Rozhovory s ,,českým samurajem" Jakubem Zemanem (I.): Legenda jménem nindžové

Rozhovory s ,,českým samurajem&quote; Jakubem Zemanem (I.): Legenda jménem nindžové
Autor: pixabay.com|Popisek: nindža
13 / 02 / 2021, 16:00

Na SM vzbudil značnou pozornost velký rozhovor s ,,českým samurajem" Jakubem Zemanem. SM proto od února rozjíždí nový seriál rozhovorů na témata, která se dotýkají starého Japonska, jeho historie, ale i mýtů či legend. Rozhovory s Jakubem Zemanem budou publikovány vždy s měsíční periodicitou, začínáme v únoru. V první části tématického rozhovoru nás budou zajímat mnoha mýty opředení nindžové. Odkud se vzali? Měli skutečně ,,nadpřirozené" schopnosti? A je dnes kult nindžů v moderním Japonsku stále živý?

Pane Zemane, ve které době se začala psát historie nindžů?

Otázka je, co bychom definovali jako nindži. Špióni jsou zmiňováni již v Japonsku studovaných čínských klasicích, jako Umění válečné od mistra Sun Ć (japonské čtení Sonši). Jisté válečné lsti jsou popsány již v nejstarších kronikách Kodžiki a Nihon šoki, ale ještě se nejedná o nindži v klasickém slova smyslu. Jisté netradiční, guerilové válčení a noční přepady jsou zmiňované ve válečných kronikách jako Heike monogatori z počátku 13.století. Prováděli ho ale buď samurajové, nebo váleční mniši (sóhei), a vidíme v nich již propojení válečných umění s ezoterními naukami, spojenými například s wadžrajánovým buddhismem školy Šingon. Pokud ovšem máme představu nindži jako nájemného specialisty - profesionála, tak je vznik obecné představy spíše až v období válčících států (sengoku džidai) mezi 15. až 17.stoletím. Jednalo se o velmi zajímavé a turbulentní období japonských dějin, dobu nepřetržitých občanských válek mezi jednotlivými knížaty (sengoku daimjó) i třeba náboženskými sektami (ikkó ikki a podobně). Zkrátka, doba plná bitev, zrad, úkladných vražd, spiknutí, skvělá nika pro samostatně uvažující nindži, sloužící buď jako vazalové konkrétního rodu (jako džúdžúšin - deset vazalů rodu Sanada), nebo zkrátka tomu, kdo byl ochoten jim zaplatit. Poprvé se v dobových dokumentech objevují hornaté provincie Kóga (dnešní prefektura Šiga) a Iga (prefektura Mie) jako domovské provincie nindžů.

ninja1

Foto: Martin Brabec

 

Známe původ tohoto slova?

Výraz ,,nindža"忍者 se skládá ze dvou znaků, první má samostatné čtení ,,šinobu" a znamená ,,přečkat nepřízeň". Je napsaný z radikálu srdce心, nad kterým se nachází radikál pro ostří刃. Druhý znak má čtení ,,mono"者 a znamená to ,,osoba". Výraz nindža se rozšířil - stejně jako mnoho nindžovských mýtů - až v mírové době Edo (1603 - 1868), kdy ,,nindžové" v šestákové literatuře kibjóši či na pódiích divadla Kabuki vládli ve smyšlených příbězích jako Džiraya nadpřirozenými vlastnostmi, používali magie a podobně. Zde vzniklo mnoho z pozdějšího nindžovského mýtu, dotaženého ad absurdum v akčních filmech osmdesátých let. Ve starších kronikách a textech se používají jiné výrazy, jako kusa, rapa, šinobi no mono, kančó a podobně.

Pokud bychom si udělali rozbor současně tradovaných atributů nindžů, zjistíme, že mnoho z nich bylo přejato do mýtu z jiných disciplín starého Japonska:

černý oděv s kápí - nosili vodiči loutek žánru džóruri a kulisáci divadla kabuki (kurombó) v období Edo (1603 - 1868), aby svým zjevem nenarušovali scénický dojem. Skuteční nindžové se v bojových situacích chránili běžnou zbrojí, při špionážní misi se převlékali za buddhistické mnichy, opiřáře a komedianty, obchodníky...Účelem převleků byla nenápadnost, nezbytná pro úspěch mise.

šuriken - vrhací hvězdice, nože a jehlice - jednalo se o zbraně, spadající do bugei džúhappan, osmnácti samurajských bojových umění. Stejně jako kusarigama, srp s řetězem a závažím. Takže nikoliv nindžové, ale samurajové.

ninja 2

Foto: Martin Brabec

 

Rovný meč s hranatou záštitou cuba - neexistuje jediný originální dochovaný ,,nindžovský" meč ,,šinobigatana". V některých obdobích, jako Keičó nebo Kanbun (obé v 17.století) se používali meče s menším zakřivením (sori). Hranaté záštity mečů(kaku gata cuba) se také používaly v určité míře samuraji. Takže pokud nindžové nosívali meče, používali patrně stejné typy, jako samurajové. Šikomi gatany (čepele ukryté například v holích - šikomi zue) používaly kromě nindžů i další vrstvy společnosti, ostatně je dochovaný meč v holi, náležící vojevůdci a šlechtici Odovi Nobunagovi (1534 - 1582).

Kaginawa - kotvička s lanem na šplhání - byla běžně používána ašigaru pro šplhání v obtížném terénu, k ulehčení transportu trénu, strhávání polních opebnění na bázi palisád a podobně. To neznamená, že by jí nindžové nepoužívali, ale nebyli jediní.

Ve skutečnosti byli historičtí nindžové velmi kreativní v používání léků, jedů, výbušnin a řady velice důmyslných nástrojů pro vykonávání své profese, zbraněmi počínaje a různými šplhacími prostředky a skládacími žebříky konče. Většina těchto náčiní a vynálezů náležela mezi žárlivě tajená tajemství jednotlivých nindžovských škol (či spíše klanů) a lze důvodně předpokládat, že velké množství z nich bylo ztraceno v historii.

          ninja 3

         Foto: Martin Brabec

 

Z jakých vrstev pocházeli, měli urozený původ?

Otázka je, koho bychom za nindžu považovali. Pokud samuraje, válčící neortodoxním způsobem nočních přepadů, jako vazaly rodu Rokkaku a Kitabatake při napadení provincie Iga vojevůdcem Nobunagou koncem 16.století, tak se mohlo jednat o šlechtice. Do kategorie nindžů někteří badatelé nesprávně řadí i konran, samuraje, působící jako průzkumníci. Nicméně tito se považovali za válečníky (buši) a neodpovídají obecně zažité představě chlapíků v černých oděvech. Mezi nindži pozdější tradice zahrnovala mnoho rozličných osob, od lupičů dokonce po slavného básníka poezie haiku Matsuo Bašóa (1644 - 1694). Věřím, že by všichni tito ,,nindžové in memoriam" byli velice překvapení, jaký statut jim lidová tvořivost a fantazie autorů zábavné četby doby Edo (1603 - 1868) přiřknula.  Japonská společnost byla rozdělena na samuraje, rolníky, řemeslníky a obchodníky. Špión si na sebe mohl v rámci mise vzít identitu kohokoliv z nich, ale obecně lze říci, že pokud se i jednalo o příslušníky válečnické vrstvy, jednalo se o kakjú buši a ašigaru (samuraje nízkého ranku). Určitá  specializace těchto osob, obzváště z provincií Koga a Iga, zmiňovaná již v 15.století, bylo pronikání do nepřátelských hradů a žhářství. Řekněme dnešní terminologií nájemní vojenští specialisté, bojující občas oproti dobovým zvyklostem nikoliv pro čest a slávu (a z nich plynoucí služné, vyplácené v rýži), ale za peníze. Osoby vysokého postavení (mibun) samozřejmě neviděli důvod, proč by se měli osobně pouštět do náročných, tajných a nebezpečných misí. Jednak to kolidovalo se samurajskou představou cti, jednak si v případě potřeby nindži najali nebo - pokud se jednalo o vlastní vazaly - je misí - často v převleku, s falešnou identitou - pověřili. Určitě v některých případech prováděly tuto činnost osoby nesamurajského původu, dokonce i ženy, zvané kunoiči. Doménou nindžů nesamurajského původu nebyl boj, ale informace.

