foto: Wikimedia Commons / public domain/SdKfz 222 v rukách britské armády
Obrněné průzkumné vozidlo SdKfz 222 Leichte Panzerspähwagen (2cm) vzniklo již ve 30. letech a bude Wehrmachtem nasazováno v průběhu celé druhé světové války s kanony KwK 30 a KwK 38.
Když se na začátku 30. let minulého století dostal v Německu k moci Adolf Hitler a začalo se ve velkém zbrojit, měla armáda v otázkách vývoje výzbroje poměrně volnou ruku. Jedním z jejich přání bylo i vytvoření řady obrněných vozidel, které by stály na podvozcích už vyráběných automobilů. To sice kvůli technické náročnosti a velkým očím armády ohledně výbavy zkonstruovat nešlo, nápad se ale k ledu nedal a vytvořil se úplně nový podvozek. Začal se tak psát příběh SdKfz 222 Leichte Panzerspähwagen (2cm) – lehkého obrněného průzkumného vozidla (s hlavní zbraní ráže 2 cm). My ale začneme u jeho předchůdce.
Lehčí SdKfz 221 bylo nasazeno jen v Polsku a ve Francii
SdKfz 221, celým jménem Leichter Panzerspähwagen MG SdKfz 221 (SdKfz znamenalo Sonderkraftfahrzeug, neboli vozidlo pro zvláštní účely) byl „lehounký“ vůz 4x4 o hmotnosti pět tun, který dostal 2 cm silné pancéřování a kulomet ráže 7,92 mm. Jak uvádí web Tanks Encyklopedia, první modely začaly z výrobní linky sjíždět v roce 1934, rychle se ale ukázaly jako bojově nepoužitelné. Vozidlo bylo nasazeno jen během tažení do Polska a Francie a v pozdější fázi války již sloužilo hlavně pro výcvik. Ještě před vypuknutím války se ale začalo pracovat na nástupci, modelu SdKfz 222 Leichte Panzerspähwagen (2 cm). A jeho koncepce byla úplně jiná.
SdKfz 222 a automatické kanony 2cm KwK 30 L/55 a 2 cm KwK 38 L/55
Standardizovaný podvozek Einheitsfahrgestell I (tovární označení Horch 801/EG I) zůstal stejný, to nad ním ale už ne. Šasi muselo být výrobcem Eisenwerk Weserhütte předělané a zpevněné, aby uneslo modernizovanou střeleckou věž s novou lafetou Sockellafette. Ta krom lehkého kulometu MG40 dostala navíc 20mm automatický kanon Kwk 30 L/55. Tím byly vyzbrojeny kromě průzkumných vozidel také lehké tanky Panzer II a a při použití munice PzGr.40 dokázal na vzdálenost 500 metrů prostřelit dvoucentimetrovou ocelovou desku. Pozdější varianta Ausf. B vyráběná od roku 1942 dostane kanon 2 cm KwK 38 L/55, společný například s průzkumným tankem Panzer II Luchs. Jeho lafetace umožňovala nejen odměr 360 stupňů, ale náměr -7/+80 stupňů oproti dřívějším -9,5/+20 stupňům, a zbraň tak bylo možné efektivně využít proti letounům.
Kanon 2 cm KwK 30 L/55 měl kadenci 260 ran za minutu, následující verze KwK 38 až 450 ran za minutu. Osádka průzkumného vozidla ve složení řidič, velitel-střelec a nabíječ, získala díky této zbrani oproti SdKfz 221 schopnost poskytovat účinnou palebnou podporu. Kromě průzkumu, který byl hlavním úkolem průzkumných praporů (Aufklärungsabteilung) sloužilo vozidlo efektivně také jako doprovodné.
Mezi roky 1937 a 1943 bylo vyrobeno na 1000 kusů SdKfz 222
Vozidlo se začalo vyrábět ještě před válkou, v roce 1937. Chvíli běžela výroba paralelně s SdKfz 221, starší model byl ale v roce 1940 ukončen a už se nadále jen upravoval – například byl přezbrojen protitankovou puškou Panzerbüchse 39, jejíž výkon ale na modernější a těžší tanky protivníka nestačil. A vývojem procházelo i vozidlo SdKfz 222. Již zmíněná verze Ausf. B měla kromě výkonnější a lépe lafetované hlavní zbraně silnější motor, lepší podvozek a dvojnásobně silnější pancíř na čele (30 mm oproti 14 mm).
SdKfz 222 nebyl dokonalý a potýkal se s řadou nedostatků. Komplikovaný podvozek trpěl na zanesení pískem v Africe nebo bahnem v Sovětském svazu. Výkonný motor Horch o objemu 3,5 litru a výkonu 75 kW u verze A a 3,8 litru a výkonu 81 kW u verze B byl hodně žíznivý – operační dosah vozidla byl přibližně 300 km. Chyběla také radiostanice, což komplikovalo samostatné akce. Často tak vozy byly podle serveru Panzer viděny s modelem SdKfz 223, který vyměnil rádio za kanon.
Celkem bylo SdKfz 222 vyrobeno bezmála tisíc kusů, nejvíce ze všech čtyřkolových vozů Wehrmachtu. Dobře se osvědčil při dobývání Francie nebo v pouštích severní Afriky. Německo přitom nebylo jediným uživatelem. Dodávka 18 kusů se dostala až do Číny, kde sloužily v boji proti japonské armádě. Historik Matev Kaloyan vozidlo zmiňuje ve své publikaci The Armoured Forces of the Bulgarian Army 1936–45. Už jako poměrně zastaralý stroj se účastnil také bojů v Normandii, kde zkušené osádky dokázaly stále využít jeho rychlosti (80 km/h na silnici, 40 km/h v terénu) i ovladatelnosti (vozidlo mělo pohon 4x4 s uzamykatelnou natáčecí zadní nápravou).
Autor: Marek Baloun
Tagy