Rozhovory s ,,českým samurajem" Jakubem Zemanem (II.): Seppuku – když na onen svět, tak jedině rituálně

Rozhovory s ,,českým samurajem&quote; Jakubem Zemanem (II.): Seppuku – když na onen svět, tak jedině rituálně
Autor: Volné dílo|Popisek: Seppuku
13 / 03 / 2021, 16:30

Na SM vzbudil značnou pozornost velký rozhovor s ,,českým samurajem" Jakubem Zemanem. SM proto od února rozjíždí nový seriál rozhovorů na témata, která se dotýkají starého Japonska, jeho historie, ale i mýtů či legend. V další části tématických rozhovorů se zaměříme na rituální sebevraždu - seppuku (harakiri, název je v Japonsku vnímán vulgárně), kterou páchali samurajové.

Pane Zemane, proč je vnímáno označení harakiri jako pejorativní pojem a má se používat správně seppuku?

Japonština je poměrně komplikovaný jazyk, kombinující čínské znaky kandži se slabičnými abecedami kana. Každý znak má navíc (minimálně) dva způsoby čtení, japonský, v případě, že je použit samostatně, a sinojaponský, v případě, že je použit v kombinaci s jiným znakem. Seppuku 切腹 je sinojaponské čtení, harakiri腹切りjaponské, a oboje je s výrazem ,,rozpárat si hara", neboli hara wo kiru腹を切る.Takže Japonci výraz harakiri znají, ale jako vznešenější výraz se používalo seppuku. Termín harakiri se rozšířil na západě po otevření se Japonska západu v druhé polovině 19. století. Například excelentní film režiséra Masaki Kobajašiho z roku 1962 se v Japonsku promítal pod jménem Seppuku, ale na západě i v Česku pod srozumitelnějším názvem Harakiri. Princip provedení sebevraždy je ale vždy stejný, spočívá ve vlastnoručním rozpárání si břicha dýkou tantó, či jakoukoliv čepelí, která byla v případě potřeby po ruce. Existovala celá řada způsobů, jak šlo řez provést (styl ičimondži - vodorovný řez, styl džúmondži - řez ve formě kříže, styl Nambu - vertikální řez a podobně.  

Někdy zasahoval sekundant - kaišakunin, který dorazil samuraje s rozpáraným břichem setnutím dlouhým mečem. Byla to náročná role, které se občas ujal někdo z přátel, příbuzných  či spolubojovníků. Kdyby kaišakunin selhal, musel by potenciálně podstoupit seppuku sám. Proto se tato forma vyučovala i v rámci škol šermu kandžucu.

V míru období Tokugawa (1603 - 1868) se seppuku ,,humanizovalo", před odsouzence se na rituální podstavec sanhódai 三方台 namísto dýky tantó položil vějíř. Když se ho odsouzenec dotknul, byl prostě setnut. Ale jakkoliv při slavném seppuku čtyřiceti sedmi róninů v roce 1702 provedli seppuku tímto způsobem, několik z nich na vlastní přání provedlo sebevraždu tradičním, samozřejmě mnohem bolestivějším způsobem.

Do jakého období můžeme datovat seppuku?

Je třeba zmínit, že tato forma rituální sebevraždy byla vyhražena jen pro válečnickou, samurajskou vrstvu. A v některých případech i té mohla být odepřena. Existuje úsloví ,,učikubi wa hadži, seppuku wa meijó" (být setnut je potupné, ale provést seppuku je čestné). Například dokonce daimjó (kníže) Šimabarského léna Macukura Kacuie (松倉 勝家, 1598 -1638) byl za zodpovědnost za křestanské povstání ve své provincii potupně setnut, což bylo velmi neobvyklé a akcentovalo hněv šógunátních autorit za jeho selhání při správě léna. Mezi tresty smrti pro běžné zločince patřilo haricuke (ukřižování) učikubi (setnutí) hiaburi (upálení) a podobně.

Z jakých důvodů se tato rituální sebevražda páchala?

seppuku 1

Foto: Matěj Štěpán

 

Existovalo více důvodů pro provedení seppuku. Mohlo jít o upozornění pána (daimjóa, šógunátní autority....), že jedná špatně kanši 諫死, podobná byla smrt z rozhořčení funši 憤死, mohlo se jednat o následování pána na onen svět džunši 殉死, ostatně tato praxe byla počátkem doby Edo přísně zakázána a drakonicky trestána i na pozůstalých členech rodiny. Pochopitelně seppuku bylo východisko při prohrané bitvě, aby nedošlo k zajetí, či samuraj mohl být prostě k seppuku odsouzen pánem pro nějaký prohřešek, korupci, zbabělost, nevyprokované zabití, znásilnění a podobně.

Má seppuku nějakou obdobu jinde, nebo je to pouze japonská ,,specialita"?

Forma protestní sebevraždy - samozřejmě ne vykucháním břicha, ale třeba oběšením se - existovala i ve staré Číně, kdy cenzor - úředník, který mohl teoreticky kritizovat dokonce císaře a upozorňoval na nešvary jako třeba korupci - nebyl svou nótou vyslyšen. Ačkoliv se jedná o odlišnou formu, princip je stejný. Nám Evropanům to může evokovat Sókrata, který odmítnul milost a vypil svou číši bolehlavu, či našeho mistra Jana Husa, který ze stejného důvodu skončil na hranici. Určité obdobné sebevraždy prováděli i Římané, ostatně i jejich legionáři se občas probodávali vlastním mečem.

Je pravda, že generál Takidžiró Óniši umíral v roce 1945 v důsledku seppuku neuvěřitelných 17 hodin?

Ano, generál, mimochodem otec sebevražedných jednotek tokkótai, schválně odmítl kaišakunina a pomalu umíral na vykrvácení, přičemž důstojně rozprávěl se svým okolím. Na konci války provádělo seppuku tou či onou formou velké množství vojáků i důstojníků císařské armády, protože neunesli ztrátu tváře spojenou s porážkou. Určitou formou seppuku byly i zoufalé banzai útoky, kdy již například vojákům docházela munice a podnikli bodákový útok - z vojenského hlediska většinou zcela bezcenný - na nepřítele. Ostatně příslušníci jednotek tokkótai (kamikaze) dostávali malou dýku kaiken, kterou měli použít k sebevraždě, pokud by hrozilo zajetí či nemožnost vzlétnout na misi. Alternativně měli vypláznout jazyk a s rozběhem udeřit hlavou do zdi a tím si jazyk překousnout, což by vyvolalo smrt vykrvácením. Takže i když se v řadě případů takovýchto sebevražd formou - například nalehnutím na granát - o seppuku nejednalo, obsahem a ideou to seppuku v nejvlastnějším slova smyslu bylo.

Rituální sebevraždu - džigai - páchaly i ženy. V čem spočívaly rozdíly mezi mužskou formou?

Ženskou sebevraždu džigai自害 prováděly samurajské ženy přetnutím krční tepny dýkou kaiken, kterou často dostávaly při svatbě jako ochránce cti. Někdy sebevraždou doprovázely manžela, který prováděl seppuku, nebo jí - například při dobytí hradu - bránily svou čest. Samurajské ženy si před džigai často svazovaly vlastní nohy, aby nebyly nalezeny v nedůstojné pozici. Pro úplnost je třeba dodat, že sebevraždy nebyly vyhrazeny jen pro samurajskou vrstvu. Například společná romantická sebevražda milenců šindžú byla často zpodobněna v měšťanském divadle kabuki s dostatečným étosem a občas se s ní můžeme setkat i v současnosti. Může být provedena utonutím, skokem do kráteru hory Fudži....Zkrátka japonská společnost měla následkem svých kulturních vzorců k sebevraždě jiný vztah než západní židovsko-křesťanský okruh, vnímající sebevraždu jako smrtelný hřích.

Jakou symboliku bychom měli v seppuce a jejímu způsobu vykonání hledat?

seppuku2

Foto: Matěj Štěpán

 

Hara neboli místo cca tři centimetry pod pupkem bylo vnímáno jako centrum duše, a jeho otevřením samuraj demonstroval čistotu svých úmyslů. Ritualizovaná hra smrti vyžadovala dokonalé sebeovládání, které samozřejmě zůstávalo v kolektivním vědomí a vzpomínkách společnosti a tradovalo se i následujícím generacím. Pro západ, odchovaný individualizmem non plus ultra, je nepochopitený přístup, ve kterém byl jedinec vždy součástí širší komunity, rodu (ičimondži). Mimo jiné také článek řetězu mezi předky, kteří se stali určitou formou Kami, jimž se přinášely úlitby a obětiny, a potomky, jejichž osud byl čátečně ovlivněn skutky předků. Například kníže daimjó odměňoval a protěžoval vazala, jehož předek se před dvěma staletími vyznamenal v bitvě.

