Případ Krymlákovy skupiny. Hromadná dezerce, nebo pouhá nerozvážnost?

Případ Krymlákovy skupiny. Hromadná dezerce, nebo pouhá nerozvážnost?
Autor fotografie: Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: Členové 11. československého pěšího praporu — Východního v Tobrúku
30 / 08 / 2022, 10:00

Od června do října 1941 proběhlo nasazení Československého pěšího praporu 11 – Východního v Sýrii a Libanonu. Jednotka pod velením pplk. Karla Klapálka se podílela na rychlé porážce místních sil Vichistické Francie a poté ji připadla řada dalších úkolů ve správě země a strážní službě turecko-syrské hranice. Ne každému však jednotvárná služba vyhovovala a řada vojáků se toužila dostat do boje. To vyvrcholilo v září dramatickou událostí, kdy prapor tajně opustila skupina dvaceti čtyř mužů.

Nespokojení vojáci vedení rtm. Václavem Krymlákem se na Blízký východ dostali transporty ze Sovětského svazu, kde byli po porážce Polska internováni. Stereotyp, který muži zažívali při ostraze dlouhé turecko-syrské hranice, chtěli vyměnit za boj s Němci. Proto se rozhodli, že se na vlastní pěst dostanou zpátky k Sovětům a připojí se k pplk. Ludvíku Svobodovi, který, jak doufali, vytváří na východě vojenskou jednotku. Na útěk se pečlivě připravili a shromáždili dostatek pohonných hmot, jídla a vody. Zásoby naložili na odcizený třítunový nákladní automobil Chevrolet a 20. září kvapně opustili syrské Aleppo. Případ takové masové dezerce mezi Čechoslováky neměl do té doby obdoby.

Během několikatýdenní strastiplné cesty skupina překročila řeky Eufrat a Tigris, Irácký Kurdistán, až po více než 1 100 kilometrech dosáhla Tabrízu v severním Íránu, kde ji internovala nově nastolená sovětská správa. Celá země byla totiž od září preventivně obsazena Rudou armádou a britskými vojsky. Partu útěkářů nemile překvapila zpráva, že dosud žádná Svobodova jednotka neexistuje.

Následovaly dlouhé týdny čekání, než o jejich osudu rozhodnou místní úřady. Mezi muži se už začalo uvažovat o návratu ke Klapálkově praporu. Začátkem prosince padlo konečné rozhodnutí Čechoslováky nepřijmout. Prostřednictvím čs. vojenského přidělence v Íránu pplk. Františka Hiekeho Sověti předali osmnáct osob zpět k jejich bývalé blízkovýchodní jednotce, u které se ocitli v lednu 1942.

V březnu následně proběhl polní soud, v němž byli dezertéři odsouzeni k žaláři v délce osmi až dvanácti měsíců. Navíc se jim snížily hodnosti a odebraly vyznamenání. Všichni provinilci brzy nato podali žádosti o milost adresované přímo prezidentu Edvardu Benešovi, který je podepsal 25. června. Jako polehčující okolnost převážil fakt, že vojáci neutekli z důvodu vyhnutí se boji, ale naopak aby ho sami vyhledali.

Dá se říct, že odsouzenci se sami nejvíce potrestali tím, že svou několikaměsíční nepřítomností u praporu přišli o jeho nejslavnější bojové vystoupení – obrany Tobrúku od října do prosince 1941. Osud zbylých šesti internovaných Čechoslováků zůstává nejasný. Víme pouze to, že vojín Max Helenský zemřel 16. května 1943 v Tabrízu na následky nemoci.

Velitel Čs. pěšího praporu 11 – Východního pplk. Klapálek platil za přísného, ale spravedlivého důstojníka. Pro své vojáky měl pochopení a oni si ho za to vážili. O návratu většiny Krymlákovy skupiny později napsal: „Nikdo se jim neposmíval. Když jsem brigadýrovi vysvětlil motiv jejich útěku, díval se na to kupodivu shovívavě, nechci říci, že to schvaloval, ale chápal. Ovšem byli souzeni a trest, nebo aspoň část trestu, si odpykali. Dobrým plněním služby se rychle rehabilitovali, takže jim později mohly být vráceny i hodnosti.

Autor: Mgr. Miroslav Adamec

 

Zdroj: Ozvěny bojů (Karel Klapálek)

Tagy článku

-->