Autor fotografie: Redakce SM|Popisek: Nápis Free Palestine v Hebronu (ilustrační foto)
Palestinská první intifáda je ve světě známá především jako povstání a ozbrojený konflikt mezi Palestinci a Izraelci. Již méně pozornosti je však věnováno skutečnosti, že si tento konflikt vyžádal více než tisíc obětí vražd z důvodu údajné kolaborace s Izraelci.
I přesto, že byly desítky tisíc Palestinců v době před vypuknutím první intifády mezi roky 1987 a 1993 zaměstnány v Izraeli, na palestinských územích přetrvávala vysoká míra nezaměstnanosti. Ani lidé s vysokoškolským vzděláním nebyli schopni získat práci. Tuto situaci navíc zhoršovaly nejen střety mezi IDF a palestinskou populací, ale také podněcování k nenávisti vůči Izraelcům a Židům, které probíhalo v palestinských mešitách na území Západního Břehu i v Gaze. Palestinci si navíc opakovaně stěžovali na ponižování ze strany příslušníků IDF a vznikající izraelské osady na Západním břehu Jordánu.
První intifáda symbolem palestinské rezistence
K vypuknutí otevřeného, téměř šest let trvajícího konfliktu, byly rozbuškou dvě události, které se staly na konci roku 1987. V neděli 6. prosince 1987 byl v Gaze z nepříliš známých důvodů ubodán Izraelec, který byl ve městě na nákupu. Jednalo se pravděpodobně o antisemitiský útok poháněný nenávistí vůči Židům. O dva dny později došlo na hraničním přechodu Erez k dopravní nehodě. Kamion IDF najel v důsledku mechanických problémů do několika automobilů, mezi kterými bylo také vozidlo se čtyřmi palestinskými pasažéry vracejícími se z Izraele do uprchlického tábora Jabalya. Všichni muži na následky zranění následně v nemocnici zemřeli.
Incident byl palestinskou stranou ihned vyhodnocen jako odveta IDF za teroristický útok provedený Palestinci o dva dny dříve. IDF však toto nařčení důrazně odmítla. Pohřbu těchto palestinských mužů se zúčastnilo několik tisíc lidí a obřad s sebou nesl vlnu násilného odporu. Palestinci v Gaze zaútočili ve středu 9. prosince s Molotovovými koktejly na izraelskou policejní buňku v uprchlickém táboře a při střetech vojáci IDF zastřelili mladíka Hatema Al-Sisiho. Ten se následně stal prvním mučedníkem a tudíž významným symbolem celého povstání.
V První intifádě hrály roli symbolika a konspirace
Nepokoje se z Gazy přesunuly do palestinských oblastí Západního břehu Jordánu a východního Jeruzaléma. Palestinci začali tvořit barikády z hořících pneumatik a odpadků, podnikatelé zavřeli své obchody a pracovníci se odmítli vrátit na svá místa do Izraele. Izrael na tuto stávku reagoval různými druhy opatření. IDF se snažily uklidnit povstání a izraelská vláda rozhodla o uzavření univerzit na Západním břehu i v Gaze, o odstávce některých arabských domovů od vody a elektřiny a od palestinských farmářů přestaly být vykupovány jejich zemědělské produkty.
Místo postupného zklidňování situace však na začátku roku 1988 došlo k eskalaci. Především z Gazy přicházela nepravdivá obvinění o únosech palestinské mládeže příslušníky IDF do Izraele nebo otrávení rezervoárů vody ve vesnici Khan Younis v Gaze, kterého se také měli dopustit Izraelci. I když obě události později vyvrátili zástupci OSN, hněvu zmanipulovaných palestinských povstalců již nešlo zabránit. Právě palestinská indoktrinace dětí a teenegerů hrála stejně jako nyní již v této době významnou roli v rozšiřování nenávisti a falešných zpráv o Izraelcích, ale především Židech.
Oficiální představitelé Palestiny, Organizace pro osvobození Palestiny (OOP, v anglickém jazyce PLO) v čele s Jásirem Arafatem, navíc sami podněcovali k nepokojům. Na straně OOP totiž existovala silná vidina, že se může situace Palestinců vlivem násilného odporu zásadním způsobem změnit a v oblasti Izraele by mohl být vytvořen jeden muslimský náboženský stát, v němž by žily všechny náboženské skupiny vedle sebe. OOP proto distribuovala letáky, ve kterých informovala o nejvhodnější době pro bojkot nebo útoky na izraelské ozbrojené složky.
Od První intifády k Oslu
Většina útoků Palestinců zaměřených na izraelské vojáky, ale také civilisty, měla podobu házení kamenů, zápalných lahví nebo granátů na izraelské cíle. V této době se však ještě neobjevovaly sebevražedné útoky, těžké zbraně ani RPG, jako tomu bylo při druhé intifádě mezi roky 2000 a 2005. Většina střetů se tak odehrávala především mezi povstalci a IDF, které používaly slzný plyn, gumové projektily a v některých případech také ostré náboje. Radikalizace se však neobjevovala pouze u Palestinců, ale také některé skupiny Izraelců žijících na palestinských územích podnikali výpady proti palestinským vesnicím.
Problém pro Izrael a IDF nepředstavovaly pouze nepokoje, které zvyšovaly riziko nebezpečí izraelských občanů na palestinských územích v Gaze a na Západním břehu Jordánu. Důležitým faktorem, který hrál významnou roli, bylo také zhoršení ekonomické situace v celé oblasti. Před vypuknutím nepokojů v Izraeli především v zemědělství a stavebnictví, ale i dalších profesích, pracovalo okolo 100 tisíc palestinských pracovníků. Všichni tito lidé proto vlivem ekonomických stávek ze dne na den přišli o práci a izraelští zaměstnavatelé o důležitou pracovní sílu, která se ihned odrazila v nárůstu cen zemědělských plodin.
Nepokoje byly ukončeny až v září roku 1993 podpisem mírových dohod v Oslu, které byly následně potvrzeny množstvím dalších smluv v následujících dvou letech. I když dohody působily velmi positivně a vše směřovalo k vyřešení několik desetiletí trvajícího sporu mezi oběma národy, plamínek naděje byl uhašen na podzim roku 1995. Dne 4. listopadu 1995 došlo k atentátu na izraelského premiéra Jicchaka Rabina ze strany radikálního extremisty Yigala Amira, který nesouhlasil s územními ústupky pro PLO. do čela země byl zvolen dlouholetý kritik mírového procesu Benjamin Netanjahu.
První intifáda ve znamení hledání kolaborantů
Při střetech mezi IDF, izraelskými civilisty a palestinskými povstalci zahynulo podle informací izraelské neziskové organizace B'tselem zaměřující se na monitorování dodržování lidských práv na palestinských územích během první intifády přibližně 1 551 Palestinců a 421 Izraelců. První intifáda však nebyla pouze symbolem zášti Palestinců vůči Izraelcům, ale především také vlastním lidem, kteří byli z různých důvodů označeni za kolaboranty. Sami Palestinci totiž při dalších útocích mezi roky 1988 až 1992 zabili více než 1 000 Arabů. Přesný počet tímto způsobem zavražděných Palestinců však není do dnešního dne kvůli přetrvávající nepřehlednosti situace v palestinských oblastech jasný.
V roce 1991 měl dokonce počet Palestinců, kteří byli zabiti příslušníky svého vlastního národa, přesahovat počet mrtvých zahynulých při střetech s IDF. Důvodem pro jejich popravy byla údajná kolaborace s izraelským režimem, ale v určité míře se také jednalo také o osobní mstu. Palestinci tak byli „potrestáni” za své zaměstnání v izraelské civilní správě, přátelské styky s Židy nebo v případě žen, za „nemorální” chování. Tresty spočívaly v mučení, ubodání, sekání končetin sekerami nebo poleptání kyselinou.
Zdroje: Encyclopedia.com