Puška M1 Garand - ,,pamětník" mnoha konfliktů. Lehce likvidovala nepřítele, významně pomáhala spojencům

Puška M1 Garand je dnes již legendární americká zbraň, která odváděla v mnoha válečných konfliktech užitečnou práci.

Zvláště ve druhé světové válce, ale i v konfliktech následujících po ní se výrazným písmem zapsala do vojenské historie americká poloautomatická puška M1 Garand. Na nové zbrani se pracovalo již ve 30. letech a za jejím vývojem stál konstruktér John C. Garand.

Do služby byla puška zavedena v roce 1936, výroba probíhala do roku 1957. Ta probíhala zpočátku zvolna, pomalejším tempem a v roce 1939 bylo k dispozici relativně málo kusů později vychvalované pušky. Od začátku byl kladen důraz na to, aby puška používající náboj .30-06 Springfield fungovala v náročných podmínkách a byla odolná. To vše se podařilo včetně inovativních prvků, rychlosti střelby a efektivnosti přenést do praxe.

O užitečnosti pušky referoval v lednu 1945 také George Patton, který prohlásil, že podle jeho názoru jde o ,,nejlepší zbraňovou implementaci, která kdy byla vymyšlena." Kvalitu zbraně si pochvalovali rovněž Spojenci, kterým byla puška dodávána, a to ve statisícových ,,balíčcích". Spojence pak ve vypjatých bitách v řadě případů zachraňovala. Zajímavé však bylo, že mnozí zbrojní experti a někteří konstruktéři měli zpočátku pochybnosti o tom, že poloautomatická puška M1 může být jak přesnou, tak spolehlivou a odolnou zbraní. Ale v tom se zmýlili.

Kadence zbraně činila 16-24 ran za minutu, dostřel potom 500-800 m. Její samonabíjecí funkce podstatně zvyšovala kadenci střelby oproti tehdy běžným opakovačkám a tím i palebnou sílu pěšího družstva, zejména v podmínkách druhé světové války, kdy americká armáda byla jediná, která měla samonabíjecí pušku zavedenu v širokém měřítku.

Puška funguje na principu odběru plynů z hlavně, které jsou odváděny plynovým válcem umístěným pod hlavní, a tlačí na píst, zakončený nástavcem, který posouvá nosičem závorníku. Ten pak prostřednictvím tvarované drážky otáčí samotným závorníkem, čímž zajišťuje odemykání a uzamykání závěru. Závorník zasunuje náboje do nábojové komory, závěr jako celek pak při posunu vzad napíná bicí mechanismus a stlačuje předsuvnou pružinu.

V červnu 1944 byla do výzbroje zavedena odstřelovačská varianta M1C. Italská firma Beretta vyráběla v poválečném období tuto pušku jako Modello 1952 pro náboj 7,62x51mm, později z něj vyvinula vlastní pušku Modello 59, s oddělitelným schránkovým zásobníkem. Prakticky stejnou cestou vznikla ve Spojených státech automatická puška M 14 pro náboj 7,62x51, která z konstrukčního hlediska představuje jen o málo více než přerážovaný Garand s nasazovacím zásobníkem na 20 nábojů, doplněný úsťovým nástavcem (kompenzátorem zdvihu) a plně automatickou funkcí.

Co se týče nasazení zbraně, bojovala během druhé světové války na mnoha frontách, v různých podmínkách a vždy prokázala svou spolehlivost. Puška byla používána v rozlehlých tuniských či marockých pouštích, bahnité zimě v Itálii, na Aleutských ostrovech, kde panovalo mlhavé počasí, nepřehledných džunglích ostrova Guadalcanal nebo zasněžené krajině v rámci posledního zoufalého německého pokusu o zvrat ve válce - bitvě v Ardénách.

Na konci druhé světové války prošla zbraň úpravami. Poté, co vypukla korejská válka, se došlo k závěru, že je potřeba dodat ještě více pušek a byly tedy uděleny nové kontrakty na výrobu. V letech 1953-1956 bylo vyrobeno 500 000 pušek. V korejské válce odvedla znovu puška výbornou službu. To samé platí i o válce ve Vietnamu, byť tam ,,figurovala" již v omezené míře.

Garand stále používají cvičné týmy a vojenské čestné stráže. Dále je široce používána civilisty k lovu, střelbě na terč a jako sběratelská zbraň. M1 se bezesporu zlatým písmem zapsala do americké vojenské historie jako úspěšná zbraň, jíž bylo vyrobeno přes 6 milionů kusů.

Zdroj: National Interest, Wikipedia

Tagy