Autor fotografie: By LT. AZZOLINA - http://www.dodmedia.osd.mil/Assets/Still/1988/Navy/DN-ST-88-08669.JPG, Public Domain|Popisek: Fregata Storoževoj
Příběh, který inspiroval Toma Clancyho a jeho slavný román Hon na ponorku, se odehrál v roce 1975, kdy kapitán třetí třídy, politický komisař Valerij Sablin unesl protiponorkovou fregatu Storoževoj.
Sablin se narodil v roce 1939 jako syn důstojníka námořnictva. Vystudoval Frunzeho námořní institut v Leningradu v roce 1960 a sloužil v sovětské Severní flotile. Nikdy se nebál otevřeně vyjadřovat své názory. V roce 1962, když mu bylo 23 let, napsal dopis Nikitovi Chruščovovi se žádostí, aby „zbavil komunistickou stranu patolízalů a zkorumpovaných živlů“. Tehdy měl štěstí a byl jen napomenut.
Za Břežněva se stav SSSR ještě zhoršil a Sablin pronést k národům SSSR projev o ohrožení socialismu a vlasti díky všudypřítomné korupci a spustit leninistickou revoluci, která by SSSR opět vrátila na správnou cestu. Oproti kapitánu Ramiusovi z románu Honu na ponorku tedy Sablin na Západ rozhodně nechtěl.
Večer 8. listopadu 1975 došlo v sovětském námořnictvu k mimořádné události. Válečná loď Baltské flotily bez povolení velení opustila své místo v ústí řeky Daugavy a začala se pohybovat směrem k Irbenovu průlivu, spojujícímu Baltské moře s Rižským zálivem. Plavidlu velel zástupce velitele lodi pro politické záležitosti, kapitán třetí třídy Sablin, který zorganizoval a vedl ozbrojený únos lodi sovětského námořnistva poté, co se jemu a jeho několika kolegům povedlo zatknout velitele lodi a zneškodnit další důstojníky. Sablin měl v plánu vzít loď z Rižského zálivu na sever do Finského zálivu a do Leningradu přes řeku Něvu, zakotvit u symbolu revoluce křižníku Aurora, kde by protestoval pomocí rozhlasu a televize proti nekontrolovatelné korupci Brežněvovy éry.
668. bombardovací letecký pluk se sídlem na letišti Tukums, 24 kilometrů od Jurmaly, byl vzbuzen poplachem asi ve tři hodiny ráno 9. listopadu 1975. Byl to jeden z nejcvičenějších pluků frontového bombardovacího letectva, vyzbrojený frontovými bombardéry Jak-28 (v té době již zastaralé), byl připraven provádět letecké údery v noci za obtížných meteorologických podmínek. Pluk měl v období ohrožení posílit sovětskou leteckou skupinu GSVG a zasáhnout letiště taktického letectva NATO.
Bojový výcvik byl prováděn reálně, proto další kontrola bojové připravenosti (a tak byl vnímán bojový poplach personálem pluku) ani v tak nevhodnou dobu nezpůsobila překvapení. Pak ale základna s ohromením zjistila, že se nejedná o cvičení.
A zaběhnutý mechanismus uvedení leteckého pluku do bojové pohotovosti byl proveden bez sebemenšího selhání. Z velitelství byla přijata kódovaná zpráva s legendou popisující operačně-taktickou situaci a úkol pluku. Prý do výsostných vod Sovětského svazu vtrhla válečná loď cizího státu a byl uveden její stručný popis, tedy torpédoborec s řízenými střelami a souřadnice jeho polohy v Rižském zálivu. Úkol leteckého pluku byl formulován velmi stručně, být připraven zahájit letecký úder na loď s cílem ji zničit.
Na letadla pluku byly na základě poplachu zavěšeny letecké pumy OFAB-250Sh s vysokou výbušností o hmotností 250 kg.
Asi v šest hodin ráno z velitelství letecké armády telefonicky upřesnili polohu lodi u vstupu do Irbenského průlivu a zhruba o hodinu později u výstupu z průlivu ve směru na ostrov Gotland (Švédsko). Velitelům letek byl zároveň za přítomnosti letového personálu velitelem pluku přidělen bojový úkol podmíněného zničení nepřátelské lodi. Posádky letadla zahájily přímé přípravy na let. Prováděly se navigační výpočty pro let, objasňovaly otázky komunikace atd. Blíže k úsvitu se v rozhovoru mezi velitelem pluku a úřadujícím velitelem 15. VA generálmajorem Gvozdikovem po telefonu rozhostila nervozita, která se téměř okamžitě vyhrotila. Gvozdikov začal z nějakého důvodu vnášet do rozhodnutí velitele pluku drobná upřesnění ohledně taktiky postupu pluku při zasažení lodi, ale potvrdil možnost skutečného úderu pluku na loď. Pět nebo šest minut po startu průzkumného letounu vzlétly dvě posádky s úkolem provést varovné bombardování ve směru lodi na základě určení cíle.
Meteorologické podmínky podzimního Baltu samozřejmě nebyly vhodné pro leteckou vizuální rekognoskaci, ranní šero, protrhaná oblačnost 5-6 bodů s dolním okrajem ve výšce 600-700 m a hustý opar s horizontální viditelností ne více než 3-4 km. Nalezení lodi vizuálně v takových podmínkách, její identifikace podle siluety a čísla trupu bylo nepravděpodobné. Posádka průzkumného letounu tento úkol nesplnila.
Posádky prvních dvou bombardérů se tedy vydaly do oblasti předpokládaného umístění lodi a poté, co nedostaly informace od průzkumného letadla, byly nuceny hledat cíl samy. První bombardér hledal loď v oblasti jejího předpokládaného umístění, a posádka druhého hledala od Baltského moře, od Gotlandu s tím, že bylo pečlivě hlídáno, aby nebyla narušena státní hranice Švédska.
Posádka provádějící pátrání v odhadované oblasti, kde se měla loď nacházet, téměř okamžitě objevila velký povrchový cíl, přiblížila se k němu v dané výšce 500 m a vizuálně jej v oparu identifikovala jako válečnou loď velikosti torpédoborce a zaútočila na plavidlo bombami. Vcelku okamžitě se ukázalo, že posádka bombardéru zaútočila na sovětskou nákladní loď, protože ta začala okamžitě vysílat nouzový signál doprovázený hlášením: „Útok banditů v teritoriálních vodách Sovětského svazu“.
Lodě Baltské flotily a pohraničních jednotek KGB tyto signály přijaly a loď vydávala nouzový signál déle než hodinu, dokud se k ní nepřiblížila jedna z válečných lodí SSSR. Na palubě nebyli žádní mrtví ani ranění a oprava škod na lodi stála ministerstvo obrany cisternu lihu a pětitunový náklaďní vůz olejové barvy.
Posádka druhého bombardéru, která hledala loď od ostrova Gotland, postupně objevila několik skupin hladinových cílů. Ale když si vzpomněla na selhání svých kamarádů, sestoupila do výšky 200 m a vizuálně je prozkoumala. Naštěstí se počasí poněkud zlepšilo, opar se trochu rozptýlil a viditelnost se zvýšila na 5-6 km. V naprosté většině to byly lodě rybářů, kteří po prázdninách vyrazili na moře na ryby. Čas plynul, ale nepřátelskou loď se nepodařilo najít…
A v této době se situace radikálně změnila. Podle všeho se loď pod kontrolou Sablina přiblížila k hranici výsostných vod Sovětského svazu. Tehdy padlo konečné rozhodnutí o jejím zničení jakýmikoli bojeschopnými silami. Celý pluk šel za značného zmatku do vzduchu, i když přesnou pozici lodi neznal.
Bombardér pátrající po lodi od ostrova Gotland nakonec našel skupinu lodí, z nichž dvě vypadaly na obrazovce radaru větší. Díky porušení všech zákazů neklesat pod 500 m proletěla posádka mezi dvěma válečnými loděmi ve výšce 50 m. Lodě byly identifikovány jako velké protiponorkové lodě. Mezi loděmi byla vzdálenost 5-6 km, na palubě jedné z nich bylo jasně vidět číslo, po kterém pátrali. Velitelské stanoviště pluku okamžitě obdrželo hlášení o azimutu a vzdálenosti lodi od letiště Tukums a také žádost o potvrzení útoku. Po obdržení povolení k útoku provedla posádka manévr a zaútočila na loď z výšky 200 m zepředu ze strany pod úhlem 20-25 stupňů od její osy. Sablin, který řídil loď, zkušeně zmařil útok a manévroval směrem k útočícímu letadlu.
Bombardér byl nucen útok zopakovat a na loď znovu zaútočil z boku zezadu. Druhý útok byl již úspěšný a první bomba zasáhla přímo doprostřed paluby lodi, při výbuchu poničila povrch paluby a zasekla kormidlo lodi. Ostatní pumy řady dopadaly pod mírným úhlem od osy lodi a nezpůsobily lodi žádné poškození. Protiponorková fregata Storoževoj (NATO třída Krivak) začala opisovat široký kruh a zastavila se 32 kilometrů od výsostných vod Švédska. Mimo letectva pronásledovala kapitána Sablina i půlka Baltské flotily a po několika varovných výstřelech se na bezmocnou loď vylodilo námořní komando. Sablin byl v té době již zraněný na noze a zavřený posádkou, která propustila velitele lodi a důstojníky, kteří se na vzpouře nepodíleli.
Všichni členové fregaty byli zatčeni a vyslýcháni, ale pouze Sablin a jeho zástupce Alexander Šejn, 20letý námořník, byli souzeni a také odsouzeni.
U soudu v červenci 1976 byl Sablin odsouzen za velezradu a zastřelen popravčí četou dne 3. srpna 1976, zatímco Šejn byl odsouzen do vězení a po osmi letech byl propuštěn. Zbytek vzbouřenců byl omilostněn, ale propuštěn ze sovětského námořnictva.
Kreml nechtěl, aby se zprávy o vzpouře šířily, a byl proto ochoten prezentovat ji světovému veřejnému mínění jako pokus o útěk na Západ, tedy v rozporu se Sablinovými záměry. Rižský záliv lze opustit na sever pouze úzkým průchodem mezi estonskými ostrovy Saaremaa a Hiiumaa a pevninou. Loď plující z Rigy do Leningradu, která se chce vyhnout takovým omezeným podmínkám, musí nejprve zamířit na západ ke švédskému ostrovu Gotland. Sablin nařídil tento kurz, což mohlo vyvolat mylný dojem, že Storoževoj míří do Švédska nebo dokonce Dánska, které je členem NATO, místo do Leningradu. Až do konce studené války se západní rozvědka domnívala, že posádka plánovala přeběhnout.
Fregata Storoževoj pokračovala ve službě až do 90. let minulého století v rámci svého převelení do Tichomořské flotily a posléze byla prodána na sešrotování do Indie.
Věř tomu, že historie bude události poctivě posuzovat, a ty se nikdy nebudeš muset stydět za to, co tvůj otec udělal. V žádném případě nebuď jedním z těch lidí, kteří kritizují, ale nenásledují své činy. Takoví lidé jsou pokrytci – slabí, bezcenní lidé, kteří nemají moc sladit své přesvědčení se svými činy. Přeji ti odvahu, můj drahý. Buď silný ve víře, že život je úžasný. Buď pozitivní a věř, že revoluce vždy zvítězí.
— Poslední dopis Valeryho Sablina synovi před jeho popravou.
Zdroje: Allworldwars.com, nvo.ng.ru