Ruský Terminátor Su-37 se stal nejobratnějším na světě, byl jediný
foto: Hohum / Wikimedia commons / CC-BY/Letoun Su-37
Technologický demonstrátor Su-37 vyvinutý z Su-27 především díky vektorování tahu vynikal svými schopnostmi manévrovat. Zastavení financování a havárie jediného prototypu nakonec celému nadějnému projektu zlomilo vaz.
O vývoji letounu bylo komunistickým vedením Sovětského svazu na konci 80. let rozhodnuto v souvislosti se snahou o zkoumání využití technologie vektorování tahu, která by mohla letounům potenciálně přinést větší obratnost. Kromě toho měla také vyřešit problémy s neovladatelností letounu Su-27 při vysokých úhlech náběhu a malých rychlostech stroje Právě pomocí technologie vektorování tahu dochází k jeho ovlivnění výstupními tryskami motoru, čímž je možné řídit směr letu letounu.
To je výhodné především v okamžiku, kdy není možné využít aerodynamické řídící plochy stroje. Vektorování tahu nebylo specifickým vývojovým projektem pouze Sovětského svazu, ale této technologie již hojně využívali britové na svém Harrieru a ve stejné době také Američané pracovali na vývoji letounu F-22. Rusové tak proti svým rivalům nechtěli zůstávat pozadu a začali vyvíjet trysky pro vektorování tahu, které by se daly umístit na motor Saturn AL-3FU používaný v letounech Su-27.
Konstrukce jednomístného letounu Su-37 podobně jako u jeho předchůdců, víceůčelového stíhače Su-30, námořní varianty Su-33 nebo stíhacího bombardéru Su-34, totiž vycházela přímo z modelu Su-27. Ten byl na počet jedním z nejvíce vyráběných letounů Sovětského svazu a jeho konstrukce byla reakcí na americké stíhací letouny 4. generace F-14 a F-15 od Lockheed Martinu. Od svého vzoru se Su-37 svou stavbou příliš nelišil. Hlavní rozdíl proto představovala především jeho vnitřní avionika.
Letoun sloužil jako demonstrátor pokročilosti ruské techniky a její schopnosti postavit letoun nové páté generace. Právě k tomuto účelu mu sloužila kombinace leteckých vlastností s pokročilým vybavením uvnitř stroje. Mezi ně patřil především pulzně dopplerovský radar N011M Bars, který byl schopen zaměřit až dvacet vzdušných cílů a k osmi z nich vyslat řízené střely. Velkým úspěchem bylo právě také vybavení letounu tryskami se schopností vektorování tahu.
_flying_in_sky.jpeg "Moonhunterofindia / Wikimedia commons / CC-BY")
Díky nim proto následně Su-37, přezdívaný jako terminátor, vynikal svou velmi dobrou manévrovatelností, od které jeho konstruktéři především očekávali vývoj nových bojových manévrů. Ty by se ukázaly efektivní především v leteckém souboji dvou strojů. Prototyp Su-37 poprvé vzlétl v dubnu roku 1996, avšak i přes úspěšnost testů přestal být projekt, kvůli nedostatku prostředků ruské vlády, financován. Společnost Suchoj však svému projektu i nadále věřila a vývoj platila z vlastních zdrojů.
Neblahý konec Terminátora Su-37
Nakonec se však tento typ letounů Suchoj dočkal pouze jednoho modelu, který se nikdy nezačal sériově vyrábět. Ten sice cestoval po celém světě, kde demonstroval svoje mimořádné manévrovací schopnosti salta o 360 stupních, avšak v roce 2002 se při testovacím letu kvůli závadě na zadním křídle zhroutil k zemi. Letoun při testech dosahoval maximální rychlosti přes 2 Mach (asi 2 500 km/h) a jeho dosah měl být minimálně 3 300 km. Stroj mohl být také vyzbrojen 30mm leteckým kanónem GŠ-30-1 nebo 12 protiletadlovými střelami krátkého doletu R-73 a raketou s aktivním radarovým naváděním R-77.
Tagy