Popisek: HMS Benbow, loď třídy Iron Duke
Hlavní síly britského Královského námořnictva, Royal Navy, vstupovaly do první světové války v síle tří loďstev. První loďstvo disponovalo čtyřmi bitevními eskadrami a jednou eskadrou bitevních křižníků první linie; druhé lodštvo s redukovanými posádkami druhé linie se opíralo o dvě bitevní eskadry; a konečně třetí loďstvo se dvěma zbývajícími bitevními eskadrami bylo záložní. Bitevní lodě představovaly páteř námořnictva a jeho hlavní údernou sílu. Od roku 1907, kdy vstoupila do služby první loď svého druhu, HMS Dreadnought, Neohrožený, se dělily na pre-dreadnoughty a dreadnoughty. Jaký byl mezi nimi rozdíl, a jaké třídy bitevních lodí Velká Británie stavěla a nasazovala v průběhu první světové války?
Krátce po vstupu do války proběhlo přeskupení sil. První a druhé loďstvo byly reorganizovány jako Grand Fleet, Velké loďstvo – tedy hlavní síly, a jako Channel Fleet, loďstvo specificky pověřené ochranou kanálu La Manche. Třetí loďstvo bylo zrušeno. Ze čtyř bitevních eskader Grand Fleet byly první dvě tvořené výlučně moderními dreadnoughty. Každá disponovala na začátku války osmi plavidly. Třetí bitevní eskadra byla složená z pre-dreadnoughtů. Čtvrtá byla právě formovaná, a počítalo se s ní pro službu ve Středomoří, operace z Gibraltaru a Malty. Pátá eskadra podléhající Channel Fleet, byla v březnu 1915 podřízena hlavním silám, a představovala tzv. „rychlé křídlo“: tvořily ji nové bitevní lodě třídy Queen Elisabeth, a její starší bitevní lodě byly převeleny do Středomoří. A konečně osmá bitevní eskadra byla rozpuštěna již 20. srpna 1914 a její bitevní lodě posílily eskadry křižníků pověřené ochranou obchodních cest.
Psali jsme: Co předcházelo Dreadnoughtům? Predreadnoughty
A pro úplnost: v roce 1917, po vstupu Spojených států do války, byla opět ustavena šestá bitevní eskadra: složená z amerických bitevních lodí New York, Wyoming, Arkansas, Florida a Texas, k nimž se přidaly v roce 1918 ještě Utah, Oklahoma a Nevada.
Zkušenosti z rusko-japonské války z roku 1905 a bitvy u Cušimy (27.-28. května 1905) velely ke stavbě moderních, silně vyzbrojených a pancéřovaných bitevních lodí. První z nich byl právě HMS Dreadnought, spuštěný na vodu v roce 1906, který pak byl v letech 1907–1912 vlajkovou lodí Royal Navy. Od předchůdkyň ho odlišovalo především uspořádání a počet děl hlavní výzbroje: deset děl ráže 305 mm po dvou v pěti otočných věžích, z nichž tři byly na ose trupu, a dvě na bocích, což umožňovalo vést boční palbu osmi hlavněmi. Dosavadní lodě měly těžká děla jen čtyři ve dvou věžích. Určitou slabinou lodi, kterou řešily nové třídy bitevních lodí, byla absence středního dělostřelectva. V každém případě se HMS Dreadnought stal prototypem moderní bitevní lodě. Je mj. jedinou bitevní lodí historie, která kdy potopila nepřátelskou ponorku: 18. března 1915 úspěšně v Severním moři taranoval člun U-29.
Psali jsme: HMS Dreadnought: bitevní loď s vlastním kocourem
Kromě starých a rychle deklasovaných pre-dreadnaugtů se stavěly po určitou dobu přechodné typy lodí, tzv. semidreadnoughty, jež nedosahovaly v hlavní výzbroji parametrů moderních lodí, ale přesto u nich byl významně navýšen počet děl velkých ráží. V Británii tento typ bitevních lodí představují HMS Agamemnon a HMS Lord Nelson z roku 1906, vyzbrojené čtyřmi 305mm děly ve dvou věžích, a deseti 234mm děly na bocích. Nedlouho po Dreadnoughtu následovaly tři lodě jeho kategorie: bitevní lodě třídy Bellerophon (Bellerophon, Temeraire a Superb), u nichž již došlo k nahrazení lehkých 76mm děl účinnější zbraní ráže 102 mm, která umožňovala efektivnější boj proti lehkým jednotkám.
