Z Pole na Hrad: desátý syn rolníka Edvard Beneš dobyl československou politiku

Z Pole na Hrad: desátý syn rolníka Edvard Beneš dobyl československou politiku
Autor fotografie: Library of Congress / Picryl|Popisek: Mladý Edvard Beneš
08 / 06 / 2024, 10:00

Málokterý politik v dějinách budí takové vášně jako právě Edvard Beneš. I mnoho let po své smrti má své bezvýhradné stoupence, ale také zaryté odpůrce. Faktem však zůstává, že málokterý politik toho udělal pro naši zem tolik, co on. V úterý 28. května jsme si připomněli 140. výročí jeho narození.

Z desátého syna rolníka Matěje Beneše se učenlivý žák postupně vypracoval až v respektovaného politika, ministra zahraničí a později i prezidenta republiky. Edvard Beneš se narodil v roce 1884 v Kožlanech a už jako malý chlapec se jevil bystrým žákem. Jeho kroky vedly na gymnázium a později si vzdělání rozšířil na slovutné francouzské univerzitě Sorbonně. Kromě toho měl však možnost studovat také v Berlíně. Beneš byl od mládí nadšeným fotbalistou v barvách slavné Slavie, ale jeho sportovní "kariéra" však skončila dříve, než vlastně začala. Nešťastně si totiž nadvakrát zlomil nohu a již nikdy nemohl sportovat stejně, jako dřív.

 

Beneš jde do odboje

 

Řízením osudu se dostal Beneš do víru politických událostí. Po vypuknutí první světové války odešel do exilu za T. G. Masarykem a stal se součástí zastřešujícího odbojového orgánu Maffie. Beneš současně s tím úzce spolupracoval s Milanem Rastislavem Štefánikem, který otevřel v roce 1916 nejen jemu, ale i Masarykovi politické salony v čele s francouzským ministrem zahraničí a předsedou vlády Aristidem Briandem. Odtud potom Beneš čerpal svou poválečnou orientaci právě na Francii. Během války se horlivý protirakouský odbojář prakticky nezastavil. Psal, přednášel, organizoval a spolupracoval na kurýrním spojení s Maffií. Pro odboj toho udělalo vstkutku mnoho, a tak nebylo po vzniku samostatného Československa pochyb o tom, kdo se stane ministrem zahraničí.

 

Beneš ministrem a straníkem

 

Beneš měl lví podíl na vytvoření zahraničněpolitické koncepce mladého Československa, která byla orientována na Francii. V rámci střední Evropy pak budoucí prezident usiloval o podepsání spojeneckých smluv s Rumunskem a Jugoslávií a udržoval vztahy se státy v rámci Malé dohody, jejíž hlavní úlohou bylo nepřipustit revizionistické nároky Maďarska. Beneš překypoval aktivitou nejen doma, ale také ve Společnosti národů. Spolupracoval na mezinárodní úmluvě, která vzešla do dějin jako Ženevský protokol.

Edvard Beneš v Ženevě v roce 1932

 

Nelítostný protivník Beneš

 

V poválečné republice však vynikly některé negativní rysy Benešovy osobnosti. Podle svědků se choval autoritářsky a někdy až přílišně sebevědomě. Své soupeře, jako třeba prvního československého premiéra Karla Kramáře neváhal nechat veřejně dehonestovat a vláčet tiskem. Vzhledem k tomu, že Československo bylo s nadsázkou řečeno státem stran, tak mu Masaryk doporučoval do nějaké vstoupit, i když se k tomu zpočátku úplně neměl. Jako socialista si vybral národně socialistickou stranu, která s ním názorově souzněla.

V roce 1934 byl počtvrté a naposled zvolen hlavou státu Masaryk. Sám nicméně přemýšlel, vzhledem ke svému věku, o nástupci. Doporučoval jednoznačně Beneše, a proto když 14. prosince 1935 Masaryk abdikoval, ukázal na svého dlouholetého kolegu jako na příštího prezidenta. Nicméně jeho zvolení se stalo poměrně složitou politickou hrou, když se proti němu zformoval tzv. Prosincový blok, jehož součástí byli agrárníci, živnostenská strana, Národní sjednocení, Národní obec fašistická, Sudetoněmecká strana a ľudáci. Jejich kandidátem byl vysloužilý botanik Bohumil Němec.

Jak se však ukázalo, blok nebyl zdaleka tak pevný, jak původně vypadal. Nakonec se rozhodli pro Beneše hlasovat také komunisté, což byl výsledek politické dohody, a blok se záhy rozpadl. Beneš byl nakonec 18. prosince 1935 zvolen druhým československým prezidentem, když dokonce dostal více hlasů než Masaryk. Agrárníci tak utrpěli výraznou porážku, protože se domnívali, že blok má potenciál Beneše skutečně vyšachovat za hry.

Edvard Beneš v Benátkách v roce 1932

To se už nad Evropou začalo zatahovat. V Německu již předtím převzali absolutní moc nacisté a Adolf Hitler se nikterak netajil tím, že Rakousko a Československo mu překážejí v jeho plánu Drang nach Osten. Rakousko obsadila v rámci tzv. anšlusu v březnu 1938 německá vojska s na řadě bylo nyní Československo. Beneš se snažil posílit zahraničněpolitické zabezpečení republiky, když už v roce 1935 podepsal spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem. Vojenská pomoc v případě napadení Československa však byla vázána na pomoc Francie, nicméně i tak zůstávala v případě Sovětů spíše mlhavou a propagandistickou skutečností. Vojenské jednotky by totiž musely přejít přes Polsko a Rumunsko. Tyto státy měly špatné historické zkušenosti s Ruskem, respektive Sovětským svazem.

Mnichovský diktát a Benešova abdikace

 

V Československu se mezitím začala rozmáhat pátá nacistická kolona. SDP (Sudetendeutsche Partei) v čele s karlovarským tělocvikářem Konradem Henleinem slavila v parlamentních volbách 1935 velké vítězství, když získala přes 15% hlasů. Sílily hlasy po zákazu této strany, ale Masaryk se postavil jako demokrat proti tomu. Dlužno dodat, že si jej Henlein snažil předcházet a poslal mu také dopis, v němž jej ubezpečoval o své loajalitě vůči němu. Hitlerovi ve skutečnosti na sudetských Němcích pramálo záleželo a SDP používal jako beranidlo proti československé vládě. Strana mu tak byla pouze nástrojem širší velmocenské politiky ve střední Evropě.

V září 1938 se začala situace komplikovat a příslušníci SDP ztropili záměrně několik skandálů. Po nenávistném Hitlerově projevu 12. září 1938 došlo v pohraničí k pokusu o puč. Až tehdy byla SDP zakázána a její vůdci utekli do Říše. Zároveň se však Beneš začal dostávat do nepříznivé situace kvůli rostoucímu appeasementu svého spojence Francie, která se dostávala do vleku Velké Británie, kde taktéž začala převládat politika ústupků. Obě země chtěly za každou cenu zabránit válce. K tomu ale potřeboval být ve střední Evropě někdo obětován. Československo se stalo na podzim 1938 cílem nevybíravého nátlaku, který vyvrcholil anglo-francouzským ultimatem 21. září 1938 a později Mnichovským diktátem.

Beneš byl do situace vmanévrován vnějšími okolnostmi a mohl v podstatě volit jen mezi dvěma zly: izolovaně bojovat s Německem bez spojenců a čelit ještě Polsku a Maďarsku navíc s pátou kolonou v zádech, sudetskými Němci, nebo dát souhlas s územním zmrzačením státu. Volil druhou možnost, protože jak prohlásil, národ by byl vyvražděn. Z prezidenta, který toho tolik pro republiku udělal, se rázem stal nepřítelem číslo jedna.

Pokračování článku vyjde v neděli 9. června 2024. 

 

Zdroj: Jindřich Dejmek: Politická biografie českého demokrata I., II.

Autor textu: Petr Duchoslav

Tagy článku