Rozhovory s ,,českým samurajem" Jakubem Zemanem (III.): Japonské meče - každodenní společník bojovníka

Na SM vzbudil značnou pozornost velký rozhovor s ,,českým samurajem" Jakubem Zemanem. SM proto od února rozjíždí nový seriál rozhovorů na témata, která se dotýkají starého Japonska, jeho historie, ale i mýtů či legend. V další části tématického cyklu se blíže seznámíme se samurajskými meči, ale nejen s nimi.

Pane Zemane, nezbytnou součástí samurajské výbavy byly meče. Můžeme je rozdělit do nějakých kategorií?

Nejčastěji se meče dělí podle délky čepele. Do třiceti centimetrů to je tantó, mírně nad 30 cm cunnobi tantó, mezi 30 a 60 cm wakizaši, nad 60 cm tači. Velmi krátké dýky kaiken mohly mít i čepel kratší než 20 cm, a obří meče nodači s délkou čepele cca od tří stop mohly být až dvoumetrové, v době, kdy průměrná výška japonského samuraje byla cca 160 cm. Nejobvyklejší délka čepelí teisun byla 45 a 54 cm pro wakizaši, 64 a 69 cm pro katany, samozřejmě byla celá řada vyjímek. Podle délky čepele se na podkladě čínských osmi triagramů usuzovalo, jestli bude meč přinášet štěstí nebo smůlu. Ostatně tento zvyk se vyskytoval i v pevninské Číně, nebo - u dýk kris - i v Indonésii.

Jiné dělení mečů je podle montáže (katana, tači) ši způsobu použití (učigatana, šittó...)

Jak dlouho trvalo, než se samuraj naučil s mečem zacházet?

Samuraj byl v podstatě šlechtic, příslušník válečnické aristokracie, takže se mečem učil zacházet od dětství. Jistě, nějakou dobu trvalo, než získal licenci svého stylu (menkyo). Nedá se ale snadno generalizovat, kdy by byl tréning vnímán jako ukončen. Osobně se domnívám, že trénink je nikdy nekončící proces, který nás může neustále obohacovat novým objevy. Naučit se někoho zabít mečem netrvá tak dlouho. Na Toyamské vojenské akademii byly půlroční kursy, po jejichž absolvování byl důstojník svým mečem guntó de facto bojeschopný. Ke konci války se z důvodu časové tísně kurz mohl zkrátit až na dva měsíce, a jsem přesvědčen, že i za tuto dobu se může člověk při dobrém tréningu naučit efektivně mečem bojovat na bitevním poli. Ale snažit se dosáhnout brilantnosti při zacházení s mečem trvá celý zbytek života. Na to důstojníci, kteří se učili na Toyamské akademii, rozhodně neměli čas ani energii, museli se učit práci s mapami a všechny další nezbytnosti pro velení v moderní válce. Podle velkého badatele Dona Dragera trvalo ve starém Japonsku dva až tři roky tréninku, než byli pěšáci ašigaru efektivně využitelní v bitvě.

Foto: Matěj Štěpán

 

Co tvořilo běžnou zbraňovou výbavu tradičního samuraje kromě meče?

Jednalo se o luk yumi, halapartnu naginata, kopí yari, od šestnáctého století i muškety hinawadžú. Alternativně se objevovaly i další méně známé zbraně, obří meče ódači, halapartny s dlouhou čepelí nagamaki, bojové kónické palice tecubó, bojové hrábě kumade, sekery ono....V omezené míře i dělostřelectvo, obzvláště v dojích druhé poloviny 19.století ke sklonku šógunátu (bakumacu). V této době samurajové dokonce používali i importované evropské zbraně, perkusní pušky (Enfieldky), později i zadovky (Chassepotky, Sneiderky...), Amstrongovy kanóny, Gatlingův kulomet....

Ještě před katanou se objevily meče Tači. Jaké byly největší rozdíly mezi ním a katanou a kdo používal meče Tači?

