Autor fotografie: Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: Ukořistěný japonský tank typu 95 Ha-gó v bitvě u řeky Chalchyn
Je to kapitola dějin, o níž se příliš nehovoří. Japonci snili o záboru rozsáhlých oblastí Sovětského svazu včetně Sibiře. Nakonec tak neučinili. Z jakého důvodu?
Japonské expanzivní plány byly skutečně velkorysé. Dělali si zálusk na rozsáhlá území Dálného východu a také Sibiř. O tom uvažovali už v roce 1918. Dobytím Mandžuska v roce 1932, na nějž si dělala nároky Čína, si vytvořili Japonci strategické předpolí k případnému budoucímu útoku na Sovětský svaz.
Výchozí podmínky pro Japonsko se zdály dobré. Navíc Tokio podepsalo s Berlínem Pakt v roce 1936 proti Kominterně (Komunistické Internacionále), později se změnil v trojstranný, když se ještě připojila Itálie. Pakt byl jasně zaměřen proti Sovětskému svazu, jak už to vyplývalo z jeho názvu. Tím se Japonsko na geopolitickém poli pojistilo. V roce 1937 probíhala druhá čínsko-japonská válka a Sovětský svaz začal posílat vojenskou pomoc Čankajškově vládě, což vyvolalo značné rozladění na straně Japonska.
Množily se pohraniční půtky, které vyvolávalo cíleně Japonsko. Pohraniční konflikty eskalovaly v bitvě u jezera Chasan v roce 1938, jež proběhly v prostoru mezi řekou Tumen a jezerem Chasan. Japonci se pak pokusili zmocnit se části území Mongolska v roce 1939 a vypukl další ozbrojený konflikt mezi Sověty a Japonci v bitvě u řeky Chalchyn. Mongolsko bylo nakonec vyčištěno od invazních japonských vojsk, které utrpěly poměrně velké ztráty.
Tokio tedy zvolilo zatím vyčkávací taktiku a zároveň se mezinárodně pojistilo, když podepsalo se Sovětským svazem pakt o neútočení s platností 5 let. Text paktu se skládal ze čtyř článků, v nichž si obě strany vzájemně garantovaly územní integritu a neutralitu v případě konfliktu se třetí stranou.
Když v červnu 1941 podniklo nacistické Německo útok proti Sovětskému svazu, který Stalin sice čekal v budoucnu, ale ne tak brzy, Japonsko pečlivě mapovalo terén a zkoumalo možnosti, jak vojensky využít příležitosti i přesto, že podepsalo ještě nekolik měsíců předtím zmíněný pakt o neútočení.
Slavný japonský generál a politik Hideki Tódžó doporučoval zvolit okamžik, až Sovětský svaz bude na kolenou. V červenci 1941 císař Hirohito schválil smělý plán útoku na Sovětský svaz, kdy vojsko o 850 tisících vojáků, zkoncentrované v Mandžusku, bylo připravené zaútočit na Sověty v několika směrech. Japonci měly být podle plánů dobýt mimo jiné Vladivostok, Chabarovsk, Petropavlovsk-Kamčatskij, Mongolsko a dosáhnout jižních břehů jezera Bajkal. Německo nabádalo Japonsko k tomu, aby se v okamžiku zhroucení sovětské říše účastnilo rozdělení teritoria napadené země.
Japonci však nakonec lákavé vábničce nepodlehli a svůj velkoryse zamýšlený plán nespustili, odradila je porážka u řeky Chalchyn. Japonci se až úzkostně obávali toho, že utrží příliš velké ztráty a vojenská síla by pak chyběla na jiných místech plánované expanze mimo Sovětský svaz. Ale nejen toho, Japonci monitorovali situaci na Dálném východě, kde sovětské vojsko navyšovalo své kapacity. Plánovaný útok na Sověty sice nebyl úplně vyloučen, nicméně po bitvě u Stalingradu, kde se Sověti vyznamenali, a po bitvě u Kurska, si byli Japonci vědomi sovětské houževnatosti a příkladné obětavosti vojáků a samozřejmě obrovských zdrojů, kterými Sovětský svaz disponoval. K japonskému útoku na Sovětský svaz tak nikdy nedošlo.
Mnozí historikové se domnívají, že pokud by na samém začátku Japonsko podniklo s Německem na Sovětský svaz útok, tak by válku proti dvěma silným armádám napadený stát zřejmě nevyhrál. Nicméně to jsou kdyby a na to se historie už neptá.
Zdroj: Russia Beyond