Scottův Napoleon chce být červenou knihovnou. Phoenixe žene do války žárlivost na mrtvou exmanželku

Napoleon Ridleyho Scotta skutečně je protinapoleonský. A to současně jeho problémem opravdu není. Napoleona lze hodnotit z mnoha úhlů pohledu, a proč ne jako nekňubu, který usiloval o něco, nač mu chyběly síly, schopnosti i prostředky.

Problémem velkofilmu, který vstoupil i do našich kin, je ale způsob, jakým je vyprávěn. Plochý, nudný, nesmyslný. Samoúčelnou scénu střídá scéna bezúčelná, a hlavní hvězda tápe. Tím nemám na mysli Vanessu Kirby. Mnohé bylo řečeno dlouho před tím, než film vstoupil do kin, a než se objevily první recenze po předpremiérách. Hodnocení, že je film zábavný, nejsou ojedinělá. Sám se na něj nezaujatýma očima bez snahy porovnávat nabídnuté scény s povědomím o historické skutečnosti neumím, a zcela nepokrytě předem své první reakce po shlédnutí celého filmu v kině přiznávám, že kritický pohled na ztvárnění armád a války v tomto filmu může ovlivnit příkrost následujících slov.

V tomto textu se přitom právě armádám a válce nechci věnovat, resp. ne více než velmi obecně. Výroky ve smyslu, že nejde o historický dokument nebo že určitá míra zjednodušení, zkratek a oslích můstků je nezbytná, jsou zbytečné. Nikdo soudný s nimi přímo nepolemizuje. Námitka, že ani v historickém filmu, který není dokumentární, není třeba divákům lhát a předvádět nepodložené, nelogické a vymyšlené prvky, je samozřejmě relevantní. A pak je tu realita hotového filmu, který nabízí nepřeberné množství scén, u nichž není vůbec jasné, proč si Napoleonův životní příběh bylo třeba upravovat, a proč právě tímto způsobem.

Z obecného hlediska je asi hlavním problémem snímku chronologická posloupnost, která v řadě klíčových okamžiků jednoduše neodpovídá skutečnosti. Vzniká tím zcela jiný příběh, který se skutečným Napoleonem nemá mnoho společného. Již úvodním titulkem se snaží tvůrci diváka zřejmě zmást. Vidíme nápis 1789, ale jsme okamžitě v období teroru a déle než rok od vyhlášení republiky (22. září 1792) a sledujeme, spolu s kapitánem Bonapartem, popravu bývalé královny Marie-Antoinetty. Je tedy 16. října 1793. Toho dne byl Bonaparte v Marseille, kde prováděl inspekci arzenálu. O dva dny později bude povýšen do hodnosti chef de bataillon.

Což tedy Scottovi nebrání jej nechat po zcela zmatečném dobytí Toulonu povýšit z kapitána rovnou na brigádního generála. A již zmíněné dobytí Toulonu předznamenává způsob, jakým tento film přistoupí k "napoleonské válce". Vizuálně se patrně inspiroval hloupou počítačovou hrou Napoleon: Total War; vidíme zcela neopatrné Angličany bez hlídek a stráží, žebříky, nesmyslné moždíře, které se skutečnými moždíři nemají nic společného, a Bonaparta, který operaci neřídí, ale zmateně šermuje na hradbách stylem trpaslíka Gimliho z Pána prstenů. Následuje Vendémiaire, během něhož Bonaparte jednou salvou z děl porazí roajalistické povstání v Paříži – přičemž dav spíše než organizovaná a ozbrojená vojenská síla vypadá jako odborářská demonstrace s účastí žen a dětí – a svatba s Josefínou.

Jestliže vnadná a odvážně oděná, jakkoli nikoli tak odvážně, jako byla ve skutečnosti, vdova Beauharnaisová v podání Vanessy Kirby vyzařuje určité charisma, pro něž je Bonapartovo vzplanutí uvěřitelné, mdlý Phoenixův výraz a plytké dialogy prakticky vylučují, aby Napoleon Josefínu zaujal. Svatební obřad pak obsahuje prvek, který bývá v recenzích kritizován jako nesprávný či chyba, ale ve skutečnosti pro něj existuje dobrý podklad. Napoleon ve filmu uvádí své datum narození nikoli 15. srpna 1769, ale únor 1768. V původním zápise o svatbě čteme, že oběma novomanželům bylo "28 let" – svatba proběhla v březnu 1796. Film se sice přirozeně neobtěžuje tento detail vysvětlovat, ale v tomto má Scott vzácně pravdu.

Jestliže se režisér se scénáristou rozhodli podepřít Napoleonův životní příběh jeho vášní pro Josefínu, je nepochopitelné až trestuhodné, že se rozhodli i pro vymazání prvního italského tažení. Během toho totiž Bonaparte svou nevěrnou a lehkomyslnou novomanželku zavaloval vášnivou korespondencí. Místy bylo až s podivem, že přes růžové brýle, jež během tažení v letech 1796–1797 nosil, dokázal v Itálii tak velkolepým způsobem vojensky a posléze diplomaticky uspět. Nic takového ve filmu neuvidíme. Dozvíme se, že byl generál vyslán, aby "osvobodil Egypt". Nesmyslné scény výstřelu proti pyramidám Scott vysvětlil jako rychlý způsob, jak říci, že Napoleon Egypt "dobyl".

A smyslu prostá je také scéna, při niž Phoenix hledí na mumii v otevřeném sarkofágu. Nikde jediný z vědců, které s sebou do Egypta přivezl, jediný sebemenší náznak, co scénou tvůrci zamýšleli. Během několika vteřin je již ale Bonaparte zpět ve Francii – protože se dozvídá, že je mu Josefína nevěrná. Politické ambice a/nebo vojenská situace nehrají ve filmu žádnou roli. Potřebuje sbalit kufry nevěrné manželce, a proto dezertuje od armády. Mimochodem u toho provede také státní převrat. Jaký kontrast vůči Scottovu filmu The Duellists z roku 1977, který se romantickým rozměrům vojenského života naprosto nevyhýbá, ale zasazuje je to kontextu služby, vnímané povinnosti a válečných rizik způsobem, který je plně uvěřitelný.

V Napoleonovi sledujeme osudy člověka, který svou dobu do značné míry definuje, ale který se řídí výhradně dojmy ze vztahu k nevěrné manželce. Přesto i zde dochází k momentu, jenž někteří recenzenti kritizovali, ale který, podobně jako datum Napoleonova narození udaný během svatby, má své opodstatnění – již před slavkovským tažením a v souvislosti se změnou režimu ve Francii, resp. s vyhlášením císařství, byla řešena otázka chybějícího dědice a možné konsekvence v podobě rozvodu. Phoenixovo ztvárnění Napoleonova přístupu k sexuálnímu životu s Josefínou s dovolením komentovat nebudu. Ve chvíli, kdy Josefínu svádí drmolením "mamamamamamamamama", bych nejraději v kině opravdu neseděl.

Co je pak zcela nepochopitelné: proč "potřeboval" Scott přehodit v chronologii příběhu rozvod (ve skutečnosti prosinec 1809) a setkání s carem Alexandrem u Tylže (červen 1807). Snad proto, aby si Phoenix již během tohoto setkání (znázorněném, asi aby produkce ušetřila, nikoli na prámu na hraniční řece Němen, ale ve stanu někde na louce) řekl o ruku jedné (a obratem druhé) z Alexandrových sester. Nemotorné, směšné, ale především nepravdivé. U Tylže o ničem podobném nebyla řeč, a následné diplomatické výměny v tomto směru probíhaly již (během léta 1809) na dálku a v odlišné atmosféře. Žádné polské tažení 1806-1807 ani válku 5. koalice v roce 1809 nebo jen zmínku války na Pyrenejském poloostrově ve filmu nenajdeme.