V tomto kontextu můžeme chápat i seppuku. Zůstávalo v kolektivní paměti stejně jako výjmečný hrdinský čin. Z dobře provedené sebevraždy mohli být rehabilitováni, případně nést profit potomci a příbuzní toho, kdo seppuku provedl. A naopak.

Jaké rituály předcházely samotnému spáchání seppuky?

Seppuku mohlo proběhnout ve spěchu a improvizovaně na bitevním poli či v dobytém hořícím hradě a to pak na nějaké obřadnosti nebyl čas. Jindy, a obzvláště v období Edo (1603 - 1868), byl celý akt silně ritualizován a zahrnoval ceremoniální oděv ve smuteční bílé barvě (šini šózoku), poslední číšku saké a předsmrtnou báseň džissei 辞世, kterou ponechal odsouzenec jako svůj epitaf.

Velmi pěknou předsmrtnou báseň po sobě zanechal generál Tadamiči Kuribajaši (1891 - 1945), kterého si možná čtenáři pamatují z filmového zpracování Dopisů z Iwodžimy:

,,Neschopni splnit těžký úkol pro svou vlast  vystříleli jsme všechny své šípy a kulky a se smutkem jsme padli.

Ale i pokud se mi nepodaří srazit nepřítele, mé tělo nebude tlít na pusté pláni.

Sedmkrát se převtělím, a pozvednu kopí ve své paži.

Ale ačkoliv ošklivé býlí obkličuje ostrov, mé myšlenky patří budoucnosti císařství."

V básni je několik citací,  ,,tělo tlící na pusté pláni" je citace básně od Ótomo no Yakamočiho (818 - 785) a ...,,sedmkrát se převtělím, abych mohl bojovat za císaře"(七生報國) vyřkl před svým seppuku slavný vojevůdce Kusunoki Masašige v roce 1336. Generál Kuribajaši svou básní dobře ilustruje, v čem spočívá podstata seppuku, a to v estetizaci a étosu smrti. Ten byl často v lidských dějinách propagandisticky zneužíván, a to především těmi, kteří sami na onen svět rozhodně odejít nehodlali.

Bylo možné si na poslední chvíli seppuku rozmyslet? Co když samuraj nakonec odmítl spáchat seppuku, jak na něho bylo potom pohlíženo?

Zase záleží na okolnostech. Pokud se k seppuku někdo sám z vlastní vůle odhodlal z náhlého popudu a pak si to rozmyslel, nebyl to problém. V období válek Ónin (1467 - 77) se po prohrané bitvě jistý samuraj jménem Hatakeyama Masanaga snažil probodnout svým tantó od Awataguči Kunimicua zvaným yagen Tóširó. Ale dýka, která při testu hladce probodnula kamený hmoždíř yagen, prý byla loayální ke svému majiteli a nezranila ho, takže změnil svou mysl a od myšlenky na seppuku upustil a v následující bitvě již zvítězil. Jeden ze členů elitního šermířského oddílu strážců Kjóta šinsengumi, Harada Sanosuke (1840 - 1868),  byl v mládí vysmíván vazaly rodu Macuyama, že neví, jak provést seppuku. Rozhněval se a hned si na místě rozpáral břicho, ale zranění přežil, a rovnou čáru příčného řezu potom přejal za svůj osobní erb kamon.

Na druhou stranu údajně samuraj jménem Danzaemon Čikafusa plánoval atentát na sjednotitele Japonska, Tokugawu Iejasua (1543 - 1616), ale nebyl úspěšný, a za to byl odsouzen stát se hlavou páriů ,,nečistých"eta, mezi které se mohl ocitnout i válečník, který po prohrané bitvě neprovedl seppuku. Takže pokud někdo z poražených samurajů (očimuša) vynucené nebo společností anticipované seppuku neprovedl a nebyl zahuben jiným způsobem, ztratil čest a propadl se na nejnižší příčku společnosti mezi Eta, provádějící rituálně znečišťující práce jako popravčí, hrobníci, koželuhové a další. Pokud bylo seppuku formou trestu, mohl se odsouzenec pokusit uprchnout a prosekat se na svobodu. I z toho důvodu se namísto dýky tantó dávala před odsouzence na rituální podstavec jen její čepel, někdy i částečně otupená a zabalená až na poslední třetinu do rýžového papíru waši.

seppuku3

Foto: Matěj Štěpán

 

Slavný japonský spisovatel Jukio Mišima provedl seppuku po neúspěšném ,,kabaretním puči" ještě v roce 1970. Jak se k němu staví dnešní Japonci?

Jukio Mišima (1925 - 1970) byl třikrát nominován na Nobelovu cenu za literaturu a bezesporu patří mezi nejvýznamnější japonské literáty 20. století. Roztrpčen poválečným konzumním a materialistickým vývojem Japonska, se svými stoupenci ze ,,společnosti štítu" Tate no kai (která mimochodem v Japonsku působí i v současnosti) navštívil v roce 1970 kasárna sil domoobrany a zajal místního velitele. Potom měl nacionalistický proslov k vojákům, který se ale setkal spíše s nepochopením. Na jeho konci provedl seppuku, ale jeho sekundant Morita, jakkoliv použil katanu od Seki Magorokua (Kanemoto 2.generace) zazmatkařil a několikrát Mišimu sekl do zátylku, aniž by byl schopen mu srazit hlavu. Potom roli kaišaku převzal chladnokrevnější člen tate no kai, Hiroyasu Koga, a literátovo utrpení ukončil. Poté se probodl i neúspěšný kaišakunin Morita a Koga opět jako kaišaku neselhal.

Čepel použitého meče od Kanemota byla nevhodným sekáním přiohnutá a s poškozeným ostřím, což ukazuje, že se špatnou technikou může být poškozen i ten nejlepší meč.

Jakkoliv se i v Japonsku na Mišimovo seppuku názory různí, a mimochodem sebevražednost mezi japonskými literáty včetně těch nejúspěšnějších je velice vysoká,  Mišima stále zůstává v Japonsku i mimo něj nepopiratelnou literární hvězdou, překládanou do celé řady světových jazyků. I v Čechách vyšel jeho román Zlatý pavilon ve skvělém překladu Kláry Macúchové. Osobně jsem měl dojem, že v Japonsku nejsou až tak překvapení, že Mišima jednal tak, jak jednal. Že by jeho čin vyvolal nějakou silnou sebezpytující reakci ve společnosti se ale rozhodně říci nedá.

Mimochodem v nejčistší tradici seppuku po sobě Mišima zanechal pěknou předsmrtnou báseň, která zní:

,,Vichr malé noční bouře říká: ,,V opadání je podstata sakurových květů" předcházejí přítomnost i ty, kteří váhají."

散るをいとふ世にも人にも先詐駆けて 散るこそ花と吹く小夜嵐

Báseň vyjadřuje Mišimovo estetické přesvědčení o propojení krásy a zániku, a opadávající sakurové květy tradičně vyjadřovaly samuraje, který v případě potřeby s lehkostí odvrhují svůj život. Ostatně staré úsloví praví ,,Tím, čím je mezi květinami sakura, je mezi lidmi samuraj."(Hana wa sakuraki, hito wa buši).

seppuku4

Foto: Matěj Štěpán

 

Jsou zaznamenány určité případy seppuku i v dnešním Japonsku?

Před několika lety provedl v Tokijské svatyni Yasukuni seppuku jakýsi student, stejně jako Mišima nespokojený s konzumním a materialistickým směřováním Japonska. Své pohnutky vysvětlil v dopise na rozloučenou. Pamatuji se, jak v oné době někteří japonští přátelé vyjadřovali politování, že tak krásné seppuku provedl příslušný nešťastník kuchyňským nožem hóčó a ne dýkou tantó, což by si určitě zasloužil. Takže jak se zdá, tradiční sebevražda samurajů, seppuku, stále ještě není uzavřená kapitola, patřící už jen do zaprášených historických foliantů.

 

Více o Jakubovi Zemanovi na //www.jakubzeman.cz/zivotopis/

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace