Sanytrníci: Řemeslo, které nevonělo lidem již od středověku

Sanytrníci: Řemeslo, které nevonělo lidem již od středověku
Autor: pixabay.com
14 / 06 / 2018, 13:00

Mohutně se rozvíjející řemeslná a později manufakturní výroba ve středověku a počátcích novověku je spojena nejen se vznikem prašných řemesel (pekaři, pernikáři, mlynáři, tabáčníci) a řemesel souvisejících s vodou (lazebníci, rybáři, lodníci, barvíři, mydláři), ale také s rozvojem tzv. "špinavých" řemesel, mezi která patřilo již od počátku svého vzniku především koželužství. Vzhledem k používaným technologickým postupům byla tato řemeslnická profese nezbytně doprovázená tak silným zápachem, že jejich dílny byly obvykle budovány za městy a vesnicemi, často v blízkosti vodních zdrojů; se znečišťováním vody v řekách a potocích chemickými látkami a ovzduší nevábnými pachy si tehdy nikdo hlavu nelámal.

Mezi méně známá, avšak ,,super zapáchající" historická a již zaniklá řemesla, patří také "sanytrníci", zabývající se přípravou surového krystalického dusičnanu draselného (archaicky ledku, salnitru, sanytru - z latinského spojení sal nitrum neboli sůl dusíku), představujícího základní surovinu pro výrobu černého střelného prachu - směsi mletého ledku, síry a dřevěného uhlí. Hojně se také využíval ve směsi s chloridem sodným (kuchyňskou solí) k přípravě "rychlosoli", která slouží (dodnes) k nakládání masa do slaného láku před uzením. Draselná sůl kyseliny dusičné představuje dnes standardní výrobek chemického průmyslu, ale po staletí se tato vzácná strategická surovina "těžila" sanytrníky jako vedlejší produkt zemědělské živočišné výroby.

Nejvhodnějším výchozím materiálem pro jejich práci byly totiž hlíny, omítky a nánosy z podlah a zdí chlévů ("bílé květy"), latrín, hnojišť, sklepení a podobných míst, ale také zbytky z kuchyně, mokré či nahnilé seno, odpady od řezníků a mršiny. Při provozování svého povolání měl sanytrníci zvláštní privilégia. Mohli například bez souhlasu ze strany majitelů vstupovat do všech jejich sklepů a hospodářských stavení, a nikdo je zde nesměl rušit. Ti to mnohdy zneužívali k nekalým praktikám. Proto se mezi lidmi oblibě příliš netěšili (tak trochu to připomíná současnou možnost státní správy kontrolovat vytápění v soukromých objektech cizími osobami). Důvodem prý bylo také jejich neurvalé chování, v jiných pramenech se uvádí, že to byla "cháska veselá, ale na venkově dosti obávaná".

psali jsme: Katovské umění zabíjet bylo v Číně povýšeno na nejvyšší možnou krutost a zvrácenost

Pokud poptávka v časech válek nestačila, byly na venkově zřizovány tzv. plantáže - asi metr hluboké jámy nebo hromady živočišných a rostlinných odpadů smíšených s omítkou, jílem, vápnem a popelem, zalévané močí, hnojůvkou a dalšími výkaly. Chráněné před deštěm jednoduchým přístřeškem "zrály" pomalu asi tři roky a poté se vyluhovaly vodou, získaný zakalený výluh se vyčistil se od špíny, poté se voda částečně odpařila a ze zahuštěného roztoku nechal vykrystalizovat surový ledek různé kvality. Ačkoliv šlo o specializované, patrně prosperující řemeslo, velkého společenského uznání nemělo. Práce se zapáchajícími odpady lidem nevoněla ani ve středověku.

Od časů panování Marie Terezie v 18. století pravidelně navštěvovali (podle místních knih a dalších dochovaných písemností) všechny vesnice vysloužilí a invalidní vojáci, obcházeli zde ovčíny, salaše a chlévy s úkolem získat zde cennou surovinu - dokonce ještě v minulém století před zahájením a v průběhu první světové války (1914-1918). Více méně odpornou zajímavostí je skutečnost, že mimo čichu sanytrníci posuzovali kvalitu suroviny i svého výrobku na základě "odborných" zkušeností empiricky - jejím ochutnáváním (!). Sanytr má totiž výrazně chladivou chuť.

psali jsme: Polák našel středověký meč ze 13. století. Povaloval se v bažině

Jen pro úplnost, s nepříjemným zápachem surového sanytru se mohli setkávat i obyvatelé velkých měst. Dnes národní kulturní památka, Anežský klášter v Praze, byl v roce 1782 za vlády cisaře Josefa II. zcela zrušen. Od té doby postupně chátral a sloužil dokonce jako továrna na sanytr. Ulici v Židovském Městě poblíž dnešního Rudolfina se říkalo Sanytrová podle obrovských hald páchnoucího sanytru, které dosahovaly až do výše třípatrových domů a byly zde od 16. do počátku 19. století.

Je nesporné, že bez sanytrníků a jejich produktu by byly války od konce 14. století až do časů novověku jen těžko myslitelné. Sanytr byl tedy svým způsobem nad zlato a všichni mocní to věděli. V různých časových obdobích proto platily přísné zákazy jeho prodeje a vývozu z českých zemí do jiných evropských států.

Nepřehlédněte na Security magazínu: Technologie - nejnovější ,,vychytávky" ze světa vědy a techniky. Od futuristických zbraní až po bojové drony. S námi víte víc

 

Autor: Bohumil Tesařík

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace