První moderní bitevní loď světa HMS Dreadnought v porovnání s tou poslední, která sloužila primárně jako královská jachta britské královské rodiny. Ani jedna z těchto bitevních lodi neprokázala své kvality v boji ale jejich porovnání nám ukáže kam se posunula technologie za cca 40 let, které obě lodě dělí. Jak si vede první moderní bitevní loď světa, geniální myšlenka lodi typu all big gun zrealizovaná prvním lordem britské admirality Fisherem, v porovnání s poslední bitevní lodí britské Royal Navy, HMS Vanguard?
Když HMS Dreadnought vstoupil do služby Royal Navy 2. prosince 1906 byly jeho parametry následující:
délka 160,6 m , šířka trupu 25 m
výtlak 20 730 tun
výkon 23 000 shp (parní turbíny)
maximální rychlost 21,6 uzlů
dosah 6 620 nmi při rychlosti 10 uzlů
Výzbroj lodi se skládala z 10 děl ráže 305 mm BL 12 Mark X v pěti dvoudělových věžích s dostřelem 18 686 metrů, hmotnost boční salvy hlavních děl 3 086 kg. Sekundární výzbroj byla tvořena 27 děly ráže 76,2 mm a Dreadnought disponoval i 5 torpédomety 460 mm.
Pancéřování lodi:
pás 279 mm
paluba 76 mm
dělové věže 305 mm
Poslední bitevní loď Royal Navy HMS Vanguard vstoupila do služby 12. května 1946. Její parametry svého vzdáleného předchůdce značně převyšovaly:
délka 248,2 m, šířka trupu 32,9 m
výtlak 51 420 tun
výkon 130 000 shp
maximální rychlost 30 uzlů
dosah 8 250 nmi při rychlosti 15 uzlů
Vanguard byl vyzbrojen 8 děly ráže 381 mm BL-15 čtyřech dvoudělových věžích, sekundární výzbroj byla tvořena 16 děly ráže 133 mm v osmi dvoudělových věžích, a navíc Vanguard disponoval protiletadlovou výzbrojí, kdy se na palubě nalézalo 73 děl Bofors ráže 40 mm. Dostřel děl hlavní baterie byl 30 680 m a hmotnost boční salvy činila 7 048 kg.
Pancéřování lodi:
pás až 356 mm
paluba až 152 mm
dělové věže až 330 mm
HMS Dreadnought vs. HMS Vanguard - jak se projevila 4 desetiletí technologického pokroku a vývoje bitevních lodí v Royal Navy?
Ve srovnání s HMS Dreadnought byl Vanguard o 54 % delší a 31 % širší s výtlakem o 148 % větším. Byl rychlejší o 42 % a jeho dosah byl větší o 24 %. Na tyto parametry ale musel být výkonnější o 465 %!
Pancéřování bočního pásu bylo silnější o 27 % a pancíř paluby až o 100 %.
Dreadnought měl o 25 % více děl hlavní, ale Vanguard mohl vypálit boční salvu o 130 % větší než jeho dávný předchůdce, navíc o 50 % dále než HMS Dreadnought.
Jednu věc měly ale obě lodě podobnou – tedy poměrně nudnou službu, kdy HMS Dreadnought sice sloužil za Velké války, ale bitvu u Jutska nestihnul kvůli opravám a jediným bojovým úspěchem bylo potopení německé ponorky U-29 taranováním. V roce 1921 byla loď, která způsobila, že veškeré investice Německa, Francie a dalších států do lodí typu predreadnought se hodily do koše a mohlo se začít investovat znovu, prodána do šrotu. Ale koncept "all-big gun" a parních turbín ovládl světová moře na příštích 40 let.
Bitevní loď HMS Vanguard se díky neustálým revizím na základě bojových zkušeností dostala do služby až rok po konci 2. světové války. Jediná loď své třídy, největší a nejrychlejší loď Royal Navy a poslední postavená bitevní loď na světě. Jejím osudem se stalo vozit královskou rodinu po již rozpadajícím se Britském impériu, a stejně jako končila sláva říše, nad kterou kdysi nezapadalo slunce, HMS Vanguard skončil po devíti letech v záloze a v roce 1960 byl sešrotován.
Zdroj: Válečné lodě 3 a 4, Navy General Board, Royal Navy