Autor: U.S. Navy; Yushuan Museum, Tokio; Wikimedia Commons CC0, koláž redakce|Popisek: Zánik bitevní lodi Jamato; viceadmirál Itó
Jedním z důstojníků japonského císařského námořnictva, který jako podnáčelník generálního štábu prosazoval nasazení "speciálních útočných jednotek" zvaných kamikaze jako standardního prostředku vedení války byl viceadmirál Seiči Itó. Jeho jméno je známější díky jiné roli: ve funkci velitele 2. loďstva zahynul při poslední, sebevražedné, misi bitevní lodi Jamato, od jejíhož zániku nedávno uplynulo 76 let. Spojené státy dobře znal a před válkou nepatřil k jestřábům snícím o dominantní roli Japonska zajištěné porážkou Američanů v otevřeném střetnutí. Svou povinnost však ve válce, kterou si nepřál, splnil beze zbytku.
Itó se narodil ve městě Takada v prefektuře Fukuoka na ostrově Kjúšú 26. července 1890 do rodiny námořního důstojníka se samurajskými tradicemi, což předurčilo jeho životní dráhu. Námořní akademii v Etadžimě absolvoval v roce 1911 jako 15. ze 148 kadetů svého ročníku, a nastoupil službu zprvu na pancéřovém křižníku Aso (kořistní ruský Bajan), později na bitevní lodi Aki, zbrusu novém semi-dreadnoughtu třídy Sacuma, a jako podporučík na chráněném křižníku Jahagi třídy Čikuma. Absolvoval torpédový a dělostřelecký kurz, a během první světové války sloužil v hodnosti mladšího poručíka službou na chráněném křižníku Soja (kořistní ruský Varjag), bitevním křižníku Ikoma a torpédoborci Kikuzuki.
S povýšením do hodnosti poručíka zahájil v roce 1917 studia na štábní škole, nabíral zkušenosti ze služby na plavidlech různých kategorií i ve štábní službě a o deset let později také při stáži ve Spojených státech. To z něj později učinilo přirozeného spojence admirála Jamamota. Pozdější proponent sebevražedných jednotek kamikaze před válkou otevřeně varoval před nepřátelstvím se Spojenými státy a dobře si uvědomoval, že z konfrontace s touto průmyslovou velmocí nemůže Japonsko vyjít vítězně.
Ve 30. letech jej čekal tabulkový služební postup, při němž vystřídal velení lehkému křižníku Kiso, "lehkému" křižníku Mogami a těžkému křižníku Atago, a v prosinci 1936 bitevní lodi Haruna. V roce 1937 se stává náčelníkem štábu 2. loďstva a v prosinci je povýšen do hodnosti kontradmirála. V roce 1940 velí 8. sentai (8. divizi křižníků; těžké křižníky Tone a Čikuma), a po krátkém působení ve funkci náčelníka štábu Spojeného loďstva přichází na generální štáb námořnictva, kde od září 1941 až do prosince 1944 slouží ve funkci podnáčelníka štábu, od října 1941 v hodnosti viceadmirála.
A právě z této své pozice podporuje v roce 1944 viceadmirála Ónišiho při formování jednotek kamikaze. Osud mu přitom připraví osobně roli, při které obstojí se ctí. Piloti kamikaze neodvrátili a nemohli odvrátit pád ani Filipín, ani Iwodžimy, a nezpomalili ani další z nezbytných kroků, které spojenci museli učinit před vyloděním v Japonsku samotném - dobytí ostrova Okinawy.
Císařskému námořnictvu nezbývaly žádné efektivní prostředky, jež by mohlo spojeneckému útoku do cesty postavit. Stále však disponovalo největší bitevní lodí světa, Jamato. Jakkoli bylo její nasazení vzhledem k drtivé spojenecké převaze předem odsouzeno k nezdaru, bylo politicky i symbolicky nepřijatelné, aby nejsilnější zbývající zbraň zůstala v relativním bezpečí svého kotviště. Viceadmirál Itó se záměrem nasadit bitevní loď, jehož cílem bylo napadnout invazní flotilu u Okinawy mohutnými 460mm děly, a případně i najet na břeh a vést odpor do posledního náboje, nesouhlasil. Vnímal ho jako zbytečné plýtvání životy i prostředky.
Podvolil se však vůli samotného císaře Hirohita, pro něhož byla pasivita bezmocného námořnictva při významném útoku proti japonskému území nepřijatelnou. Jako plýtvání životy a prostředky se mise Ten-Gó samozřejmě ukázala. Stovky palubních letounů poslaly chloubu přežívají bitevní flotily ke dnu. Poslední slova viceadmirála Itóa prý zněla: "Samuraj nemá právo sejít ze své cesty."
zdroj: Novotný, Kauza kamikaze; archive.is/fI7OD