Autor fotografie: Vaibe.ai
Už ve své době bylo vytvoření PTZ-89 sázkou do loterie. Časem se však ukázalo, že v současných podmínkách je tento stíhač tanků naprosto nedostatečný.
V roce 1978 byl v Číně zahájen vývoj nového tankového kanónu ráže 120 mm s hladkým vývrtem hlavně, s úmyslem využít transferu německých technologií Leopardu II spolu s kanónem L44. Jednání s NSR se sice Číňanům nepodařilo dotáhnout do úspěšného konce, ale přesto při nich získali dost informací, aby se mohli pustit do vlastního vývoje svého 120mm kanónu. Tento kanón se měl stát výzbrojí budoucích moderních čínských tanků.
Součástí zadání také bylo, že musí na vzdálenost dvou kilometrů s velkou přesností zasáhnout a zničit granátem s kumulativní hlavicí tehdy nový sovětský tank T-72 s vrstveným pancířem. Při zkouškách v letech 1979 – 1982 prototypy kanónu dokázaly dosáhnout úsťové rychlosti až 1700 m/s a svými podkaliberními střelami se probít na vzdálenost cca 2 km pancéřové desky o tlouštce 204 mm. A to i v situaci, kdy byly na střelnici postaveny pod úhlem 68 stupňů.
Jenže na počátku 80. let Čína získala ze Středního východu pod ruku několik exportních sovětských tanků T-72 a po jejich otestování se rozhodla vyzbrojovat své nové tanky bezlicenční kopií ruského tankového kanónu z T-72, typu 2A46 ráže 125 mm. Jedním z důvodů bylo, že uvedený kanón měl také automatické nabíjení, což do té doby žádný čínský tank neměl. A navíc bylo možné z něj odpalovat i protitankové řízené střely, což opět žádný čínský kanón v té době nedovoloval. Vyvstala však otázka, co s nově vyvinutým a relativně zdařilým domácím kanónem ráže 120 mm.
Čínské firmy, především NORINCO v Pekingu, tehdy nabídly armádě, že jej upraví a využijí pro rychlý vývoj jiného pancéřovaného pásového vozidla, stíhače tanků. Tato kategorie pásových vozidel v té době ve světě již, jak se říká, umírala na úbytě. Na bojišti totiž byla perspektivně nahrazována pozemními řízenými protitankovými střelami pěšáků a jejich variantami odpalovanými z vrtulníků, případně velmi mobilními kolovými bojovými vozidly jak s kanónem, tak s raketami.
Nicméně v Číně generálové na tuto domácí nabídku kývli, a vývoj nového 120 mm kanónu pokračoval. V roce 1983 již existovala jeho překonstruovaná verze s prodlouženou hlavní na 52 ráží, a hledal se pro ni podvozek. Ten musel být převzat, kvůli velkému zpětnému rázu, od těžké samohybné čínské houfnice PLZ-83, protože obvyklé podvozky od tanků nestačily. Pro vybraný podvozkový komplet označovaný jako WZ-321 byla zkonstruována nová věž s instalovaným novým 120 mm kanónem oficiálně označeným jako L 120mm L/68 (Cn) M 1979. V roce 1984 začaly zkoušky.
Věž s kanónem byla umístěna úplně stejně, jako u houfnice, jejíž podvozek nový stroj používal, takže tento dostal podobnou charakteristickou siluetu s posunutou věží na záď stroje. Vedlejší výzbrojí byl kulomet ráže 7,62 mm spřažený s kanónem, později 7,62 mm kulomet u řidiče a ještě později protiletadlový kulomet kalibru 12,7 mm typu QJC 88 se zásobou 300 nábojů.
Zkoušky nového obrněnce se protáhly na pět let, takže až v roce 1989 byl nový „stíhač tanků“ pod názvem PTZ-89 přijat do výzbroje Čínské lidové armády. Výroba stroje pokračovala dosti pomalu a nakonec bylo sestaveno údajně jen asi 230 kusů. Některé prameny ale tvrdí, že to nebylo ani 100 kusů. Osádka nového PTZ-89 čítala muže, tedy řidiče, velitele, mířiče a nabíječe. Podkaliberní střela APFSDS je schopná na vzdálenost 2 km prorazit 450 mm tlustý ocelový pancíř. Tato skutečnost byla potvzena zkouškami v roce 1985.
V Čínské lidové armádě však tak trochu nevěděli, co s ním. Pro obranný boj dávali v té době přednost taženým protitankovým kanónům. Pro úlohu jakéhosi samohybného protitankového kanónu například v obraně zase novému PTZ-89 chyběl stabilizátor děla a při každém výstřelu bylo nutné zastavit stroj, nebo dokonce pálit jen z místa. Při stání během vlastní střelby se ale stával na hlavním bojišti velmi viditelným a vzhledem k chabému pancéřování také velmi zranitelným cílem pro útočící tanky. Pro útočný boj se nehodil, měl velmi slabé pancéřování (svařovaná korba tloušťky 10 mm a svařovaná věž tloušťky 50 mm) a jeho parametry díky slabšímu motoru WR4B-12V150LB (čtyřtaktní vodou chlazený přeplňovaný naftový dvanáctiválec, což byla čínská kopie německého dieselu Deutz12150L) o výkonu 388kW při vlastní hmotnosti 31 tun nebyly rozhodně na výši doby.
Motor byl umístěn v pravé přední části korby a vedle něj seděl řidič. Maximální rychlost činila na silnici 55 km/hod, v terénu jen asi 30 km/hod, a dojezd na vnitřní nádrže o objemu 885 litrů paliva byl horkotěžko jen 450 km. Řidič stroje měl poněkud těžkou úlohu. Převodovka byla planetová mechanická, řazení jen manuální a v terénu musel hlídat náklon. Stroj totiž zvládal boční náklon jen 30 stupňů, i když některé prameny tvrdí, že byl schopen i 40 stupňů. Brodivost však byla velmi slušná a činila 1,3 metru.
I když byla výzbroj PTZ-89 v podobě 120 mm kanónu poměrně výkonná, několik „drobností“ jeho efektivitu v boji poněkud snižovalo. Nešlo ani tak o množství vezené munice (36 střel), jako spíše o problém nutnosti ručního nabíjení. Pouhý elektrický zasouvač granátu nebyl schopen zaručit požadovanou rychlost střelby, která byla deklarována jako 10 výstřelů za minutu. Když byly totiž vystříleny granáty vezené v zadní části věže, nabíječ musel pro další až do korby na zádi pod věží.
Také systém řízení palby pro střelce byl vybaven kromě balistického počítače jen optickým zaměřovačem se sadou běžných senzorů a u posledních vyrobených kusů i laserovým dálkoměrem, který získaly ostatní stroje až zpětně. Teprve v 90. letech dostal PTZ-89 i přístroje pro noční vidění a protiletadlový kulomet na hřbet věže. Velitel vozu měl navíc po celou dobu jeho zařazení do vybavení armády k dispozici údajně jen optický pozorovací přístroj, který nešlo použít k zaměření cíle.
Přesto PTZ-89 vydržel ve výzbroji Čínské lidové armády až do roku 2015, kdy byl oficiálně vyřazen. Dalo by se říci, že to byl nejvyšší čas, protože v době nástupu dronů by tento mastodont na bojišti podle zkušeností z Ukrajiny pravděpodobně nevydržel ani půl dne. A i tak byl v závěru své kariéry vhodný spíše jen ke cvičným účelům. Stal se tak typickým představitelem slepé uličky ve vývoji pancéřovaných vozidel soudobých armád.
Zdroj: Military Today; Army guide