Napoleon místo toho po svatbě s Marií-Louisou a narození syna, které se odehrají ve filmu rychlostí blesku, vyráží do Ruska. Cestou do přepadnou kozáci, kteří proti němu použijí ty stejné moždíře, kterými on ničil britské lodě v Toulonu, on pak v uniformě generála republiky útočí v čele jezdectva u Borodina, načež diskutuje se svými generály o tom, kdo zapálil Moskvu. A pak již jen strohé sdělení: Ruské tažení přežilo jen 40 tisíc vojáků, Napoleon musí do vyhnanství na ostrov Elba. Zkratky? Prosím. Ale takové zkratky? Na druhou stranu: při způsobu, jakým tvůrci přistoupili ke ztvárnění bitev, od Toulonu přes Slavkov a Borodino po Waterloo, je vlastně spíše dobře, že roky 1813 a 1814 vynechali.

Je však nedostatkem invence, že se ve filmu podruhé objevuje motiv Napoleonova návratu do Francie z důvodu jeho žárlivosti na Josefínu? Ridley Scott prodloužil Josefíně život téměř o rok, vystavil ji svodům mladého cara Alexandra (ročník 1777, Josefína 1763), a učinil z toho jediný důvod, proč Napoleon Elbu opustil. Nic o tom, že se Bourboni ničemu novému nenaučili, zatímco nic starého nezapomněli. Prostá žárlivost, stejně jako při návratu z Egypta. Jediný motor Napoleonovy činnosti. V roce 1799 mimochodem státní převrat a v roce 1815 mimochodem stodenní císařství a další válka.

Předem jsme se dozvěděli, že Napoleon chtěl bojovat u Waterloo (což opravdu před zahájením tažení, ale ani v jeho průběhu neplánoval), a následně byli svědky ztvárnění bitvy u Waterloo tak obludným a směšným způsobem, že se o něm stydím psát (a řeknu zde jen několik slov: puškohled, zákopy, díra v klobouku a Prusové přicházejí ze západu). Napoleon se pak setkává s Wellingtonem a vede s ním banální a zbytečný rozhovor, který se nikdy nestal, a umírá vsedě na lavičce a neoholen na ostrově Svaté Heleny. Ještě u Tylže přitom ukradne výrok připisovaný korzáru Surcoufovi, když přesvědčuje Alexandra, že Angličané jsou jejich společným nepřítelem:

"Angličané bojují pro čest, my Francouzi pro peníze, protože každý bojuje pro to, čeho se mu nedostává." Alexandr odtuší, že to nejsou autentická Napoleonova slova, protože údajně podobně hovoří Rusové o Turcích. Ridley Scott totiž naznal, že mezi autentickými a doloženými Napoleonovými výroky není žádný výstižný a pro jeho film vhodný. Když Napoleon diktuje dopis anglickému králi, působí jako nejistý mamlas, který tápe ve formulaci. Napoleon, mistr slova, mistr manipulace, se u toho řízne do krku, když se sám holí břitvou. Nepřicházel jsem do kina na Napoleona Ridley Scotta s pozitivním očekáváním. Od prvních fotografií, které se dostaly na veřejnost během natáčení, moje skepse jen narůstala.

Film mé očekávání v negativním slova smyslu dokázal překonat. Rozhodně za sebe potvrzuji, že jde o film protinapoleonský, a dodávám primitivně protinapoleonský až protifrancouzský, tím, že z Napoleona chtěně či nechtěně dělá karikaturu. Phoenixův výkon nehodnotím jako dobrý, dialogy jsou převážně hloupé. Hrátky s chronologií a jednoduchými fakty jsou zbytečné a samoúčelné. Napoleon Ridleyho Scotta je ňouma a nekňuba, který se, netušíme proč, stal císařem, a který může za smrt tří milionů lidí v letech 1793–1815. Ne že bych neměl co pochválit. Zvláštně sympaticky působily vnitřní rozhovory s již zemřelou císařovnou Josefínou během plavby na Svatou Helenu.

Ostatně Vanessa Kirby film zachraňuje, co jí síly a hloupý scénář či Scottova ruka umožňují. Jinak je to ale jenom sled plochých a plytkých zjevů bez pochopitelné struktury a beze smyslu. Promarněná příležitost.