První americký proudový bojový letoun byl reakcí na Me 262 - ale jeho kořistí se stal až MiG-15

První americký proudový bojový letoun byl reakcí na Me 262 - ale jeho kořistí se stal až MiG-15
Autor: Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: Sériový P-80A
23 / 11 / 2021, 10:00

Německá Luftwaffe byla první, která uvedla proudové letouny do služby a nasadila je proti nepříteli na frontě. Letouny jako Messerschmitt Me 262 Schwalbe, Messerschmitt Me 163 Komet nebo Heinkel He 162 Spatz (Volksjäger) jsou první, které se každému vybaví, je-li řeč o proudových či tryskových motorech a vzdušných bojích druhé světové války. Přitom z hlediska vývoje měli budoucí spojenci určitý předstih. Jediným spojeneckým letounem, který se za války utkal s nepřítelem, byl nicméně britský Meteor. Během války vznikl a poprvé letěl také posléze velmi úspěšný P-80 Shooting Star. Konec války stihl, ale s protivníkem se již neutkal.

Brit Frank Whittle si nechal svůj model proudového letounu patentovat již v roce 1930, a také jeho první prototyp ve své vlastní firmě a za naprostého nezájmu vlády či letectva sestrojil. A ve spolupráci se společností Gloster Aircraft Company také vyvinul první proudový letoun Gloster E.28/39, někdy také nazývaný Gloster Whittle, určený pro testování vyvinutého motoru. Letoun poprvé vzlétl 15. května 1941, tedy asi měsíc po prvním letu německého prototypu Me 262, který ovšem letěl s pístovým motorem - první let s proudovým letounem se odehraje až v červenci 1942.

Typu E.28/39 vznikly jen dva exempláře, ale byl základem pro konstrukci úspěšného Gloster Meteoru, jediného spojeneckého proudového bojového letounu, který se během druhé světové války dočká nasazení (první let v březnu 1943, nasazen od července 1944).

Ve spojených státech sehrál podobnou úlohu letoun Bell P-59 Airacomet. Experimentální proudový letoun, který poprvé vzlétl 1. října 1942. Inspirací mu byl britský letoun, ale šlo o dvoumotorový středoplošník, typicky vybavený tříbodovým podvozkem jako konvenční stíhací letouny firmy Bell - P-39 Airacobra a odvozené typy. Výkony nebyly nijak mimořádné. Maximální rychlost letounu s motory o celkovém tahu 17,8 kN byla jen něco přes 660 km/h, což koncem roku 1942 nepředstavovalo žádný skok do budoucnosti. Výjimkou byl zajímavý dostup až 14000 m. Typ, kterého vzniklo 66 kusů, neuspěl ani v simulovaných soubojích se sériovými stíhačkami s pístovými motory, a neoslnil ani RAF, jejíž Meteor přes neoslnivé parametry určité výhody nad možnými protivníky poskytoval.

Airacomet nicméně dobře sloužil jako cvičný letoun pro budoucí piloty proudových letounů a v této roli fungoval až do roku 1950. Zdálo by se tedy, že oproti Němcům a Britům tahali z hlediska vývoje nové letecké techniky na poli proudových letounů Američané za kratší konec provazu. S vlastním plně nasaditelným řešením přišli z hlediska průběhu války pozdě, nicméně nový letoun Lockheed P-80 Shooting Star, který poprvé vzlétl 8. ledna 1944, své soudobé konkurenty po technické stránce jednoznačně překonával.

video: youtube

Od Meteoru se lišil především tím, že měl jeden motor instalovaný v trupu. K urychlení vývoje byl zprvu použit britský motor Halford H1B. A s tímto motorem překonal prototyp rychlost 800 km/h v 6000 metrech. Další dva prototypy již měly americké motory General Electric I40, a oba byly ztraceny při nehodách. Následovala nicméně objednávka a výroba 12kusové předsérie typu YP-80, a přes určitou nervozitu z obtíží při pilotování pokročilého letounu a další ztráty při nehodách projevovalo letectvo mimořádné odhodlání nasadit P-80 do bojů proti Německu, jehož Luftwaffe již sériovými Me 262 disponovala.

Ve spěchu vznikla malá jednotka vyzbrojená čtyřmi YP-80, byla v prosinci odeslaná do Británie a do Itálie, aby zde letouny předvedla, dále ověřila jeho nasaditelnost a příležitostně byla také nasazena. Cílem bylo mj. pozvednout morálku posádek strategických bombardérů a přesvědčit je, že letectvo bude mít pádnou odpověď na nové německé zbraně, s nimiž se bombardovací svazy začaly pravidelně střetávat. V Itálii byly v rámci projektu Extraversion nasazeny dvě P-80 v sestavě 94. stíhací perutě vyzbrojené letouny P-38, a absolvovaly dvě operační, nicméně nebojové mise. Po návratu dosloužil jeden z letounů jako terčový dron, a druhý byl ztracen při nehodě.

V Británii, kam dvě P-80 přibyly pouhé dva dny před německou operací Bodenplatte - přepadem spojeneckých letišť v rámci bitvy o Ardeny, byl ovšem již na konci ledna jeden ze strojů ztracen při nehodě. Druhý byl využit pro testování motoru společnosti Rolls-Royce a v listopadu 1945 rovněž ztracen při nehodě.

V březnu 1945 dostala společnost Lockheed objednávku na 344 kusů sériových P-80A, a do srpna 1945, kdy kapitulovalo Japonsko, vzniklo 83 kusů. 45 z nich bylo ještě za války v sestavě 412. stíhací skupiny nasazeno v Kalifornii.

Když začala válka v Koreji, byly do oblasti bojů vyslány letouny nově označené jako F-80 a 10. listopadu 1950 se poručík Russell Brown zapsal do historie, když v historicky prvním souboji proudových letounů  zničil ruský stíhací letoun MiG-15. Vítězství to bylo tím cennější, že po technické stránce MiGy-15 již koncepčně výrazně starší F-80 prakticky po všech stránkách překonávaly. Celkem bude postaveno přes 1700 kusů P-80 v různých verzích a stroj bude stažen z výzbroje až na konci 50. let. V Chile bude létat až do roku 1974, a cvičná dvoumístná verze T-33 zůstala ve službě u amerického letectva až do roku 1997.

Zdroj: Mark Felton Productions; aviation-history.com

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace