Autor fotografie: US Navy, Public domain|Popisek: HMS Dreadnought
10. února 1906 spustila Velká Británie na vodu HMS Dreadnought. Proběhl křest lodi, i když se králi Eduardu VII. nepodařilo rozbít láhev australského vína napoprvé. Loď zcela změnila přístup ke konstrukci bitevních lodí na celém světě.
Kýl lodi byl položen pouhé čtyři měsíce předtím, 2. října 1905, v námořní loděnici v Portsmouthu. Portsmouth byl pro stavbu HMS Dreadnought vybrán především proto, že měl pověst nejrychleji stavějící loděnice světa. Britským cílem bylo ukázat všem potenciálním protivníkům, jak rychle dokáže Británie stavět nejmodernější bitevní lodě. Tuto rychlost přitom podpořila velmi pečlivá a dlouhotrvající příprava, shromáždění materiálu a celá řada dílčích prefabrikací. Stroje lodi byly poprvé spuštěny 1. října 1906, tedy 12 měsíců po položení kýlu. A 3. října vyplul HMS Dreadnought na moře ke zkouškám. Tvrzení, že stavba trvala rok, bylo především propagandistické, protože loď se měla vrátit do Portsmouthu ke konečnému dovybavení a do provozu měla být uvedena až 11. prosince 1906.
Přesto to byl nezpochybnitelně skvělý výkon. Následující dreadnoughty Královského námořnictva třídy Bellerophon (Bellerophon, Superb a Temeraire) se stavěly 14 měsíců, a u pozdějších lodí již stavba trvala kolem dvou let. Dreadnought byl první bitevní lodí historie, která měla jednotnou ráži hlavní výzbroje. Dosud bychom na palubách bitevních lodí, nově nazvaných pre-dreadnoughty, nalezli až tři různé ráže hlavních děl. Jednotná výzbroj usnadňovala zásobování municí a jednotný výkon děl umožňoval efektivnější řízení palby. Loď také byla výrazně větší než předchozí bitevní lodě, o 25 metrů delší a o 3 000 tun těžší než třída Lord Nelson. Jako první bitevní loď na světě také používala parní turbíny, díky čemuž byla asi o 3 uzly rychlejší než starší bitevní lodě.
O myšlence bitevní lodi s jednotnou hlavní výzbrojí se mluvilo již několik let před zahájením stavby. Italský námořní architekt Vittorio Cuniberti poprvé v tisku formuloval koncept takové bitevní lodi v roce 1903, tedy dva roky před bitvou u Cušimy. Jako první se přípravami takového projektu začaly zabývat Královské námořnictvo, námořnictvo Spojených států a japonské císařské námořnictvo. Zmíněná bitva u Cušimy přitom potvrdila, že děla ráže 254 mm (10 palců) již nejsou dostatečně účinná, a přednost dostala ráže 305 mm (12 palců). Japonci dokázali stavbu nové bitevní lodě zahájit jako první, loď Sacuma předběhla Dreadnought o pět měsíců. Ale neměli dostatek 305mm děl, a svou loď tak museli dokončit jako standardní, byť větší, pre-dreadnought kombinující v hlavní baterii dvě ráže. Američané tento problém neměli, ale stavba lodí třídy South Carolina byla pomalá a první jednotka byla dokončena až po Dreadnoughtu.
Myšlenku bitevní lodi Dreadnought prosadil v Británii první lord admirality Jackie Fisher, který na počátku devadesátých let 20. století řídil modernizaci královského námořnictva. Mj. byl také autorem koncepce nepříliš úspěšných bitevních křižníků. Dreadnought byl vyzbrojen deseti 305mm děly v pěti věžích, 27 76mm (3palcovými či 12liberními) děly a pěti 450mm torpédomety. Měl výtlak 17 290 tun a maximální rychlost 21 uzlů. Šlo o devátou válečnou lodí Královského námořnictva, která byla pokřtěna jako Dreadnought, což lze s trochou licence přeložit jako Nebojsa. Loď celkově vyšla na 1 785 683 liber. Faktická cena byla ale mnohem vyšší – jako první loď svého druhu sice překonala všechny své předchůdce, ale zcela přirozeně byla záhy sama překonána novějšími konstrukcemi a velmi rychle zastarala.
Již v roce 1908 sama Británie stavěla superdreadnought třídy Orion s deseti děly ráže 343 mm a výtlakem 21 922 tun a jen šest let po HMS Dreadnought byla zahájena stavba lodi Queen Elisabeth s osmi 381mm děly, která pak sloužila až do 40. let. V rámci vypuknuvších závodů ve zbrojení bylo v krátké době postaveno dreadnoughtů a superdreadnoughtů po celém světě obrovské množství – do roku 1914 jich královské námořnictvo mělo 29, Němci 17, Francie 10, USA 10, Rusko 4, Rakousko-Uhersko 3 a Japonsko 2. Jako první svého druhu byla loď HMS Dreadnought nevyhnutelně poznamenána dětskými nemocemi a problémy, především nabízela velmi stísněné prostory.
Jeden z jejích prvních důstojníků k tomu poznamenal: „Moje první kajuta byla na zádi a bylo to příšerné místo k životu. Člověk z ní musel jít přes polovinu délky lodi na důstojnické záchody. Moje druhá kajuta byla na přídi, mezi lany a dieselovým motorem, který v případě potřeby zajišťoval pomocné zásobování přední části lodi světlem a jehož vibrace při chodu velmi znepříjemňovaly život v jeho blízkosti. Na přídi byla dobrá ubikace – velmi světlá a vzdušná, a to na horní palubě; admirálova ubikace v podpalubí byla také dobrá.“ HMS Dreadnought se přes svou zastaralost dočkal aktivní služby v první světové válce a dodnes se pyšní tím, že je jedinou bitevní lodí, která kdy potopila ponorku, když 18. března 1915 úmyslně taranoval německý člun U29, který právě vypálil torpéda na HMS Neptune.
Hlavní baterie Dreadnoughtu poněkud paradoxně nikdy na nepřítele nevypálila. Když byla od července 1916 umístěna v Sheernessu, několikrát zasáhla svými lehčími děly německá letadla směřující proti Londýnu. Krátce po válce, 9. května 1921, byla sotva patnáctiletá loď prodána k sešrotování.
Zdroj: Válečné lodě 3, Naval Encyclopedia, Navweaps