Autor fotografie: wikipedia, public domain|Popisek: Přeživší z posádky Bismarcku
Po první světové válce, jejíž konec německé jednotky zastihl na nepřátelském území, bylo Výmarské republice Versailleskou smlouvou dovoleno ponechat ve službě šest starých bitevních lodí a dvě další v záloze, a pro nové bitevní lodě jí byl stanoven limit 10 tisíc tun, tedy prakticky zákaz je stavět. Po Hitlerově nástupu k moci přestala být omezení respektována a vznikly projekty lodí, které dalece překonávaly jednak nařízené limity, jednak plavidla stejné třídy budoucích protivníků. Ale také poměr cena/výkon všeho, co nacistické Německo reálně nasadilo. A dvojice Bismarck-Tirpitz byla v tomto ohledu pro spojence vlastně od Němců darem, aneb řečeno s Napoleonem: dělá-li nepřítel chybu, netřeba jej rušit.
V textech o Bismarcku a Tirpitzu se zpravidla nešetří superlativy. Po individuální technické stránce samozřejmě právem. Byly to nepochybně skvělé konstrukce. Lodě však měly svůj řekněme dobový kontext, své úkoly a svou cenu. Německo nebylo ve 30. letech samozřejmě jedinou zemí, která hodlala na moři spoléhat na silný pancíř a mohutná děla bitevních lodí. Nahlédnuto zpětně to může samo o sobě působit jako chyba, protože z průběhu druhé světové války je zřejmé, že válku na moři rozhodla síla letadlových, nikoli bitevních lodí, které byly odsouzené do role podpůrných prostředků. Ale ve 30. letech o tom měl představu málokdo, a zastánci rozvoje námořního letectva nenacházeli mnoho podpory u konzervativněji uvažujících admirálů ani v zemích, které letadlové lodě nepodceňovaly, tedy v USA, Japonsku a Velké Británii.
Všechny tři země přitom měly oproti Německu několik výhod a byly v dosti jiné situaci. Předně tedy zvítězily v první světové válce a nepřišly o své ozbrojené síly ani námořnictvo. Užívaly v klidu plynulého vývoje, do kterého zasahovaly jen mezinárodní omezovací dohody o tonáži a počtu válečných plavidel. Jejich lodě budou přirozeně nasazovány v rámci svazů s jednotkami různých určení, jež se vzájemně doplňují. A v neposlední řadě tedy měly všechny tři výše zmíněné státy s Německem nepoměrně lepší přístup k moři.
V této specifické situaci tedy začíná nově ustavená Kriegsmarine uvažovat o tom, čím nahradí své staré bitevní lodě z doby před první světovou válkou. Při vědomí omezených zdrojů se vydala cestou, která měla daleko do ambiciozního programu výstavby císařského námořnictva, které se na svém vrcholu odvážilo postavit Royal Navy v generální bitvě hlavních sil. Cílem námořnictva budou především námořní dopravní cesty. Jejich napadáním oslabí Německo potenciálního nepřítele číslo dvě - Velkou Británii - dostatečně na to, aby jej buď přímo porazilo, nebo dosáhlo výhodného diplomatického řešení. Vznikají tedy "pancéřové lodě" označované v Británii posměšně jako "kapesní bitevní lodě" - rychlé korzárské lodě schopné uniknout díky rychlosti bitevní lodi, porazit díky výzbroji rychlý křižník, a přitom menší a levnější než klasické křižníky bitevní. A podle podobné logiky také "bitevní lodě" Scharnhorst a Gneisenau, které svými parametry dobře odpovídají ne bitevním lodím, ne bitevním křižníkům, ale "velkým křižníkům" moderní americké třídy Alaska, a mohou být v roli korzárských lodí potenciálně efektivnější než kapesní bitevní lodě - a také byly.
Zajímá-li nás, a měl by nás zajímat, výkon těchto lodí, tedy: Deutschland/Lützow potopil či zajal jen tři lodě (11825 BRT), díky svému heroickému a brzkému konci nejslavnější - Admiral Graf Spee - devět s celkovým výtlakem 50089 BRT, a nejúspěšnější Admiral Scheer více než dvojnásobek (113223 BRT). Za přibližně tři krát 82 milionů Říšských marek jen v ceně za tři tyto lodě tedy byly potopeny/zajaty nepřátelské lodě s celkovou tonáží 175137 BRT. Scharnhorst (postavený za 143,5 milionu marek) a Gneisenau (146,2 milionu) potopily 23 dopravních lodí s celkovým výtlakem 132297 BRT, a také řadu válečných v čele s letadlovou lodí Glorious, a obě bitevní lodě byly tedy v důsledku efektivnější než předchozí kategorie, a to i z hlediska pořizovací ceny. Zajímavé a vypovídající je zde ovšem srovnání s ponorkami.
Za cenu jedné lodi třídy Deutschland bylo možné postavit 17 ponorek typu VII C nebo 14 ponorek typu XXI; cena Scharnhorstu a Gneisenau odpovídá přibližně 30 člunům typu VII C a 25 U-Bootům typu XXI. Asi 1200 německých ponorek potopilo během války na 2800 lodí nepřítele s odhadovaným výtlakem 14,1 milionu tun (což představuje 70 % všech lodních ztrát spojenců od roku 1939 do roku 1945). A jestliže průměrná ponorka tak potopila dvě lodě a 11750 tun, ponorky, které by bylo možné zaplatit místo "kapesní bitevní lodě" by teoreticky mohly potopit 150-200 tisíc tun, a ponorky v ceně lodí třídy Scharnhorst dokonce 300-350 tisíc tun. Jde samozřejmě o otrocký přepočet průměrných výsledků a hladinových plavidel byl zanedbatelný počet, a do výsledků promlouvají zásadně jejich konkrétní osudy, náhody, ale podporuje tvrzení o tom, že rozhodnutí stavět hladinové válečné lodě nebylo v německé situaci racionální, zejména nebylo-li primárním účelem Kriegsmarine svádět generální bitvu s Royal Navy, ale působit proti lodní dopravě.
A Bismarck s Tirpitzem? Cena 196,8 milionu Říšských marek pro první loď, 181,6 milionu pro druhou. To je 80 (!) ponorek typu VII C a tedy až 946 tisíc tun potenciálně potopených lodí nepřítele (6,7 % celkově ponorkami skutečně potopených lodí). Bismarck potopil bitevní křižník Hood. A Tirpitz vyšel zcela naprázdno. Pochmurné srovnání s ponorkami zde snesou i ztráty na životech. Němečtí ponorkáři za své úspěchy zaplatili nejhorším poměrem ztrát ze všech složek německých ozbrojených sil: bezmála 70 % (28 tisíc) jich během války zahynulo. Na Tirpitzu zahynulo až 1200 mužů, což představuje 60 % plného stavu. Zkázu Bismarcku nepřežilo 94 % posádky.