V kronikách se objevují výrazy jako špión (kančó) či šiřitel dezinformace (konran). Informace měly i ve válkách středověkého Japonska, jako ostatně ve všech konfliktech světových dějin, naprosto nedocenitelnou cenu. Tím, že se vojevůdce  Hidejoši Toyotomi v roce 1582 jako první z Nobunagových vazalů dozvěděl o zavraždění svého pána, dokázal podniknout kroky, díky kterým se v konečném důsledku stal vládcem celého Japonska. To, že jeden z vazalů vojevůdce Nobunagy Ody zjistil, kde se nachází velitelské stanoviště jeho nepřítele Imagawa Jošimota, umožnilo Nobunagovi u Okehazamy roku 1560 provést překvapivý noční útok s pouhými třemi tisíci válečníky proti Imagawově pětadvacetitisícové armádě. Jošitomo byl překvapen a zakrátko poté o hlavu kratší. Takže to byla informace, co vyhrávalo bitvy, a jejich shromažďování byla právě hlavní doména šinobi. Nebo dezinformace, kompromitující nepřátelského velitele či vnášející nesoulad mezi vazaly a ostatní vrstvy společnosti. A zde byla největší doména těch skutečných, nefilmových nindžů. Pozdější legendy řadí mezi nindži i nekonvenční vojevůdce, jako Kusunogi Masašigeho (1294 - 1336) či lupiče a bandity, jako Išikawu Goemona (1558 - 1594), který byl po dopadení zaživa uvařen ve vroucím oleji. Ale je samozřejmě nutno oddělit historická fakta a pozdější nános legend.

Reálné nindži nejlépe vystihuje dobový text: ....,,Tehdy tam byli ničemové nazvaní rappa. Tato individua byli jako zloději, ale nebyli pouhými zloději. Tito nestydatí lidé měli statečnou mysl a inteligentní rozum.....Byli to lidé odměňovaní v provinciálních silách knížat Daimjó. Ať byla příčina pro termín, kterým byli nazýváni, jakákoliv, všichni tito rappa dovedně odhalovali zloděje ve svých provinciích, chytali je a stínali jim hlavy. Tajně se vkrádali do sousedních provincií. Horský banditismus, noční útoky, loupeže a krádeže byli jejich dovedností. Byli inteligentní a osnovali spiknutí a plány běžným lidem nedosažitelné. Podle starých pojednání se naučili obdivuhodně lhát a byli inteligentní kombinací mudrce a zloděje."

Jaké podmínky musel člověk splnit, pokud se chtěl stát nindžou?

Nindžou se člověk narodil a jako nindža ve většině případů zemřel. Speciálně v případě tajných učení a technik se často jednalo čistě o rodové struktury, fungující po generace, které se neodtajňovaly jen tak ledaskomu. Pravděpodobnost, že se nindžucu bude moci učit ,,někdo zvenčí", byla pochopitelně - mimo jiné z bezpečnostních důvodů - zajisté mizivá. Vše bylo přes osobní kontakty, utajení....Nindžové neexistovali pochopitelně jen v Kóga a Iga, a pokud byli součástí struktury konkrétního knížectví (han), fungovali v utajení, jako současní tajní agenti či některé policejní složky. Takže nic takového, že by si někdo dal pomyslný inzerát ,,šikovný nindža nabízí své služby" nebo ,,otevíráme veřejný kurs nindžucu snadno a rychle". To je záležitost až komercionalizace druhé poloviny 20. století. Charakter práce, kterou nindžové prováděli, nezbytně vyžadoval utajení. Prozrazení znamenalo smrt, většinou ve velmi nepříjemné a bolestivé formě. Zároveň důsledek toho, že nindžové byli nízkého ranku (mibun), a že jednali v rozporu s dobově sdílenou morálkou je i fakt, že dobovým kronikářům nestáli za zmínky. A kde neexistovala fakta, nastoupila fantazie. Nedostatek relevantních dat, folklór, zábavná literatura doby Edo a divadlo kabuki pak vytvořilo nindžovský mýtus, občas bezmyšlenkovitě či ze senzacichtivých nebo marketingových  důvodů přejímaný a šířený některými ,,badateli" a ,,mistry nindžucu" i v současnosti.

ninja4

Foto: Martin Brabec

 

Komu nindžové sloužili a jaké úkoly jim byly zpravidla svěřovány?

Jak již bylo výše uvedeno, existovaly dvě základní možnosti: Buď byli členové nezávislých rodin, prodávající své dovednosti té či oné straně konfliktu, nebo byli součástí feudálního systému vazalských vztahů, na jejichž podkladě pak sloužili šlechtici, jako třeba šógun (vojenský diktátor), Daimjó (kníže) a podobně. Země byla rozdělena do více než 250 velmi samostatných knížectví, což způsobovalo, že každé mělo vlastní tradice, zákony, kulturu, i případně nindži. O činnosti nindžů v období válčících států jsme si již něco řekli. Ale k čemu se takováto sorta profesionálů mohla hodit v době míru Tokugawského šógunátu (1603 - 1868)? Kromě lokálních kampaní na jeho počátku (dobývání Ósackého či Šimabarského hradu) zavládl v zemi mír. Samurajové, v minulosti hledající slávu na bitevních polí, přešli do administrativy a bojová umění nadále provozovali jen pro svůj spirituální rozvoj. Nindžové své neobyčejné schopnosti mohli uplatňovat buď jako oniwaban (stráž zahrad rezidencí), onmitsu dóšin (policisté v utajení) či asistenti metsuke (dohližitelů šógunátu na jednotlivých knížectvích). Slavná rodina Yagjú z Nary vyučovala svůj styl šermu Šinkage rjú, ale zároveň působila jako tajní agenti Tokugawského šógunátu (ura Yagjú), přičemž školy šermu byly často v jednotlivých knížectvích centra zpravodajské činnosti. Co se týče obrazu nindži jako úkladného vraha, ekvivalent nezastavitelného hašašína z dob křížových válek, také se spíše jedná o nadsázku. Ne že by o úkladné vraždy a zrady v období Sengoku nebyla nouze. Nicméně vize jakéhosi organozovaného tajného spolku nadlidsky trénovaných supermanů zabijáků, překonávajících s lehkostí v boji samuraje . Nezaujatým studiem historie zjišťujeme, že velké množství úkladných vražd přisuzovaných nindžům je ninimálně problematické a ve skutečnosti je provedl někdo jiný. Ale je zároveň možné, že množství smrtících útoků bylo provedeno tak zdatně, že na nindži nepadl ani stín podezření a úmrtí mohla působit dojmem přirozené smrti. Historické informace na toto téma jsou velice kusé.

Mnoho lidí přisuzuje nindžům až ,,zázračné" schopnosti. Kde se vzala tato legenda?

Musíme oddělovat dvě skupiny, nazývané nindža. Průzkumnící (kusa, rapa) byli de facto samurajové, jakkoliv nižšího ranku, a v době neustálých válek byla obecně úroveň bojových umění a fyzická kondice příslušníků válečnické vrstvy velmi vysoká. Navíc s - jako u všech elitních, průzkumnických, paradesantních etc. jednotek světových dějin - museli kusa umět improvizovat, mít cit pro rytmy přírody a jejich změny, umět se skrývat, bezhlučně přemisťovat a podobně.

Druhý rozměr nindžů jako tajných agentů (šinobi) či pozdějších tajných policistů onmicu dóšin ovšem vyžadoval jiné dovednosti než se plížit ve vysoké trávě nebo nepozorovaně - často vydávajíce se za jednotku soupeře - proniknout do nepřátelského hradu. Jejich hlavní zbraní byla nenápadnost, umění sledovat, naslouchat, vypouštět dezinformace, nebo naopak odhalovat nepřátelské nindži, a dokonce i kriminálníky. A nadevše inteligence, schopnost převleků (hensó džucu)....

Velmi pěkný příklad o aktivitách nindžú může být situace v knířectví Kai, spravovaném rodem Takeda. Když velmi schopný Kenšin z tohoto rodu v roce 1540 převzal moc po svém zločinném otci, kterého poslal do exilu, objevili se v Kai potulní kazatelé, horští asketové yamabuši a další existence a počali strašit lid, že zátopy a další živelné katastrofy jsou jako trest nebes způsobeny tím, že zemi vládne kníže, neprovozující konfuciánskou ctnost synovské oddanosti. Na tyto propagandistické nindži ale rychle Šingen zareagoval a nechal je vyhledat a krvavě potřít svými vlastními ,,nindžy" - vazaly jednoho ze čtyřiadvaceti generálů, Itagaki Nobukaty (1489 - 1548). Samozřejmě příslušní ,,kazatelé"- rozkolnící byli vysláni z nepřátelských knížectví, aby rozvrátili a oslabili knížectví Kai, které by se pak stalo snadnou kořistí invaze. Takže hybridní válka není zase nic tak nového

V jednotlivých oborech, především bojových uměních, existuje výraz ,,okuden" (ukrytá traadice) či ,,hiden" (tajná tradice"), něco jako tajemství. Určitě jednotlivé směry nindžucu měly své okudeny, nejen v bojových technikách, ale i používání důmyslných pomůcek pro překonávání překážek, jako například ručních drápů tekagi, kterými bylo možno lézt po stromech, trámech či zdech. Mnoho takovýchto důmyslných pomůcek, zbraní, skládacích žebříků a podobně je popsáno ve velice pozoruhodné knize Bansen šúkai 萬川集海 z 18.století, ve které jsou shrnuty informace o nindžucu v provinciích Koga a Iga od éry Ónin v 15.století. Můžeme v ní vidět množství důmyslných ženijních prostředků k překonávání zdí, vodních příkopů... Jejich používáním pak vznikly mýty o nadlidských schopnostech nindžů, létání, chození po vodě a obdobně. Příslušná publikace je jednou z mála historických referencí o nindžucu jako systematické disciplíně, a proto je úhelným kamenem každého bádání na toto téma.

Jen pro zajímavost - okuden neboli utajené učení mohla být v jednotlivých knížectví i složitější matematika, důležitý obor pro administrativu, či například tajný význam básní, třeba ze sbírky Kokinšú či tajné skladby tradiční hudby hógaku....

ninja5

Foto: Martin Brabec

 

Zúčastnili se nindžové nějakých významných konfliktů či bitev, které výrazněji ovlivnily historii starého Japonska?

Charakter nindžů jako individuálních profesionálů, pracujících maximálně v malých jednotkách, vylučovala jejich použití v masových bitvách. Jejich specializace byla jinde. Nicméně ve spojitosti s nindži bývá uváděna Nobunagova snaha dobýt provincii Iga.

Ačkoliv se nejedná o kampaň, mající celojaponský význam, všichni badatelé nindžú zmiňují dvě invaze vojevůdce Nobunagy Ody do provincie Iga v letech 1579 až 1581. První invaze byla vedená Nobunagovým synem Nobukacuem a byla schopnou guerilovou válkou, nočními přepady a podobně drtivě poražena, dokonce ztratila velícího generála, zabitého pěšáky ašigaru...Druhé se s obrovskou přesilou zúčastnil sám rozlícený Nobunaga a technikou spálené země Igu nakonec zpacifikoval velkou přesilou s brutalitou sobě vlastní.

Kdo ale ve skutečnosti proti Nobunagovi stál? Rozhodně ne chlapíci v černých hábitech jako v současných filmech.

Samurajové z Igy bojovali bojovali  jako ostatní samurajové, někdy na koních, ve zbrojích, tradičními zbraněmi. Další z obránců Igy byli rolníci a zemané džizamurai, něco na pomezí samuraje a rolníka. To, čím byli obránci úspěšní, byla dokonalá znalost terénu a inovativní strategie. Ale pokud bychom je nazývali nindži, mohli bychom také nindži nazývat husity nebo kohokoliv, bojujícího nekonvenčně.