V letech 1908 a 1909 přibyly lodě třídy St. Vincent (St. Vincent, Collingwood a Vanguard) s delšími hlavněmi 305mm děl. HMS Neptune z roku 1909 přinesl několik pokusů o zlepšení spočívajících především v šachovnicovitém umístění bočních věží, jež umožňovalo vést palbu na obě strany. Poslední lodě velmi příbuzné původnímu Dreadnoughtu byly lodě Colossus a Hercules. Všechny tyto první britské dreadnoughty válku přežily a byly počátkem 20. let rozebrány a sešrotovány. Kromě HMS Vanguard, který se potopil po výbuchu ve skladu munice na základně ve Scapa Flow 9. července 1917.
Následovaly již velmi moderně vyhlížející lodě třídy Orion (Orion, Monarch, Conqueror a Thunderer), se silnější hlavní výzbrojí sestávající z deseti 343mm děl v pěti věžích, jež byly všechny situované na osu trupu, a mohly vést palbu na obě strany. Stejně řešené byly také lodě třídy King George V (King George V, Centurion, Audacious a Ajax) a Iron Duke (Iron Duke, Marlborough, Benbow a Emperor of India). Lodě třídy Iron Duke však byly výrazně větší a byly také prvními britskými moderními bitevními loděmi se sekundární výzbrojí v podobě dvanácti 152mm děl.
Royal Navy zařadila do svého stavu také lodě, které původně Británie stavěla pro zahraniční zákazníky: loď Agincourt objednaná Brazílií jako Rio de Janeiro a prodaná Turecku jako Sultân Osmân-ı Evvel byl Turkům, kteří vstoupili do války na straně centrálních mocností, zabaven. Disponoval čtrnácti děly ráže 305 mm. HMS Erin byl původně rovněž turecký Reşadiye a vycházel z třídy King George V. A HMS Canada, což byl Brity zakoupený chilský Almirante Latorre, podobný třídě Iron Duke, ovšem s děly ráže 356 mm.
Psali jsme: HMS Agincourt: Nejdelší bitevní loď Jejího veličenstva za Velké války
Čímž se dostáváme ke dvěma vrcholným třídám bitevních lodí Královského námořnictva postavených a do služby uvedených včas na to, aby byly nasazeny ve velké námořní bitvě u Jutska (31. května – 1. června 1916). Obě třídy se mj. dočkaly v činné službě i druhé světové války, a obě byly vyzbrojené osmi 381mm děly ve čtyřech věžích: třída Queen Elisabeth (Queen Elisabeth, Warspite, Barham, Valiant a Malaya) a třída Revenge (také nazývaná třída R: Revenge, Royal Sovereign, Royal Oak, Resolution a Ramillies). Jen poslední dvě jednotky třídy R bitvu u Jutska nestihly a byly uvedeny do služby až po ní. Původně k nim měla patřit také plavidla Repulse a Renown, ale ta byla dokončena jako bitevní křižníky, a věnovat se jim budeme jindy.
Kromě zmíněného nešťastného Vanguardu a HMS Ausacious (třída King George V), která najela 27. října 1914 na německou minu, nepřišlo Královské námořnictvo během Velké války o žádnou moderní bitevní loď (ztratilo však několik pre-drednoughtů). Jakkoli po taktické stránce v bitvě u Jutska utrpělo celkově vyšší ztráty, dokázalo účinně německou Kriegsmarine blokovat v domácích přístavech a nedovolilo jí vyplutí na volné moře. U Jutska bojovalo na britské straně 28 bitevních lodí, 9 bitevních křižníků, 8 obrněných a 12 lehkých křižníků, 51 torpédoborců a 1 minonoska. Němci disponovali 22 bitevními loděmi, z toho 6 byly pre-dreadnoughty, 5 bitevními křižníky, 11 lehkými křižníky a 31 torpédoborci. Rozhodující převahu Královského námořnictva na světových oceánech se jim přes dílčí úspěch nepodařilo zpochybnit, natož vyvrátit.
Psali jsme: Bitva u Jutska: Sto let od největší námořní bitvy Velké války