Autor fotografie: Levan Ramishvili, flickr public domain|Popisek: Winston Churchill
Pokračování I. části o slavném britském státníkovi Winstonu Churchillovi.
Právě druhá světová válka přinesla Churchillovi největší proslulost, o tom není žádných pochyb. V květnu 1940 se stává Churchill premiérem a byl připraven změnit tok dějin, kdy pronesl asi svůj nejznámější výrok ,,o krvi, dřině, potu a slzách". Churchill se zpočátku soustředil na čtyři body. Za prvé odsunul do pozadí prominentní politiky appeasementu. Za druhé na sebe soustředil všechny významné funkce, tak aby mohl vést válku a při tom rozhodovat o všem důležitém. Za třetí provedl industriální mobilizaci Británie (okamžitě dal svému příteli baronu Beaverbrookovi na starosti leteckou produkci; byla to Beaverbrookova zásluha, že během letecké bitvy byla Británie schopna vzdorovat německým náletům). A konečně za čtvrté uvedl v život anglo-americkou alianci, která v této fázi měla podobu vysílání amerických lodí přes Atlantik a zásobování Británie životně důležitými materiály.
Druhá etapa zahrnuje období prosinec 1941 až listopad 1942 a nebyla příliš úspěšná. Japonci dobyli rychle Britské Malajsko i Barmu, Rommel porazil nilskou armádu, padl Tobruk, přetěžované loďstvo bylo decimováno v Pacifiku a Indie vypověděla Británii poslušnost. Pád Singapuru Churchill označil za „největší katastrofu“ a „největší kapitulaci“ v dějinách Britského impéria. V červenci bylo navrženo hlasování o důvěře vládě a v září byl navržen dokonce Churchillův protikandidát (Stafford Cripps), ale Churchill svou pozici nakonec dokázal obhájit.
V roce 1941 vznikla aliance spojenců (USA, SSSR, Velká Británie), v níž Británie představovala nejslabší článek, ale Churchill stále doufal, že se podaří udržet SSSR mimo střední Evropu, a to tak, že by byl veden úder ze severní Afriky ve směru Terst-Vídeň-Praha.To však nenalezlo podporu ani u Stalina, ani u Roosevelta. Ve třetí etapě (prosinec 1942 – červen 1945) byl nucen tento plán opustit a zaprodat východní Evropu stalinskému Rusku na konferencích v Teheránu a v Jaltě.
Churchill si připsal na konto také značně kontroverzní rozhodnutí. V roce 1943 Brity ovládané Bengálsko postihl hladomor, způsobený japonským postupem v Barmě, který zahubil dva až tři milióny obyvatel Britské Indie, částečně i proto, že britská správa přednostně zásobovala jídlem z Indie vojáky bojující ve druhé světové válce. Když byl Churchill informován o hladomoru v Indii, tak k tomu jen poznamenal: „jestli je tam hladomor, tak proč Gándhí ještě neumřel?"
Churchill se také zúčastnil konferencí, kde se rozhodovalo o budoucích hranicích Evropy a Asie. Týkalo se to především konferencí v Teheránu, Jaltě a Postupimi, kde se Churchill snažil ,,hrát partii” se Stalinem za slabé podpory Roosevelta. Obzvláště spornou se stala hranice mezi Polskem a Sovětským svazem a Polskem a Německem. Tato dohoda o posunutí hranic byla po válce vnímána jako zrada na polské exilové vládě v Londýně, která s ní nikdy nesouhlasila. Churchill byl přesvědčen, že jediný způsob, jak zmírnit napětí mezi těmito národy, bylo vytvoření hranic, které by respektovaly hranici národnostní.
Zároveň mělo být i odsunuto německé obyvatelstvo směrem na západ, a to nejen z Polska. Churchill byl zastáncem tohoto radikálního řešení a podpořil také vysídlení Němců z Československa.Při debatě 15. prosince 1944 v Dolní sněmovně Parlamentu vysvětloval: „Vyhoštění je metoda, která, jak jsme až doposud mohli vidět, bude nejvíce uspokojivá a trvalá. Odstraní promíchání etnik, které způsobuje nekonečné problémy... Bude proveden čistý řez. Nejsem znepokojen těmito přesuny, které jsou snadněji realizovatelné v moderních podmínkách."