Jak ostatně praví dobová kronika, válčilo se samurajskými zbraněmi a způsoby, žádní černě maskovaní chlapíci vrhající šurikeny a metající kozelce...,,Byli silnou armádou, protože bránili rodnou provincii a chytře využívali výhody nebízené terénem. Opevňovali si některá postavení a stříleli z luků a pušek, při boji muže proti muži se chopili kopí a mečů. Zatlačili nepřítele a srazili ho do kamenitých údolí. Nobunagova armáda byla tak posedlá útokem, že ztratila směr, a muži z Igy skryti ve stínu hor při zapadajícím slunci je snadno přemohli. Pak se rozpršelo, a nebylo vidět ani na cestu. Válečníci z Igy se chopili příležitosti a vědomi si záblesků zbraní v horách, pozvedli válečný pokřik. Skupiny provinčních samurajů, slyšících na tento signál, se rychle seběhly ze všech směrů a zaútočily. Samurajové z Ise byli v šeru zmateni a do všech stran se rozprchli. Utíkali a byli zabíjeni v pustých údolích nebo na příkrých skalách. Pronásledovali je do bahnitých rýžových polí a obklopili je....Nepřátelská armáda se zhroutila. Někteří omylem zabíjeli své druhy. Jiní spáchali sebevraždu. Není známo, kolik tisíc bojovníků bylo zabito."

ninja6

Foto: Martin Brabec

 

Hráli ještě nindžové určitou roli v období vlády císaře Meidži, který položil základ moderního Japonska?

Již jsme zmiňovali ,,oniwaban" - stráž zahrady, instituci, kterou zavedl počátkem sedmnáctého století sjednotitel Japonska a šógun Tokugawa Iejasu. Později se tato funkce, obsazovaná tradičně lidmi z provincie Iga, proměnila v tajnou policii, osobně podřízenou šógunovi a hromadící pro něj v Edu informace, i to, co si běžní lidé říkají mezi sebou. Stejně jako již zmiňovaní dohližitelé v jednotlivých knížectvích mecuke. Tito de facto tajní policisté v období sklonku Tokugawského šógunátu sledovali jeho odpůrce, někdy dokonce i v zahraničí, včetně USA. A naopak jednotlivá knížata Daimjó posílala své špehy do Eda (sídelního města, dnešního Tokia) či Kjóta, aby byli v obraze o místním dění, společenské atmosféře a politice. Po restauraci císařské moci Meidži (1868 - 1912) se Japonsko vydalo cestou moderních západních velmocí a vybudovalo si i rozvědku, kontrarozvědku i tajnou policii dle západního vzoru. Staré nindžovské dovednosti ale nebyly nutně odvrženy či ztraceny. Například předchozí velmistr stylu Tokagure ryu Takamatsu Tošicugu (1889 - 1972) se ještě počátkem dvacátého století vyskytoval inkognito v Číně a Mongolsku jako ,,tairiku rónin"(pevninský rónin), de facto japonský špión.

Jiný význačný mistr nindžucu, Fudžita Seikó (1898 - 1966), vyučoval svou disciplínu vojenskou rozvědku až do konce války na Vojenské akademii Nanako. Můžeme se jen dohadovat, jestli něco z tradice dávných nindžů inspiruje i současné japonské tajné služby.

Našli bychom v Japonsku i v dnešní době nindži, kteří jsou věrni původnímu odkazu?

Netoliko v Japonsku se staré disciplíny nindžů veřejně trénují, například ve stylu Togakure rjú - Budžinkan dódžó. Tento autentický styl, opět zahrnující většinou stará samurajská školy bojových umění, se nachází i v Čechách, například v Praze ho vyučuje vynikajícím způsobem Pavel Slavík, www.bujinkanprague.com, který zajisté potenciálním zájemcům objasní všechny otázky, které by k této problematice mohli zájemci mít. Ekvivalent nindžucu se vyučoval i v některých školách šermu, jako například Katori šintó rjú, která od 14. století nepřetržitě funguje až do současnosti.

Je kult nindžů dnes mezi běžnými Japonci stále živý a přitažlivý? 

Je to fenomén, známý z džidaigeki (historických filmů), samozřejmě v drtivé většině případů pokračujících v dezinterpretaci a nindžovském mýtu, nesouvisejícím s historickými fakty. Největší boom nindžů byl v 80. a 90. letech, ostatně v souvislostí s dobovou popularitou všech bojových umění, v současnosti se situace spíše uklidnila a o tuto disciplínu se zajímá spíše stabilní ohraničená zájmová skupina. Nindžucu se v Japonsku stalo i součástí popkultury a například ,,nindžovské" anime a manga (kreslené filmy a komiksy) jako například Naruto jsou kromě Japonska populární na celém světě mezi dětmi a mládeží.

 

Více o Jakubovi Zemanovi na //www.jakubzeman.cz/zivotopis/

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace