Pro AČR kapitánem, v Napoleonově gardě námořník: „občas si neodpustím svým vojákům zavelet francouzsky“

Kapitán Jaroslav Janúšek slouží s krátkou přestávkou v armádě od roku 1988. O čtyři roky služebně mladší je pak v rekonstruované armádě císaře Napoleona. Povídali jsme si o začátcích hobby v 90. letech, ale také o významném projektu Ztracení lidé – oběti napoleonských válek na území ČR a SR, v němž působí, a o námořnících Napoleonovy gardy.

• Dnes působíš v armádě v Žatci, a současně v napoleonském re-enactmentu oblékáš uniformu námořníka Napoleonovy gardy. Jak dlouho sloužíš v AČR, a jakými pozicemi jsi za tu dobu prošel?

Do armády naší republiky jsem vstoupil v roce 1988 a po ukončení studií jsem svou karieru začal u 8. mechanizovaného pluku v Bratislavě na funkci velitele čety a zástupce velitele roty. Zde jsem zažil politický konflikt o Vodní dílo Gabčíkovo - Nagymaros, který naštěstí neskončil vojenskou konfrontací, i když zbraněmi se chrastilo na obou stranách Dunaje. Pak jsem si na pár let, po rozpadu Československa, odskočil do civilu. Po reaktivaci a návratu nyní již do AČR jsem velel rotě, následovaly štábní funkce na různých úrovních a dnes velím malé jednotce, která zabezpečuje svou činností výuku a výcvik jiným manévrovým jednotkám.

• A pro srovnání: služební zařazení a postup v rámci Napoleonovy armády, resp. Císařské gardy?

Do Císařské gardy jsem se jako granátník dostal tak trochu náhodou. V roce 1992 jsem s kamarády jako středověký lučištník ve službách Panské jednoty táhl proti husitům k Tachovu. Pětihodinové čekání v Brně na navazující vlak dále na západ jsme si zpestřili prohlídkou Špilberku. To se protáhlo i díky vystoupeni SHŠ REX do pozdních hodin. Ráno na druhý den nám byla nabídnuta účast na oslavách narozenin císaře Napoleona ve slavkovském zámeckém parku. Slovo dalo slovo a během pár hodin nás kluci vystrojili jako vojíny gardových granátníků. No a jeli jsme do Slavkova. Myslím, že husité asi na nás už u Tachova nečekají.

Pak jsem jako granátník Císařské gardy postupně působil na mnoha bojištích Evropy. Nej-akce této mé granátnícké doby byly jednoznačně narozeniny císaře na Korsice. Zde jsme se rok na to dokonce dostali na oficiální plakáty. A samozřejmě 200. výročí Bonapartova pobytu v Miláně v roce 1997. Miláno bylo nezapomenutelné. Totiž poslední program byl kvůli vytrvalému dešti odvolán, a když už jsme byli sbaleni, přišli pořadatelé, že náměstí je plné lidí a jestli bychom tam nešli. Do půl hodiny stály české jednotky ustrojeny a vyzazili na náměstí. Náměstí bylo přeplněné lidmi mávajícími francouzskými prapory, skandovali "VIVAT REPUBLICA CECA!" a házeli na nás květiny. Dodnes mám doma jeden z praporků, který mi kdosi zastrčil do hlavně pušky. Časem jsem byl povýšen na sežanta, a v této hodnosti má kariéra granátníka skončila. Po krátkém rozmyslu jsem se rozhodl znovuzaložit jednotku Gardových námořníků. První námořníci pak v roce 1998 bojovali ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm při secvičné jednotek napoleonských válek. Postupně jsme se zapojili do velké rodiny Gardového námořnictva. Máme totiž jednotky v Německu, Francii, Belgii, v Kanadě i USA. 

• První napoleonskou akcí tedy byly Napoleonovy narozeniny v roce 1992 a byl jsi středověkář převlečený za napoleonistu. To muselo být rodeo.

Ještě jsem skutečně netušil do čeho jdu. Pušky jsme samozřejmě jako nováčci neměli, a jednalo se hlavně o ukázku táborového života. Přibyla ukázka šermu, a protože umění dlouhé čelele mě učil Jirka Andrýsek od REXu, tak kratší čepel šavle nedělala problém. Následným přepadením tábora rakouskými vojáky byla ukázka ukončena. Zde se událo nepochopení rozdílů středověku a napoleonských válek. Byl jsem zvyklý ve středověkých bitvách šermovat, a tak když jsme byli přepadeni sebral jsem pár kluků, rychle jsme během překonali vzdálenost k nepříteli a začali jsme je mydlit, a oni překvapeně hleděli a nevěřili, netušili a my vyhrávali. To však jen do té doby, než se u nás objevil Jirka Andrýsek ze zprávou, že jsme pitomci, ať toho necháme a že jsme stejně všichni postříleni. Nebylo jednoduché nahradit živelnost osobnosti, přijmout řád jednotky a autoritu velitele.

• Dnes spolu s řadou kolegů rozvíjíte projekt nazvaný Ztracení lidé. Jde o pátrání po osudech vojáků, kteří během koaličních válek zemřeli na území České a Slovenské republiky. Jak takové pátrání probíhá?

Ztracení lidé, oběti napoleonských válek na území ČR a SR vznikli jako nadační fond v roce 2017. Za svůj cíl si fond určil nalézat a identifikovat oběti napoleonských válek. V prvopočátku byla snaha identifikovat kusé zprávy o existenci vojenských špitálů v Jaroměřicích nad Rokytnou, kde nakonec vznikly v místech posledního odpočinku vojáků tři pomníky. Během pátrání se podařilo shromáždit další množství materiálů o jiných místech, a tak to také v podstatě vše začíná. Informace, zpráva v kronice obce, zápis v matrice zemřelých a jeho identifikace. Pak je to o překladu a pátrání ve starých mapách a v zápisech pamětníků. Například o Vyškovu, kde žiju, jsou stále dohady. Ve Vyškově byla vojenská nemocnice v období napoleonských válek a několik stovek zápisů o vojácích v matrice zemřelých jsou toho důkazem. Bohužel zatím jediným.

• S tím souvisí i zájem o pomníky, vojenské hroby, jejich obnova a údržba. Čtenáře může překvapit, jak daleko museli zranění z evropských bitev putovat, kde všude byly zřízeny vojenské špitály, a jak daleko od místa střetnutí pak zpravidla ve velmi tvrdých podmínkách také vojáci umírali. Nedávno jste objevili francouzské vojáky, kteří byli zranění či zajatí v Tyrolsku, ale umírali v jižních Čechách. Co je to za příběh?

Je to myslím celkem pecka z Jindřichova Hradce, je tam několik desítek Francouzů zemřelých v roce 1800, mnozí z 76. půlbrigády, z níž v roce 1803 vznikl 76. řadový pluk. V roce 1799 tato jednotka při bojích v Grisonsku ztratila dva ze svých tří praporů. V roce 1805 během slavkovského tažení obsadil 76. pluk nasazený v rámci Neyova 6. sboru Innsbruck. V místním arsenalu nalezli vojáci mimo jiné i své prapory z roku 1799. Maršál Ney pak slavnostně dne 7. listopadu 1805 prapory předal pluku zpět, bylo to zveřejněno v Bulletinu Velké armády č. 26, a na pokyn císaře Napoleona I. byl k oslavě této události namalován malířem Meynierem obraz. Zranění z bojů v Tyrolsku se dostali na různá místa, a mezi nimi také do špitálu až v Jindřichově Hradci, a pro mnohé tady jejich životní dráha skončila. No není to pěkný příběh?

Charles Meynier (1768-1832), Maršál Ney vrací prapor 76. řadovému

• Vědí kolegové u armády o Tvém zájmu o historii? Je Vás takových, které zajímá primárně přelom 18. a 19. století, víc?

Mnozí kolegové o tom vědí a občas se i zajímají, co dělám. Některým i tu a tam udělám radost, když jim při bloudění po archivech naleznu jmenovce a snad i prapříbuzného.

• Základní zásady pořadového cvičení se neměly za uplynulých 200 let proč měnit. Když jako instruktor vedeš pořadovou přípravu nováčků, nestane se, že Ti uklouzne starý francouzský povel?

Pořadovou přípravu nováčků již dávno nevedu, ale na začátku mého zájmu o napoleoniku jsem měl určité starosti se srovnáním si cviků, to je fakt. Dnes tomu tak není, ale občas si neodpustím svým vojákům zavelet francouzsky, kluci to berou a vědí...

• Prapor námořníků císařské gardy, neboli "námořní husaři", byla hodně specifická, prestižní, i když trochu smolná jednotka. Proč jste se rozhodli věnovat právě jí?

No právě proto. V podstatě to byla moderní podpůrná jednotka specialistů, dnes bychom mohli říci speciální síly francouzské Císařské gardy. Byli nasazováni k plnění různých úkolů od námořního monitoringu přípobřežních aktivit anglického loďstva u Boulogne sur Mer, služby na dělových člunech na Dunaji v roce 1809, obsluhy dělostřeleckého parku z Kremlu a stavba mostu přes Berezinu v roce 1812 a mnohé další. Jednoduše to nebyli obyčejní pěšáci, který se dají kdekoliv odvést do služby a jednoduše vycvičit. Hlavně ta pestrost vojenských a operačních činností, to pro nás bylo to hlavní lákadlo. A velká uniforma poddůstojníka je prostě nepřehlédnutelná...

Gardoví námořníci v korsickém Ajacciu, srpen 2019; Sivio Ehrlich

• Literatura věnovaná bitvě u Slavkova zpravidla zmiňuje, že se Napoleonova taktika/strategie dodnes studuje na vojenských školách. Máš s tím nějakou osobní zkušenost? Například ze setkání z frekventanty vojenské školy Saint-Cyr? Najdeš v tématu napoleonské vojenské historie něco využitelného pro své působení v dnešní armádě?

Napoleonovou taktikou a strategií se zaobírá mnoho studijních programů vojenských škol. U nás podle mě však jen okrajově, více se čerpá z prací maršála Helmutha K. B. von Moltkeho nebo generála Heinze W. Guderiana, ale o  práci Antoina H. Jominiho se nedozvíte. Mám dojem, že na ten základ moderního vedeního boje se jaksi zapomíná.

Při setkání ze studenty vojenské školy v Saint-Cyr bylo pro mě velikým překvapením jak podrobně znají slavkovské bojiště. To setkání bylo již před nějakou dobou a tehdy si také pochvalovali zachovalost klíčových míst bojiště. Mě naopak mrzí, že i dnes je ve stínu slavkovské bitvy skvělé vedení boje na zdrženou bavorskými jednotkami na Vysočině. Dnes je cela ta několik týdnů trvající operace vedená v délce víc než 80 km zestručněna na zmínku bitvy u Štoků, kterou Bavoři prohráli. Téma napoleonské vojenské historie využitelné pro naši současnou armádu určitě lze nalézt. Třeba právě i v tom bavorském boji na zdrženou v roce 1805.