Autor fotografie: Wikimedia Commons, volné dílo
Afroameričané čelili řadě příkoří, s nimiž se museli dlouhodobě vyrovnávat. To platilo i v americké armádě.
Afroameričané se pravidelně zúčastňovali vojenských konfliktů prakticky od boje za vznik USA v 18. století. Mnoho dekád však museli čelit zejména jihu USA nepřízni osudu, ústrkům a nezřídka i šikaně ve vlastních jednotkách, do nichž byli začleněni. V kolébce demokracie, tedy USA, totiž panovala dlouhá léta segregace vojáků tmavé pleti, která byla doprovázená výše uvedenými i dalšími negativními jevy, jež měly vliv na morálku Afroameričanů. Ti to na vlastní kůži pocítili během první světové války, do které USA vstoupily v roce 1917. Americké expediční sbory pak pomáhaly vojenským silám Dohody a podle odhadů sloužilo v první světové válce téměř 400 000 Afroameričanů.
Druhá světová válka, do níž USA vstoupily na sklonku roku 1941 pak radikální změnu nepřinesla. V platnosti byly nadále nechvalně proslulé Zákony Jima Crowa, jež platily území bývalých Konfederovaných států amerických. Zákony legislativně kodifikovaly segregaci lidí tmavé pleti ve veřejné dopravě, školách či veřejných prostorech. 1,2 milionu Afroameričanů, kteří sloužili v největším konfliktu v dějinách, muselo snášet nevhodné chování svých bílých nadřízených, kteří s nimi zacházeli jako s občany druhé kategorie, a to navíc ve vlastní zemi.
Na vojenských základnách tak bylo běžné, že Afroameričané měli vyhrazeny své nemocniční zařízení, krevní banky, kasárny a jiné prostory, segregace byla jasně patrná a očividná. Pro Afroameričany to byla dvojnásobně zlá doba, protože jednak se museli vypořádat s každodenními křivdami, a pak museli vážit i dlouhou anabázi na evropská bojiště, z nichž se mnozí již nevrátili, a pokud ano, tak většinou bez ,,fanfár". Segregace tak měla na vojáky tmavé pleti demoralizující účinky.
,,Způsob jednání důstojníků na vojenských základnách byla strašná. Afroameričané líčili, že žijí v otrockých podmínkách a je s nimi zacházeno jako se zvířaty," popisuje neradostnou každodenní realitu Afroameričanů americký historik Matthew Delmont z Dartmouth College. Důstojníci podléhali navíc neprokazatelným stereotypům, že Afroameričané neumí bojovat, nehodí se pro vyšší vojenské pozice, a proto mají zastávat ,,podřadnější" pozice - kuchařů, pomocných a manuálních sil. Ostatně tuto skutečnost známe z mnohých amerických válečných filmů.
Segregace zde byla opravdu důsledná, protože pokud Afroameričan skutečně povýšil do důstojnického ranku, stejně mohl velet pouze bojovníkům tmavé pleti. Přitom Afromerčiané se v bojích skutečně vyznamenávali. Zmiňme například proslulou leteckou jednotku Tuskegee Airmen nebo 761. tankový prapor, který se připojil k Pattonově 3. armádě ve Francii v listopadu 1944. Bojovníci z této jednotky pomohli mimo jiné osvobodit 30 měst z nacistického područí.
Existovala také například jednotka složená v drtivé většině z afroamerických řidičů, nazvaná Red Ball Express, která dodávala benzín, munici, jídlo, mechanické díly a další součásti již zmíněné Pattonově 3. armádě ve Francii. V tomto směru pak jednotka Red Ball Express odvedla vynikající a záslužnou práci.
,,Bez klíčové role, kterou zastávali Afroameričané, by neměla americká armáda stejnou sílu," podotýká Delmont a můžeme mu dát za pravdu, protože i když museli čelit Afroameričané nepřízni osudu, dokázali se se svou situací vyrovnat více než dobře a se ctí.
Po skončení války tak propukl s novou intenzitou další, neméně důležitý boj, tentokrát za černošská práva v armádě, potažmo celé společnosti. Afroameričané neměli po válce rozhodně na růžích ustláno, rasové předsudky existovaly v celé společnosti dál. V boji za rovná práva pomohli i občanští aktivisté, kteří zdůrazňovali v tomto směru očividné pokrytectví vrcholných politických činitelů.
Úsilí o zlepšení postavení Afroameričanů však slavilo přece jen úspěch. Prezident Harry Truman podepsal v roce 1948 exekutivní příkaz, který zrušil rasovou segregaci v ozbrojených silách. Boj za úplnou rovnoprávnost se však v americké společnosti vedl dál.
Zdroj: history.com