Meče tači vznikly ve středním období Heian v 10.století a nosily se na závěsnících ostřím dolů. Byla to ideální zbraň pro jezdce (kibatai), protože pobočně umístěný meč nepřekážel při ovládání koně a při tasení protipohyb rukou držící pochvu (sayabiki) umožnil tasení i zbraně s dlouhou čepelí, což bylo praktické. Oproti obecně zažitému mýtu meče tači nezanikly tím, že později vznikla katana, zhotovovaly a používaly se až do 19.století. Obecně se tači nosívalo ke zbroji (katana někdy také, obzvláště pěšáky ašigaru) a případně zastávalo ceremoniální a kostýmní funkci u válečníků vyššího ranku a dvorské šlechty kuge.

Mezi nejznámější meče se řadí jistě již zmíněná katana. Kdy se začala používat a které prvky ji charakterizují?

Meč učigatana, který se později rozdělil na delší katanu a kratší wakizaši, vznikl ve středním období Muromači v 15.století. Počal se nosit nikoliv na závěsníku (koši ate) jako tači, ale byl i s pochvou zasunut obdobně jako lancknechtský katzbalger či kozácká šaška přímo za opasek (obi). Proto bylo možno provést tnutí přímo z tasení (nuki uči) v jednom bleskurychlém, plynulém pohybu. Katana je nejznámější z japonských mečů, v bitvách však většinou představovala záložní zbraň ke dřevcové zbrani, luku nebo mušketě. Nosila se i k civilnímu či formálnímu oděvu a jen samurajové mívali právo nosit meč s čepelí delší než dvě stopy (ni šaku amari), což definovalo katanu.

Foto: Matěj Štěpán

 

Katany se vyrábějí na zakázku i dnes. Jaká fáze výroby této zbraně je nejtěžší?

Každá část výroby meče vyžaduje maximální koncentraci a preciznost, od přípravy a čištění materiálu, kovářské zušlechťování překládáním....Velice důležitý krok je bezesporu kalení (yaki ire), při kterém může rozdíl v řádu desítky stupňů zcela nezvratně zhatit desítky předchozích hodin výroby. Při přehřátí materiálu může například vzniknout řada vlasových trhlin (hagire, toriguči, cuki no wa, šinae...), zcela znehodnocujících čepel, při nedostatečném prohřátí naopak nezískáme linii kalení hamon na celé délce čepele či je příliš nízká....

Dalším japonským mečem je Nodači. Je pravda, že s tímto mečem byl boj nesnadný, zato jeho účinek byl smrtící?

Obří meče zvané zanbató (,,meče sekající koně") existovaly v Japonsku patrně čínským vlivem již v období Heian (794 - 1183), ale zltým věkem dlouhých mečů bylo období válek Severního a jižního dvora Nambokučó (1333 - 1393). V bitvách je používali pěšáci i jízda. Šlechtic míval asistenta (tači tori), který mu obří meč nosil a v případě potřeby či ohrožení předal, aby se mohl ze svízelné situace vysekat.. Pokud byl ale v bitevní vřavě tači tori od svého pána vzdálen, nastal problém.

Nodači se v omezené míře zhotovovaly až do 19.století, ale velký ústup ze slávy a masové používání těchto mečů způsobily změny ve strategii v 15. a především 16.století s použitím nových zbraní, dlouhých kopí a mušket. Specifické nodači s délkou čepele cca 90 cm, rovnou čepelí i dlouhou rukojetí používá obávaný styl šermu Džigen rjú, typický na Sacumě. Blízký příbuzný nodači je i nagamaki, halapartna s velmi dlouhou čepelí. V některých oblastech se v dobových dokumentech obě zbraně významově překrývají.

Další meč, Wakizaši, byl záložní zbraní. Je možné k němu uvést nějaké zvláštnosti?

