Autor fotografie: Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: Arado Ar 234
Na konci války se snažili nacisté zvrátit nepříznivý průběh války nasazením prvních proudových bombardérů Arado Ar 234. Ty však už nacistickému diktátorovi nepomohly.
Němečtí plánovači hledali v první fázi války výkonný a rychlý letoun s proudovými motory, který by sloužil jako bombardovací letoun, mohl by vykonávat rovněž roli průzkumného i bitevního stroje a působil by také jako noční stíhací letoun. Práce na novém stroji se rozběhly již v roce 1940 v projektovém týmu Arado Flugzeugwerke, klíčový komponent letounu - proudové motory - se pak vyvíjely ve firmách Junkers a BMW (Bayerische Motorenwerke). V čele týmu, který na novém stroji pracoval, stanul Walter Blume, dřívější stíhací eso z první světové války, které se po kariéře pilota vrhlo na konstrukci a design nových německých letadel.
Co se týče finální podoby či konstrukce letadla, v roce 1941 zvítězila varianta dvoumotorového hornoplošníku s přímým křídlem a s motory umístěnými v gondolách pod ním. Společnost Arado posléze dostala první objednávku na 6 zkušebních strojů, později byla objednávka navýšena na 20 letadel s označením Ar 234 V1 až V20 (zkušební). V této době se také objevily úvahy o tom, že nově konstruovaný stroj by mohl být využit jako rychlý bombardér. Arado Ar 234 byl prvním letounem na světě, který měl ve své výbavě brzdící padák, aby byl zkrácen dojezd během přistání.
V únoru 1943 měla firma Arado k dispozici dva předsériové proudové motory Jumo 004 A-0, které byly namontovány do zkušebního stroje Ar 234 V1. První let tohoto stroje, který se stal vůbec prvním německým proudovým bombardérem vůbec, se uskutečnil 15. července 1943. Do služby byl zařazen letoun až ke konci války, v roce 1944. Maximální rychlost stroje s rozpětím 14,14 m činila 742 km/h v 6 000 m, vzletová hmotnost byla 8 418 kg, dostup 10 000 m. Dolet činil 1 630 km bez pum, 1 100 km v případě, kdy byl stroj vybaven nákladem 1 500 kg pum. Pohon zajišťovaly proudové motory Junkers Jumo 004B-1, B-2 nebo B-3.
Bojové nasazení nových strojů probíhalo zejména během února a března 1945, kdy Ar 234 bombardovaly cíle v Bruselu, Lutychu či britské pozemní jednotky u Cách. Hitler také počítal s tím, že první proudový bombardér může ke konci války zbrzdit postup spojenců. Především kalkuloval s tím, že se osvědčí při úkolu zničit most u Remagenu poté, co německý pokus o jeho vyhození do vzduchu selhal. Nicméně nacisté se v tomto přepočítali. Američané totiž postavili ve vypjatých březnových dnech roku 1945 důslednou protivzdušnou obranu, která měla strategicky důležitou spojnici ochránit před bombardováním proudových strojů.
9. března 1945 zaútočily tři stroje Ar 234, které byly doprovázeny stíhačkami Me 262, na most, jeden bombardér však sestřelila americká protivzdušná obrana. O tři dny později se chystala shodit bomby další vlna bombardérů, ale nakonec neúspěšně. 14. března mělo reputaci bombardérů napravit jedenáct Ar 234, ale ty svou práci nezvládly. Naopak Američané slavili další úspěch, když jejich protivzdušná obrana sestřelila čtyři tyto proudové stroje.
Potom se už letouny ,,ke slovu" příliš nedostaly. 6. dubna 1945 provedly bombardéry nálet na most přes průplav u Vinte, o den později pak zaútočily na sovětské pozemní jednotky v oblasti Jüterborg-Zossen jižně od Berlína. Ani nová zbraň v podobě Ar 234 tak nacisty v zoufalé snaze odvrátit konec války nespasila. Naopak tyto bombardéry padly do rukou spojenců, kteří stroj testovali a výkon letadla si pochvalovali. Nasazení těchto letounů přišlo až na konci války, kdy bylo jasné, že ji nacisté nemohou vyhrát. Na druhé straně je pravdou, že ve své době vznikl průkopnický stroj, který znamenal významný posun v letecké technologii.
Zdroj: aviation-history.com