den vstoupil do obrozené Gottwaldovy vlády jako ministr-zástupce ČSNS.
Jako předsedkyně prosadila 25. února 1948 usnesení, aby RČŽ nevstupovala do Ústředního akčního výboru. Druhého dne však byla Horáková vyloučena, vedení převzala komunistka Anežka Hodinová-Spurná a RČŽ do akčního výboru vstoupila.
Následně byla vyloučena ze všech svých veřejných funkcí, dokonce i proklamativně z těch, kterých nebyla členkou. Po neúspěšném boji s finálním nástupem komunismu se 10. března 1948 rozhodla demonstrativně vzdát svého poslaneckého mandátu na protest proti jejich jednání, shodou okolností právě v den smrti Jana Masaryka. Nastoupila opět na pražský magistrát, tentokrát jako sociální referentka Ústředního národního výboru. Přestože měla možnost opustit Československo, svůj odchod z vlasti oddalovala a byla stále politicky aktivní. V květnu 1948 založila s bývalým poslancem Josefem Nestávalem neformální skupinu okolo ČSNS, která udržovala kontakty s exilovými politiky, Petrem Zenklem a Hubertem Ripkou. Podporovala lidi usilující o emigraci a nadále se zasazovala proti komunistům. Pomalu tak vznikal třetí protikomunistický odboj, ač svou činností se nikdy nedostal na hranu nebo dokonce za hranu tehdejších zákonů.
Horáková se dostala do hledáčku jako vhodný kandidát pro akci StB „Střed“, v rámci níž měla být 27. září 1949 zatčena. Pokus o předvedení do vazby se doma na Smíchově nezdařil, neboť tam byla jen služebná, dcera a Bohuslav Horák, kterému se podařilo v nestřeženou chvíli uniknout. Varovat svou ženu se mu však nepodařilo, neboť již byla zatčena o několik hodin dříve ve své kanceláři v Masné ulici.
StB při vyšetřování nechvalně proslula svými brutálními metodami výslechů a vynucených přiznání. Za účasti sovětských poradců užívala StB jak fyzického násilí, jako byli bití, nedostatku potravy, nuceného bdění, zimy, stísněných místností, případně narkotik (archivně doložená u Anastáze Opaska), tak psychického týrání a vydírání vedoucího ke ztrátě racionální sebekontroly a duševní dezorientaci. Týrání Horákové dosvědčuje její spoluvězeňkyně z pankrácké věznice Zdena Mašínová.
Po zatčení Jaromíra Kopeckého v srpnu 1949 si StB nakonec zvolila Horákovou do role ústřední postavy v inscenovaném spiknutí v čele smyšlené ilegální skupiny, kterou StB nazvala „Direktoria“ (pětičlenné „direktorium“ byla shodou okolností vláda Sibiře, podporovaná československými legionáři před tím, než se tam Kolčak zmocnil vlády). Na to bylo v listopadu 1949 zatčeno 380 bývalých funkcionářů ČSNS.
Dne 5. listopadu 1949 byly vykonány rovněž tresty smrti nad představiteli skupin nestraníků Vratislavem Polesným, Vratislavem Jandou, Josefem Charvátem, Emanuelem Čančíkem, Květoslavem Prokešem a Jaroslavem Borkovcem, odsouzenými v souvislosti s přípravou údajného květnového protikomunistického povstání.
Tyto popravy byly první hromadnou justiční vraždou nového totalitního komunistického režimu a předznamenaly, jak bude nastávající proces se skupinou paní doktorky Milady Horákové vypadat.
Následný vykonstruovaný „monstrproces“ byl první velký politický proces, na jehož přípravě se velmi významně podíleli sovětští poradci (v tomto případě poradci Lichačev a Makarov). Poprvé v něm byly používány jejich metody výslechu a předem naučených „scénářů“ v průběhu procesu. Doktorku Horákovou se jim však, jako předtím gestapu, zlomit nepodařilo.
Proces s Miladou Horákovou a s jejími dvanácti kolegy, řízený JUDr. Karlem Trudákem, probíhal od 31. května do 8. června 1950 a byl zinscenován jako veřejný „politický proces“ po vzoru sovětských velkých čistek ve 30. letech na přímý příkaz prezidenta Gottwalda. Osm dní trvající proces měl svůj vynucený „scénář“, podle kterého se měli a byli donuceni obžalovaní chovat, ale v některých momentech přesto jednali proti režii.
Obzvláště doktorka Horáková, která byla vyslechnuta 1. den, se nepoddala a přes vynucenou režii se jí místy podařilo bránit sebe a své ideály, i když věděla, že tím svoje šance na mírnější trest jen snižuje. Během procesu byly nošeny do soudní síně koše s tisíci rezolucemi lidí žádajících nejvyšší tresty pro obviněné, které byly organizovány nejen závodními výbory KSČ, milicemi, ale i uličními výbory (v pozadí stála tajná státní bezpečnost a sovětští poradci). Obyčejní lidé, pamatující Masarykovu republiku, k níž se paní Milada otevřeně během procesu hlásila, byli uvrženi již samotným procesem do strachu, zejména o svoje děti a mladou generaci.
Osmý den procesu, 8. června 1950, po závěrečné řeči státních zástupců Juraje Viesky, Josefa Urválka a Ludmily Brožové-Polednové (se známým obratem „...taková Horáková pracovala v podzemí...“) a poslední řeči všech odsouzených, která byla mediím cenzurována, se Horáková statečně staví za svoje ideály, za ideje Beneše a Masaryka.
Následně byly vyneseny rozsudky: čtyři tresty smrti oběšením včetně Horákové, čtyři tresty doživotního vězení a pět trestů od dvaceti do dvaceti osmi let.
V té době, 16. června 1950 v časných ranních hodinách, byla na Pankráci vykonána poprava studenta přírodovědecké a právnické fakulty Univerzity Karlovy Veleslava Wahla za propagaci myšlenek Masarykových (rozvracení „lidově demokratické“ republiky a velezradu). Ten byl zatčen dva týdny před dr. Miladou Horákovou, 12. září 1949.
Poprava Horákové byla vykonána oběšením na dvoře pankrácké věznice 27. června 1950 v 5:35 hodin ráno, jako poslední ze všech čtyř k smrti odsouzených (před ní byli oběšeni Jan Buchal, Záviš Kalandra a Oldřich Pecl). Jejím katem byl mistr popravčí Vladimír Trunda. Na Pankráci byla používána primitivní forma oběšení dlouho trvajícím škrcením. Podle historiků tak Horáková mohla umírat trýznivou smrtí až 15 minut, možná i déle.
Ostatky byly zpopelněny, obdobně jako u Heliodora Píky nepohřbeny a dosud nebyly nalezeny. Po kremaci byly převezeny do prostoru pankrácké věznice, kde komunistická moc schovávala před veřejností ostatky stovek odpůrců režimu – patrně proto, aby se pohřeb nemohl změnit v protirežimní manifestaci.
psali jsme:
Komunisté se generála Píky báli. Nechali jej proto popravit
Zdroj: wikipedia.cz
Tagy