Autor fotografie: foto: Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: Útok na Pearl Harbor fotografovaný z paluby útočícího japonského bombardéru
Po válce je každý generál, a kdo není generál, je třeba admirál. Historik Bryan Mark Rigg se nedávno vyjádřil v tom smyslu, že japonský útok na Pearl Harbor ze 7. prosince 1941 byl "idiotský". A není sám. Útokem na Pearl Harbor Japonci nedosáhli prakticky ničeho, než že "probudili spícího obra". Do půl roku přišli o strategickou iniciativu, a za tři a půl roku po útoku byli s obrovskými lidskými a materiálními ztrátami na kolenou. Jenže vojenská historie se nemůže zabývat jen skutečným průběhem událostí. Rčení, že "kdyby v historii neexistuje", se vojenské historie nemůže týkat - smysluplně formulované a podložené "kdyby" v ní hraje pro pochopení situace velmi důležitou roli.
Rigg cituje řadu autorit. Odvolává se Samuela Eliota Morisona, který prohlásil: "Překvapivý útok na Pearl Harbor byl strategickou imbecilitou. Ve vojenské historii budete marně hledat pro agresora fatálnější operaci. Na taktické úrovni se byl útok chybně soustředěn proti lodím spíše než na pevná zařízení a nádrže paliva. Na strategické úrovni byl idiotský. Na nejvyšší politické úrovni katastrofou (spojil Američany, jak by to nic jiného nedokázalo)."
Politolog Paul Kennedy z Yalské univerzity říká, že útok "hraničil s neuvěřitelností - a absurdnem, popírá logiku ekonomických i průmyslem se zabývajících autorů na obou stranách Pacifiku, když přes fakt, že Japonsko dosahuje třináctiny produkce uhlí a oceli ve srovnání s USA, má přesto zahájit svou velkou východoasijskou válku. Výsledky byly předvídatelné."
Čísla hovoří jasně: v letech 1941-1944 vyprodukovaly Spojené státy 261826 letounů. Japonsko 58822, nadto zpravidla horších výkonů. A s velmi špatným systémem výcviku nových pilotů, jejichž nedostatek byl podobně vážný jako nedostatek paliva. Ještě dramatičtěji vychází srovnání v případě střeliva pro pušky a kulomety. Japonsko dokázalo vyprodukovat pouhých 6,5 procenta amerického výkonu. A v případě tanků dokonce jen 4,7 procenta. Nákladních vozidel Američané vyrobili přes dva miliony. Japonsko asi 166 tisíc. Katastrofální je pak srovnání v případě hladinových lodí, válečných i dopravních, ponorek, a naopak výkonu ponorek - americké ponorky skutečně dokázaly japonské námořní logistice zlomit vaz. To vše víme a nelze to zpochybnit.
Admirál Jamamoto, architekt útoku na Pearl Harbor, měl o americké hospodářské kapacitě svou osobní zkušeností podloženou představu, a je zřejmé, že realita ji ještě překonala. Nepatřil k zastáncům vyhlášení války Spojeným státům, ale dostal zadání vymyslet, jak to udělat, aby mělo Japonsko naději uspět. Označit jeho plán, o němž víme, že jako tolik jiných plánů ve vojenských dějinách, neuspěl, za idiotský, je přinejmenším příkré. A příkré je i označit za idiotské jeho vlastní provedení, jakkoli bylo, jak se mnozí pamětníci a autoři shodují, provázeno řadou hrubých chyb.
Budeme-li chtít užívat expresívních výrazů, lze za idiotský označit záměr japonské vlády vést válku se Spojenými státy. Mnohem hůře lze přitom za idiotské označit důvody konfliktu, který měl spletité kořeny. Ořezáno na kost, šlo o zdroje a přístup ke zdrojům v kontextu první poloviny 20. století. V situaci omezených zdrojů na sebe pak jednotliví hráči dříve či později narazit nevyhnutelně museli. Naneštěstí pro Japonsko se ukázalo být skutečně pozdě.
video: youtube
Abychom mohli posoudit kvalitu záměru pro vojenské řešení a jeho průběh v úplnosti, nelze pominout myslitelný průběh alternativní, který by nastal, "kdyby", a současně je třeba vést v patrnosti zamýšlená a přijatá opatření pro situaci, "kdyby" žádoucí vývoj nenastal. Jestliže tedy existovalo kategorické zadání zahájit válku se Spojenými státy s cílem vyřadit je ze soutěže o východoasijské zdroje, jaké lepší alternativy než zasáhnout americké tichomořské loďstvo na jeho hlavní základně se nabízely? Přitom zasáhnout americké tichomořské loďstvo, a Jamamoto si toho byl plně vědom, znamenalo zničit jeho letadlové lodě.
Alternativy přece žádné neexistují. Nebylo možné vést expanzi směrem ke zdrojům jihovýchodní Asie a nenarazit na Spojené státy, a nebylo možné narazit na Spojené státy a nevypořádat se s jejich tichomořským loďstvem. Že se pak v situaci, kdy letadlové lodě v Pearl Harboru nebyly přítomny, soustředili letci na nehodnotné staré a pomalé bitevní lodě, které japonskou expanzi nemohly ničím ohrozit, byla samozřejmě chyba, a v tomto ohledu byl Jamamotův plán nedokonalý, a jeho provedení admirálem Nagumem špatné. Důsledné zničení základny a zásob paliva by rozhodně mělo větší a dlouhodobější efekt. Ale věc samotná byla ztracena již ve chvíli, kdy na základně nebyly letadlové lodě - a bylo jisté, že se s nimi budou muset Japonci utkat za férovějších podmínek jindy a jinde.
Důsledkem byla především bitva v Korálovém moři a znemožnění jakýchkoli úvah na invazi do Austrálie, a druhý Jamamotův pokus o vyřazení hlavních amerických námořních sil, bitva u Midway, a i v té pak hrála roli kromě chyb a podcenění nepřítele náhoda. "Kdyby" zde Jamamoto a Nagumo uspěli, i neúspěch v Pearl Harboru by dnes byl hodnocen jinak.
Představme si, že by jedna nebo dvě letadlové lodě v Pearl Harboru zasaženy byly. Sebevědomé tvrzení o sjednocených Američanech, kteří by odolali i těžším zkouškám a neúspěchům a nepřistoupili na jednání o příměří za podmínek výhodných pro agresora, nelze doložit. Jisté však je, že strategická situace Japonska a možnosti jeho ozbrojených sil zajistit expanzi vlivu v oblastech, o které Japonsku šlo především, by byly mnohem lepší.
Útok na Pearl Harbor nebyl idiotský. Japonsko nemohlo se Spojenými státy válčit dlouho. Potřebovalo rychlé rozhodující vítězství a následné diplomatické řešení, které by výsledek udrželo. Pokud nebylo možné se z vnitropolitických důvodů válce se Spojenými státy vyhnout, pak, jakkoli s malou nadějí, představoval útok na základnu tichomořského loďstva jedinou možnost.
Zdroj: Hubáček, Pacifik v plamenech; bryanmarkrigg.com