Autor fotografie: Bundesarchiv, Bild 183-1987-1210-502 / Hoffmann, Heinrich / CC-BY-SA 3.0|Popisek: Ju 87B Stuky nad Polskem, 1939
15. srpna 1939, dva týdny před zahájením útoku na Polsko. U Neuhammeru se na mračném nebi řadí k demonstrativnímu střemhlavému útoku dvě skupiny Junkersů Ju-87 Stuka. Za okamžik zemře 26 letců.
Generálové von Manstein, von Richthofen, Sperrle a Loerzer sledují nasazení letounu, od kterého si německá branná moc v nadcházejícím konfliktu právem mnohé slibuje. I. skupinu 76. eskadry vede kapitán Sigel, I. skupinu 2. eskadry "Immelmann" kapitán Hitschold. Sigel zahajuje střemhlavý let následován dalšími Stukami své jednotky. S jekotem sirén se střemhlavé bombardéry řítí k zemi... nad ní se ale nečekaně vytvořila hustá mlha, která se s mraky slila v jednu vrstvu. Piloty nikdo nevaroval.
Junkers Ju 87 Stuka
Stuka poprvé vzlétla v září 1935. Byl to jednomotorový dolnoplošník s charakteristickým zlomením křídel do W a pevným podvozkem. Stoj byl vybaven automatickými aerodynamickými brzdami pod křídly. Jejich účelem bylo jednak zajistit stálou a nižší rychlost při střemhlavém letu, což bylo důležité, aby mohl pilot dobře zamířit na vybraný cíl, a také následně vybrat střemhlavý let i v případě, kdy nebude pilot kvůli přetížení schopen reagovat.
Stuky byly dvoumístné střemhlavé bombardéry určené k přesnému bombardování nepřátelských pozic a pozemní nebo námořní techniky. Pod trupem nosili na výklopné vidlici 250kg bombu, pod křídly další čtyři 50kg. Kromě toho byly v přídi dva synchronizované kulomety a střelec ovládal pohyblivý, všechny ráže 7,92 mm. Motor Junkers Jumo 211Da V-12 poháněl třílistou vrtuli a dával poněkud hranatému, ale dobře ovladatelnému letounu nejvyšší rychlost 383 km/h.
Standardní postup při útoku spočíval v horizontálním letu ve výšce 4600 m. Pilot zvolil cíl, přelétl jej, ubral plyn, zavřel chladič, letoun obrátil na záda a začal automaticky klesat. Nálet probíhal pod úhlem 60-90° a v konstantní rychlosti 500-600 km/h. Ve výšce vhodné pro shoz bomb, od 700 m, se rozsvítila kontrolka na výškoměru, pilot odhodil bomby a s pomocí brzd vybral střemhlavý let. Ti s nejpevnějšími nervy tak mohli učinit ještě ve výšce až 450 m, pak už by bylo příliš pozdě. Jakmile byla příď letounu nad horizontem, pilot převzal řízení, přidal plyn a otevřel chladič.
Katastrofa v Neuhammeru
15. srpna 1939 bylo u Neuhammeru oblačné počasí. Co však bylo horší, nad zemí se válela hustá mlha, o níž nebyli piloti informováni. Zkušený vedoucí první útočící skupiny, kapitán Sigel, nebezpečí rozpoznává - podle výškoměru měl být již pod hranicí mraků. Místo toho se zdá, že mraky houstnou a před přídí letounu tmavnou. Sigel si ve vteřině uvědomuje, co se děje, a svůj vlastní střemhlavý let přerušuje. Jde o vteřiny. Rádiem varuje následující piloty a jemu samotnému se daří střemhlavý let vybrat na poslední chvíli, že málem břichem své Stuky pohladí zem.
Pro následujících třináct mladých pilotů je však pozdě. Obě Sigelova křídla a celá druhá letka, a dvě Stuky třetí letky. Třináct pilotů a třináct střelců, třináct střemhlavých bombardérů S.t.G. 76 naráží do země. Zbytek třetí letky a celá skupina S.t.G. 2 kapitána Hitscholda má času na reakci více a útok přerušuje včas. Pro shromážděné generály muselo jít o zdrcující zážitek. Namísto efektního přesného útoku Stuk, které by vypadly z mraků, zasáhly cíl a opět v mracích zmizely, bezmocně sledovali zánik třinácti letounů. Mlha se nad cílem vytvořila jen asi hodinu před útokem.
Spodní hranice mraků, kterou piloti předpokládali ve výšce 900 m, byla tak ve skutečnosti jen asi 100 m nad zemí. Vojáci na cvičné střelnici neměli přímé spojení se základnou bombardérů, a nemohli letce varovat. Vyšetřování vyloučilo odpovědnost letců i jakoukoli pochybnost z hlediska konstrukce letounů nebo provedení útočného manévru, a přes neuhammerskou katastrofu nebyly Stuky, ke smůle budoucích protivníků, od jednotek staženy. Válka prokáže jejich mimořádnou užitečnost a efektivitu při podpoře pozemních jednotek. Za předpokladu vlastní jednoznačné vzdušné převahy, protože pro nepřátelské stíhače šlo zpravidla o velmi vítanou kořist.
Sturzkampfgeschwader 2
Eskadra StG 2 byla zformována nedlouho před katastrofou, 1. května 1939. Od září bojovala při německé invazi do Polska. V květnu a červnu 1940 byla součástí Luftflotte 2 a podporovala skupinu armád A v bitvě o Belgii a v bitvě o Francii, a byla krátce nasazena také během bitvy o Británii. Poté byla odeslána do Středomoří. Zde sloužila hlavně v protilodní roli a od ledna do března 1941 se účastnila nalétů na Maltu. Poté byla nasazena při německé invazi do Jugoslávie a v bitvě o Krétu v dubnu 1941.
Jednotky podřízené eskadře bojovaly také v severoafrickém tažení, a to až do ledna 1942. Většina StG 2 poté byla odvelena na východní frontu, kde 22. června 1941 začala operací Barbarossa invaze do Sovětského svazu. Stuky StG 2 bombardovaly Leningrad, účastnily se bitvy o Moskvu i bitvy u Stalingradu. V roce 1943 podporovaly německé jednotky v bitvě u Kurska. Zranitelnost Ju 87 a ztráta vzdušné převahy ve prospěch nepřátelského letectva znemožnily další rozsáhlé použití letounu v tradiční roli střemhlavého bombardování. V říjnu 1943 byly jednotky StG přejmenovány na Schlachtgeschwader, bitevní eskadry, a létaly kromě Ju 87 také na bitevních verzích Focke-Wulf Fw 190 především proti tankům.
Sturzkampfgeschwader 76
I. skupina Sturzkampfgeschwader 76 byla rovněž zformována 1. května 1939 přeznačením z dosavaní I. skupiny Sturzkampfgeschwader 168. Štáb eskadry ani jiné skupiny zatím neexistovaly. Během invaze do Polska 1. září byla skupina přidělena k Luftflotte 4. V říjnu, po skončení bojů v Polsku, se přesunula do Kolína nad Rýnem-Ostheimu, kde byla přidělena k Luftflotte 3. V rámci této flotily se od 10. května 1940 účastnila západního tažení. Od 13. května se účastnila bitvy u Sedanu a podporovala postup motorizovaného XIX. armádního sboru generála Heinze Guderiana a jeho tanky. Po skončení bojů ve Francii byla skupina 9. července 1940 začleněna do Sturzkampfgeschwader 3.
Zdroj: Paper Skies; axishistory.com; aviation-safety.net