Některé z jeho rozhodnutí a činů jsou dodnes považovány za kontroverzní. Týká se to Churchillova indiferentního postoje vůči bengálskému hladomoru v roce 1943, který si vyžádal životy nejméně 2,5 miliónu lidí. Churchill také podporoval kontroverzní bombardování Drážďan krátce před koncem války.
Požadoval, aby Prahu osvobodila Armáda Spojených států amerických, ne Sovětský svaz; obával se, že v opačném případě by se poválečné Československo mohlo dostat do sovětské sféry vlivu. Američané ale tento požadavek odmítli. Na konci války, v květnu 1945, chtěl napadnout sovětskou Rudou armádu v rámci tzv. operace Unthinkable, ale nedokázal tuto myšlenku prosadit u svých amerických spojenců ani u britských generálů.
Přes svou důležitou úlohu během druhé světové války měl Churchill na britské politické scéně mnoho nepřátel. Jeho popularitu nezvýšily ani výroky, které znevažovaly myšlenku veřejné zdravotní péče či zlepšení standardů všeobecného vzdělání mas. Navíc mezi obyvatelstvem pořád existovaly vzpomínky na chyby konzervativních vlád ve 30. letech. A ještě jeden důvod by se našel: Churchill nedoznal hloubku sociálních změn, které nastaly po skončení druhé světové války. Toto byly důvody, proč těsně po skončení války v červnu 1945 konzervativní strana v čele s Churchillem jako jejím vůdcem prohráli všeobecné volby. Proto asi nepřekvapí, že volby vyhráli labouristé.
Nicméně Churchill se vrátil ,,na scénu" znovu, a to když jako předseda konzervativní strany ji přivedl k vítězství. V tomto období však již panovaly obavy o Churchillovo zdraví, protože měl za sebou záchvat mrtvice. Z jeho funkčního období se snažil Churchill o navázání dobrých vztahů s USA, o zatlačení SSSR a snaze zadržet komunistický expanizonismus. Jeho doménou se vzhledem k probíhající studené válce stala zahraniční politika a její agenda. Na počátku 50. let musel řešit íránskou krizi, vzniklou znárodněním Anglo-íránské ropné společnosti vládou Muhammada Mosaddeka v roce 1951.
O rok později došlo kvůli pozemkové reformě v Keni k povstání (Povstání Mau Mau), které přerostlo v občanskou válku.V Malajsii se vystupňovalo povstání, které zde proti britské nadvládě vypuklo v roce 1948. Stejně jako v Keni Churchill preferoval vojenský zásah, ale i tak bylo jasné, že britské koloniální panství v Asii a v Africe se blíží svému konci. (V roce 1957 se Malajsie stala nezávislým státem.)
V červnu 1953 Churchill prodělal další záchvat mrtvice a soudobí političtí pozorovatelé i novináři měli jasno - 79letý muž zřejmě nedokončí svůj mandát. A to se také stalo. 5. dubna 1955 Churchill odstoupil z funkce premiéra, kdy jej nahradil Anthony Eden. Churchill následně trváil poměrně dost času v jeho venkovském domě v Chartwellu a také na jihu Francie. V roce 1962 utrpěl zlomeninu stehenní kosti, po které se, přestože mu bylo 88 let, ještě zotavil a vrátil domů. 15. ledna 1965 měl další záchvat mrtvice, tentokráte smrtelné. Zemřel o devět dní později 24. ledna 1965 v Londýně, na den přesně 70 let poté, co zemřel jeho otec. Nebylo pochyb o tom, že i přes své četné kontroverze zemřel velký státník, obránce demokracie a také přítel Československa v jeho temných chvílích. Churchillův pohřeb a jeho reprezentativní výběr světových osobností dostatečně jasně vyjádřil velikost tohoto člověka.
Zdroj: history.com, Wikipedia