Autor fotografie: OGL v1.0|Popisek: Hurricane v markingu 249. perutě dnes
Zdá se to možná neuvěřitelné, ale přes zásadní a obdivuhodné nasazení stíhacích pilotů RAF nejen během bitvy o Británii obdržel nejvyšší britské vyznamenání, Victoria Cross, za druhé světové války jediný z nich. A to hned za svůj první sestřel, po němž musel sám ze svého letounu vyskočit na padáku. Když mu vyznamenání ohlásili, napsal své ženě suše: „nevím proč.“ Důvody však byly velmi dobré.
James Brindley Nicolson se narodil v roce 1917 a do řad britského letectva nastoupil v roce 1936. Prošel výcvikem stíhacího pilota a jeho první perutí byla 72., od níž po zahájení války proti Německu přešel k 249. Jeho rozhodnost a velitelský talent mu záhy vynesly povýšení a jmenování do čela letky. Peruť létala na letounech Hawker Hurricane, ale nepatřila mezi ty, které byly vyslány na pomoc bojující Francie. Na anglickém nebi neměla do léta roku 1940 příležitost se střetnout s nepřítelem. Až jednoho srpnového rána spatřil při patrole nad Southamptonem nadporučík Nicolson tři německé rychlé střední bombardéry Junkers Ju 88 a velitel perutě vydal souhlas k útoku.
Southampton byl pro Luftwaffe významným cílem, protože zde byla jedna továren produkujících stíhací letouny. Byl místem, kdy byla v roce 1913 založena firma Pemberton-Billing Ltd, pozdější Supermarine převzatý v roce 1928 společností Vickers-Armstrongs, a nyní zde byly produkovány nepostradatelné Vickers Supermarine Spitfire. Tři bombardéry se zdály být snadným cílem a mladý důstojník se v čele svého roje za nimi pustil v naději, že dosáhne rychlého vítězství. Měl ovšem smůlu. Když byl necelé dva kilometry od nepřítele a vybíral si svůj cíl, spadla z převýšení na Němce celá peruť Spitfirů a Nicolsonovi sebrala kořist před nosem. Zklamaný stíhač vedl svůj roj zpět do sestavy vlastní perutě a formace stoupala na 18 tisíc stop.
Sebemenší chvilka nepozornosti z libovolného důvodu se mohla v moderním vzdušném boji, v němž hrály roli vteřiny, stát pilotovi osudnou, a lamentování nad ztracenou příležitostí se málem Nicolsonovi osudným stalo. Německé bombardéry nebyly v prostoru samotné. Z ničeho nic čtyři zásahy do prostoru kabiny roztříštily její kryt a úlomky poranily nadporučíka nad levým okem, zásah zapálil jeho záložní benzínovou nádrž. Ve zpětném zrcátku spatřil svého protivníka pozdě: dvoumotorový těžký stíhací Messerschmitt Bf 110. V případě "férové" situace, kdy by o sobě protivníci vzájemně věděli, by byl Němec proti obratnému Hurricanu ve zřejmé nevýhodě. Nyní ale německý pilot plně využil předností svého letounu, především jeho mohutnou palebnou sílu.
Ve snaze uniknout dalším zásahům ze čtyř kulometů a dvou kanónů v přídi Bf 110 Nicolson potlačil Hurricane do střemhlavého letu. S hořícím letounem a těžkým poraněním mohl zapomenout na přistání a připravoval se vyskočit, když mu cestu zkřížil jiný Messerschmitt, který se naopak zřetelně snažil co nejrychleji opustit prostor střetnutí a dostat se do bezpečí německého vzdušného prostoru. Tato příležitost změnila Nicolsonovy plány. Už nebude vyskakovat. Kabina byla sice prostřílená, ale zaměřovač fungoval. Britský pilot přidal plyn a pustil se do stíhání, bez ohledu na ohnivý ocas, který za sebou jeho letoun vlekl. Zbraně měl odjištěné. První krátká dávka z osmi kulometů nezasáhla, ale Němce upozornila na nebezpečí. Prudce uhnul a klesal střemhlav, aby nabral rychlost. Hořící Hurricane si ovšem tentokrát kořist nechat utéct nehodlal.
video: youtube
Messerschmitty Bf 110 sice nebyly tak obratné jako jednomotorové stíhačky, ale šlo přesto o velmi hbité stroje. Následoval zuřivý boj, Nicolson se snažil protivníka dostat do zaměřovače, ten mu prudkými manévry uhýbal. Přitom hořící nádrž proměnila kabinu Hurricanu v jakousi troubu, kde se zraněný pilot postupně pekl. Jeho levá ruka položená na plynové páce začala hořet. Bolest necítil. Jeho tělo bylo plné adrenalinu a jeho jediným objektem zájmu byl nyní nepřátelský letoun. Vystřílel do Messerschmittu v dlouhé dávce poslední munici. Pak teprve začal pomýšlet na vlastní záchranu. Jako v tragikomickém představení se pokusil vyskočit, ale cosi ho vrátilo zpět do sedadla. Ke vší dnešní smůle a chybám přidal další: nerozepnul pásy. Napodruhé se již z hořícího letounu dostal, padák se otevřel. Viděl prolétat Messerschmitt Bf 109 a raději hrál mrtvého. Přišla chvíle uklidnění a s ní se ohlásila také bolest.
O výsledku svého souboje s Bf 110 se dozvěděl až později. Jeho protivník spadl do moře a Nicolson tak toho dne přece jen svého prvního sestřelu dosáhl. Během rehabilitace přišla zpráva o povýšení do hodnosti kapitána, a 15. listopadu 1940 velké překvapení. Své ženě o tom napsal: "Drahá, právě mi dali Victoria Cross. Nevím proč." V citaci stálo: "Během střetnutí s nepřítelem poblíž Southamptonu 16. srpna 1940, byl letoun nadporučíka Nicolsona zasažen čtyřmi granáty z kanónu, z nich dva jej zranily a další zapálil záložní nádrž. Když byl připraven opustit letoun, jehož kabinu zachvacovaly plameny, spatřil nepřátelskou stíhačku. Napadl ji a sestřelil, ač v důsledku toho, že zůstal ve svém hořícím letounu, utrpěl vážné popáleniny na rukou, tváři, krku a nohách. Nadporučík Nicolson vždy prokazoval velké nadšení pro vzdušný boj a tento incident ukazuje, že má mimořádnou odvahu a odhodlání. Pokračováním v boji s nepřítelem poté, kdy byl zraněn a jeho letoun zapálen, prokázal výjimečnou udatnost a nedbal ohrožení vlastního života."
Nicolsonovo osobní "nevím proč" je skvělou tečkou, která dokonale ilustruje přístup válečných pilotů k jejich službě. Prostě jen s vážným zraněním a v hořícím kokpitu s hořící rukou sestřelil nepřátelský letoun. No a co.
Zdroj: www.warhistoryonline.com
(doplnění: podle jinak poněkud neslušné reakce jednoho z čtenářů, která nám dorazila e-mailem, dodávám, že sestřel nebyl Nicolsonovi uznán jako potvrzený, ač citace k VC je explicitní. Na celém příběhu to nic zásadního nemění a není zarážející to, že právě Nicolson Victoria Cross dostal, ale spíše to, že byl jediným vyznamenaným)