Šílený projekt sovětského inženýra - přehrada přes Beringovu úžinu

Šílený projekt sovětského inženýra - přehrada přes Beringovu úžinu
Autor fotografie: NASA, Attribution 2.0 Generic (CC BY 2.0)|Popisek: Beringova úžina
26 / 04 / 2023, 14:00

V severní části Ruska je počasí mnohem chladnější ve srovnání se stejnými zeměpisnými šířkami v Evropě . Například v severních městech Norska teplota téměř nikdy neklesne pod -18 stupňů Celsia a v Norilsku je -40 stupňů Celsia běžná věc.

To je způsobeno Golfským proudem, jehož teplé vody omývají Evropu, ale rozptýlí se v Severním ledovém oceánu , vytlačeny studenými tichomořskými proudy.

Aby napravil tuto „chybu přírody“, sovětský inženýr Pjotr Borisov koncem 50. let minulého století vymyslel gigantickou přehradu. Borisov, držitel Stalinovy ceny, nebyl žádný idealistický snílek. Dal dohromady všechna tehdy dostupná data a pečlivě propočítal projekt. Navrhl vybudování přehrady od břehů SSSR na Aljašku přes Beringovu úžinu , která by nejen zablokovala tok tichomořských vod, ale také by pumpovala správným směrem miliony krychlových metrů arktické vody, což by Golfskému proudu umožnilo proudit až k severním břehům SSSR.

Podle Borisovových propočtů by stavba přehrady trvala 8–10 let, celkové náklady na projekt by byly 22 miliard rublů a byla by široce využívána jaderná energie. Konkrétně plánoval výstavbu dvou jaderných elektráren pro pohon masivních čerpadel. Poskytovaly by energii pro dvě města po 50 000 obyvatelích, jejichž obyvatelé by pracovali v provozu přehrady a jaderných elektráren. Města by byla propojena dálnicemi a železnicemi, vlaky ve kterých by jezdily na atomový pohon. Američtí a kanadští specialisté měli bydlet v jednom městě a sovětští specialisté v druhém.

Přehrada dlouhá 86 km a hluboká až 59 m měla zcela zablokovat Beringovu úžinu. V důsledku toho by bylo možné pěstovat pomeranče v Jakutsku a rozpouštět led a sníh v Kanadě a na Aljašce.

Sovětský svaz sám o sobě nemohl tento projekt realizovat, už jen proto, že přehrada měla končit na Aljašce na území USA. Navíc grandiózní rozsah projektu vyžadoval účast Spojených států. Zde nastaly potíže.

Za prvé, ve Spojených státech se pozornost soustředila nejen na pozitivní výsledky, ale také na globální negativní vliv výstavby kyklopské stavby, která by změnila cirkulaci vody v oceánech.

Namísto toho, aby teplá voda tekla do vysokých zeměpisných šířek, to mohlo skončit nejen mrazem v Kalifornii, ale také novou dobou ledovou na celé Zemi kvůli narušení klimatu a nevratným důsledkům způsobeným masivním přesunem arktických vod a možné ztrátě Golfského proudu. Ten by totiž možná nepronikl do Severního ledového oceánu, jak Borisov doufal, ale naopak by úplně zmizel.

Druhým, neméně katastrofickým scénářem bylo tání ledovců a permafrostu, které by vedlo k uvolnění obrovského množství oxidu uhličitého a metanu do atmosféry, čímž by se posílil skleníkový efekt. Na celé planetě by vznikl nový reliéf, kdy by došlo k zatopení rozsáhlých území vodou a změně tvaru kontinentů. Zemské klima by se mohlo stát nevhodným pro život.

Projekt měl i politický rozměr. Studená válka nabírala na síle a konfrontaci mezi SSSR a USA ještě zhoršily takové události, jako byla stavba Berlínské zdi, incident se špionážním letadlem U-2 nebo kubánská raketová krize, která přivedla svět na pokraj třetí světové války... Na mírovou spolupráci mezi oběma supervelmocemi nebyl čas. Projekt přehrady spojující kontinenty se naštěstí nerealizoval.

Zdroj: pravda.ru

Tagy článku