Wakizaši (,,bočně nošený meč") mohl být nošen i rolníky a měšťany čónin, kteří ho mohli použít na svou sebeobranu. Existovaly i školy šermu, jako Nitten iči rjú, Katori šintó rjú a podobně, používající oba meče - katanu i wakizaši - současně, každý v jedné ruce. Wakizaši se stejně jako tantó dalo vrhat na soupeře (učimono) stejně jako šuriken a mohlo posloužit i pro rituální sebevraždu seppuku, o které jsme se bavili v předchozím rozhovoru. 

Foto: Matěj Štěpán

 

Když odhlédneme od mečů, tyčová Naginata je pak spojována zejména se ženami. Čerpala inspiraci z Naginaty i například evropská halapartna?

Evropská halapartna vznikla zcela nezávisle na naginatě, ostatně Evropané se s japonci poprvé setkali až v roce 1543. Z evropských dřevcových zbraní je naginata spíše bližší kúse než halapartně.

Naginatu používaly i muži, jeden bojovník jí měl jako osobní zbraň v bitvě u Sekigahary roku 1600 a ,,ulovil" s ní více než 15 nepřátelských hlav. Staré naginaty něly delší čepel a kratší ratiště, od cca 15.století se délka čepele zmenšuje a ratiště prodlužuje. Ve stejné době vzniká též charakteristické sakizori, výrazné prohnutí čepele v oblasti hrotu. Naginatu počaly používat i samurajské ženy pro ochranu rezidence yašiki nebo hradu, pokud jejich manžel nebyl přítomen. Ženská ,,me naginata"  bývala subtilnější v proporcích a ještě před válkou se u dívek z lepších rodin předpokládalo, že kromě hry na citeru koto a čajového obřadu bude jejich vzdělání nutné pro sňatek zahrnovat i dovednost s naginatou. Čepele naginat, ale i kopí yari či šípů ya no ne se zhotovovaly stejně jako čepele mečů, z překládaného materiálu v technice svářkového damašku a s kalením na hamon.

Jak si vedly v oblíbenosti tyče Bo a Hanbo?

Bo i hanbo neboli tyč o délce cca dvou metrů a metru, používali jako torimono dógu (zatýkací prostředek) kromě široké škály jiných zbraní policejní strážníci dóšin a jejich asistenti. Od období Meidži (1868 - 1912) se v těchto složkách vlivem knížectví Sacuma rozšířila 120 cm dlouhá tyč džó, kterou používá spolu s dalšími donucovacími prostředky japonská policie i v současnosti. Tyč bó pak používali monban, strážci - vrátní samurajských rezidencí. Ve všech případech se jednalo o příslušníky nízké samurajské vrstvy (kakjú buši, hira zamurai), ale na druhou stranu se bó džucu vyučuje i v rámci nejstarší školy japonského šermu Katori šintó rjú.

Foto: Matěj Štěpán

 

Jaký meč používáte vy a můžete našim čtenářům něco bližšího o něm říct?

Můj osobní meč, kterým cvičím včetně tamešigiri, zhotovil v roce 1750 mečíř Sagami no kami Minamoto Rai Jošimiči. Je to těžká, zdravá čepel v původní geometrii (ubu sugata), takže excelentně seká. Linie kalení je klidná suguha s hataraki (estetickými efekty), jako třeba aši. Čepel má na sobě rytiny horimono s námětem kurikara (drak omotaný kolem meče, odkaz na buddhistické ochranné božstvo Fudó Mjó ó, z druhé tsume s gomabaši, opět s obdobnou symbolikou. Jakkoliv vlastním zajisté umělecky etc.hodnotnější a starší meče, tento vnímám jako svůj osobní. Podle námětu na záštitě cuba z provincie Hizen jsem si ho pojmenoval na ,,Unrjú Jošimiči" (Jošimiči s drakem v oblacích).

 

Více o Jakubovi Zemanovi na //www.jakubzeman.cz/zivotopis/