Autor fotografie: Hippolyte Bellangé (1800–1866); Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: Francouzský karabiník
Mezi předměty vystavené v pařížském Musée de l'Armée v Invalidovně, které stabilně přitahují pozornost návštěvníků, patří také karabinický kyrys prostřelený v bitvě u Waterloo 18. června 1815 britskou dělovou koulí. Jméno oběti bitvy je známé díky vojenské knížce nalezené ve vnitřní kapse, byť o něm panuje jistá pochybnost. Do muzea kyrys daroval ze své sbírky kníže Liechtenstein.
"Byl to dojemný pocit stát v nočním tichu a dívat se na pole, které bylo po celý den dějištěm bojů a vřavy a nyní bylo tak tiché a klidné, na aktéry ležící na krvavé zemi, s tvářemi obrácenými k chladným paprskům měsíce odrážejícím se na jejich přilbách a hrudních pancířích! (...) Občas se nějaká postava napůl zvedla, aby se se zoufalým sténáním svalila zpět k zemi. Ostatní, pomalu a bolestivě se zvedající, silnější nebo méně zranění, se potáceli po poli a hledali pomoc. Mnohé z těch, které jsem sledoval očima, se ztratili v temnotách dálky. Ale mnozí se - bohužel! - po několika krocích se opět zhroutili na zem a pravděpodobně už nikdy nevstali. Bylo to srdcervoucí! A přesto jsem se díval!"
Těmito slovy popsal Alexander Cavalié Mercer atmosféru bojiště po bitvě u Waterloo. Velitel roty G (G Troop) Královského jízdního dělostřelectva, jehož paměti, Journal od the Waterloo Campaign, vydal v roce 2017 česky Leonid Křížek v edici Militaria. Baterie byla umístěna 18. června 1815 mezi křižovatkou za farmou La Haye Sainte a statkem Hougoumont, tedy v místech, na která bude v průběhu bitvy provádět své mohutné, leč zoufale neúčinné útoky francouzská kavalerie. Vyzbrojena byla pěti 9liberními polními kanóny a 5,5palcovou houfnicí, které obsluhovalo 80 dělostřelců a 86 vojáků trénu.
Britské 9liberní kanóny byly zařazeny do výzbroje jízdních baterií v roce 1805. U Waterloo z celkem 157 Wellingtonových děl bylo 60 těchto 9liberních. Jízdní baterie pak nasazoval ve své linii obratně a využíval jejich pohyblivost k tomu, aby jejich palebnou silou podporoval aktuálně ohrožené úseky. Polní kanóny vystřelovaly buď plné litinové koule, nebo vedly, na kratší vzdálenost, kartáčovou palbu. Specialitou britského dělostřelectva byl již v této době šrapnel vybuchující ve vzduchu. Nicméně kyrys, který nás dnes zajímá, zasáhla na první pohled plná koule.
A není vyloučené, že průstřel kyrysu, který v nepravidelných intervalech poutá pozornost nejen na sociálních sítích, má na svědomí s ohledem na místo svého nasazení právě baterie Cavalié Mercera. Jde o kyrys francouzského karabiníka. Příslušníka elitního těžkého jezdectva, které z Napoleonova rozhodnutí podle zkušeností z tažení roku 1809 od roku 1810 navlékalo ocelové kyrysy charakteristického vzhledu: byly potažené mědí a v kombinaci s bílou uniformou a především výraznou přilbou s červenou housenkou dodávaly karabiníkům zcela mimořádný vzhled.
Karabinické pluky měl Napoleon ve své armádě dva. François-Antoine Fauveau (čti Fovó), jak zní jméno nešťastné oběti bitvy u Waterloo, byl 23letým příslušníkem 2. karabinického pluku, jeho 4. roty 4. eskadrony. Kořeny pluku sahají do roku 1679, resp. 1693, kdy vznikl pluk Royal-Carabiniers, rozdělený v roce 1788 na dva, a sice 22. jezdecký pluk, neboli 1. pluk Carabiniers de Monsieur a 22. bis, neboli 2. karabinický pluk. Od roku 1791 pak byly oba definitivně zařazené jako 1. a 2. karabinický pluk.
Oba bojovaly v roce 1792 u Valmy a během revolučních válek sloužily především na německém válčišti, bojovaly v roce 1795 u Mannheimu či Biberachu, v roce 1800 u Engenu, na Dunaji či u Hohenlindenu. V létě roku 1805 byly jejich první tři eskadrony součástí zálohy Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnily v sestavě 1. divize těžkého jezdectva Muratova záložního jezdeckého sboru. U Slavkova byly nasazeny pod velením generála Pistona v bojích podél olomoucké silnice. Se záložním jezdectvem poté absolvovaly pruské i polské tažení, bojovaly v roce 1809 u Eggmühlu, Esslingu i Wagramu, účastnily se ruského tažení v roce 1812, obnovené prošly v roce 1813 bitvou u Drážďan či Lipska a po slavném, ale prohraném francouzském tažení roku 1814 pokračovaly v řadách královské armády až do Napoleonova návratu z ostrova Elby.
Podle služebních záznamů byl Antoine na svou dobu vysoký - měřil 1,79 m, a o 3 cm tak překonával minimální výšku pro přijetí do karabinického pluku. Jeho vojenská knížka uvádí, že měl protáhlý a pihovatý obličej, otevřené čelo, modré oči, vodorovný nos, malá ústa, dolíček na bradě, hnědé vlasy a obočí. K pluku byl přijat v květnu 1815.
Karabiníci útočili proti postavení přibližně dvaceti děl v závěru chaotického, zcela jistě nepromyšleného a dost možná nezamýšleného nasazení francouzského jezdectva proti spojeneckému pravému křídlu. K těmto masívním útokům došlo poté, kdy byl hlavní Napoleonův útočný manévr, jímž byl útok 1. armádního sboru proti Wellingtonovu středu a levému křídlu, odražen. Proti dobře postavené a připravené pěchotě pak útočila francouzská kavalerie nevhodným terénem a bez souhry s vlastní pěchotou a dělostřelectvem. Karabiníci byli vrženi vpřed kolem půl sedmé večer, když již do pravého boku Severní armády útočily pruské jednotky.

Kyrys karabiníka Fauveaua v Armádním muzeu v Paříži; World Imaging, CC BY-SA 3.0
Devítiliberní koule (průměr 101,6 mm, tedy čtyři britské palce, hmotnost 4,08 kg) Fauveaua na místě srazila z koně a zabila. Nepatřil mezi stíny, které po bitvě Cavalié Mercer na bojišti pozoroval. Zahynul patrně relativně daleko od britského postavení, v kroku či klusu. Během vlastního útoku a na krátkou vzdálenost by dělostřelci stříleli spíše kartáče. Ani těm by karabiníkům kyrys přirozeně neodolal. Jakkoli zbroj u jezdectva přirozeně zvyšovala ochranu proti palným zbraním na velkou vzdálenost či proti odraženým střelám, jejich smyslem bylo zvýšit odolnost v boji chladnou zbraní. I běžná pěchotní puška na běžnou vzdálenost, na kterou byla na přelomu 18. a 19. století palba vedena (tj. 50-150 m) ocelové kyrysy spolehlivě prostřelovala.
Podle rodinné tradice ovšem u Waterloo nezahynul François-Antoine, ale jeho bratr. Antoine se měl ženit a bratr souhlasil, že jej zastoupí. Není to zcela vyloučené. Odvodu by se vyhnul Antoine až jako ženatý. A kdyby za sebe měl poskytnout armádě náhradníka oficiální cestou, znamenalo by to náklady na jeho vystrojení. Ať již z obou bratrů zahynul ve večerních hodinách u belgického Waterloo kterýkoli, jisté je, že šlo s ohledem na situaci Napoleonovy armády i o nevhodný způsob nasazení jezdectva o smrt zoufale zbytečnou.
Zdroj: napoleon.org