Škoda-Kauba Sk P.14: S pádem Třetí říše přišlo i zhroucení projektu přepadového letounu

07. 09. 202310:00

Škoda-Kauba Sk P.14: S pádem Třetí říše přišlo i zhroucení projektu přepadového letounu

foto: Xufanc, CC BY-SA 3.0/Škoda-Kauba Sk P.14

Škoda-Kauba Sk P.14 měl být určen k napadání spojeneckých bombardovacích svazů. Nicméně vzhledem k tomu, že Třetí říše v květnu 1945 kapitulovala, přišlo s jejím pádem i zhroucení tohoto projektu.

S blížícím se koncem války, kdy docházelo ke spojeneckému bombardování infrastruktury a továren zbrojního průmyslu v lůně třetí říše, se zrodil plán na postavení přepadového stíhacího letounu, který měl útočit na spojenecké bombardovací svazy. Projekt se však vzhledem k porážce Německa již nestihl realizovat.

Okolo roku 1944 se začalo pracovat na novém projektu, který by zahrnoval ekonomicky výhodný a přitom výkonný přepadový stíhací letoun s náporovým motorem, který měl napadat spojenecké bombardovací svazy spojenců. Ty začaly třetí říší poslední dva válečné roky zle zatápět a pomalu se hroutící nacistické impérium hledalo prostředky k tomu, aby zmíněné svazy eliminovalo a pokusilo se odvrátit nepříznivý vývoj války.

Zrodil se tak plán letounu Škoda-Kauba Sk P.14, za nímž stály pražské závody Pražské závody Škoda-Kauba Werke GmbH. Design letounu byl svěřen rakouskému inženýrovi Eugenovi Sängerovi, který pracoval koncem války na projektu náporového motoru (ramjetu). Právě na tuto pohonnou jednotku se při proponovaném výkonu stroje Sänger a další spoléhali. Velkou část trupu měl tvořit tento náporový motor, vepředu byl kokpit, v němž pilot ležel.

Start letounu měl proběhnout z tříkolového vozíku, který byl vybaven pomocnými motory a po dosažení rychlosti potřebné pro provoz náporového motoru (cca 320 km/h) se letoun měl od vozíku oddělit a vznést do vzduchu. Osádku letounu tvořil jeden pilot, pohonnou jednotku měl zajišťovat jeden náporový motor Sänger Lorin. Stroj byl postaven tak a by mohl vyvinout velkou rychlost, a to až 1 000 km/h a více. Letoun měl být vyzbrojen jedním kanonem Rheinmetall Borsig MK 108 ráže 30 mm.

Závody Škoda-Kauba Werke GmbH rozpracovaly dvě verze letounu, oba poháněné zmíněným motorem Sänger Lorin. Velké rozdíly však mezi těmito varianty hledat nelze. Varianta Sk P.14.01 měl být vyzbrojena 30 mm kanónem MK 108 umístěným nad kokpitem a Sk P.14.02 představovala kratší trup stroje s křídly umístěnými více vepředu.

Dlužno dodat, že projekt probíhal v časově nevýhodných podmínkách, kdy bylo již jasné, že Německo válku nevyhraje. S hroutící se třetí říší tak padly i plány na záchytný stíhací letoun Sk P.14. Nemohly být tudíž provedeny ani letové testy, stačily být postaveny pouze některé části letounu, než byl projekt definitivně pohřben.

Letoun pak měl sám o sobě své přirozené limity, jako již zmíněná pozice pilota vleže, na což by museli piloti projít speciálním tréninkem. Omezen by byl také dosah stíhače a velkým problémem byla i absence ,,tradičního" zatahovacího podvozku a velikost či masivnost motoru, který prakticky zabíral velkou část trupu stroje. Projekt na likvidaci spojeneckých bombardovacích svazů tak byl nakonec neúspěšný a s koncem Třetí říše odsouzen k záhubě.

Zdroj: militaryfactory.com