Autor fotografie: US Navy, Public domain|Popisek: Kjúšú J7W1 Šinden
Letouny kachní koncepce dnes nejsou nic výjimečného. Ostatně čtrnáct jich má ve výzbroji i AČR. Od poloviny roku 1943 vyvíjelo císařské Japonsko stroj J7W Šinden, který měl pomoci zastavit nálety B-29. Tyto nálety samotné a především dětské nemoci konstrukce způsobily, že neuspěl.
Strategické bombardování japonských ostrovů bylo zahájeno v červnu 1944 z nově ustavených základech v Marianském souostroví. Již začátkem roku 1943 ovšem vydalo japonské císařské námořnictvo specifikaci nového pozemního stíhacího letounu pro zachycování nepřátelských strategických bombardérů – potřeba byla definována v racionální předtuše nevyhnutelného (ostatně varování o americkém průmyslovém potenciálu vyslovil již před válkou i admirál Jamamoto). K úspěšnému stíhání vysoko letících odolných a rychlých čtyřmotorových bombardérů potřeboval stíhací letoun dobrou stoupavost, vysokou rychlost ve vyšších hladinách a silnou výzbroj. Námořnictvo požadovalo rychlost 740 km/h ve výšce 8 700 m, dosáhnout výšky 8 000 m za 10,5 minuty, dostup 12 000 m a výzbroj čtyř 30mm kanónů. Takový letoun by v dostatečných počtech a s vycvičenými piloty skutečně pro Američany představoval problém.
Konstruktér Masajoši Curuno, který od počátku 40. let experimentoval s tlačným uspořádáním pohonu, vypracoval návrh takového letounu a námořnictvu jej předložil. Řešení bylo slibné, ale panovaly pochybnosti, zda je žádoucí v daných podmínkách stavět klíčový zbraňový systém na nevyzkoušené konfiguraci. Curunovi bylo nicméně umožněno přistoupit ve spolupráci s firmou Jokosuka k vývoji zkušebního konceptu letounu. Vznikl celodřevěný kluzák Jokosuka MXY6 s kachním uspořádáním křídel a pevným tříkolovým podvozkem. Výškovky byly umístěné na přídi. K zadní části trupu byla připevněna šikmá křídla a každé mělo svislou ocasní plochu se směrovkou. První let provedl sám Curuno v lednu 1944.
Později byl jeden ze tří vyrobených kluzáků vybaven motorem Nippon Hainenki Semi 11 (Ha-90) o výkonu 22 k, který roztáčel pevnou dřevěnou dvoulistou vrtuli, který umožňoval kluzáku prodloužit dobu letu. Letové zkoušky odstranily obavy – koncepce byla vyhovující. Letoun se dobře ovládal při nízkých rychlostech a neměl tendence k pádu do vývrtky. Projekt dostal po více než roce zelenou a společnost Kjúšú Hikoki KK obdržela v červnu, tedy zhruba v době, kdy na Japonsko dopadly první bomby z letounů B-29, objednávku na prototyp, který dostane námořní označení J7W1 a bojové jméno Šinden (Velkolepý blesk). Vzlétnout měl v lednu 1945.
Kjúšú J7W1 Šinden se vyznačoval stejnou koncepcí jako MXY6, konstrukce i potahy byly hliníkové. Ve srovnání se Spojenými státy, i v absolutních číslech, šlo již v Japonsku o nedostatkový materiál – paradoxně se navzdory tomu dařilo stavět více kvalitních letounů, než mohlo námořní i armádní letectvo v situaci nedostatku vycvičených pilotů a především naprosté dominance spojenců ve vzduchu efektivně upotřebit. V trupu mezi příďovými plochami budou podle požadavku námořnictva namontovány čtyři 30mm kanóny typu 5, každý s 60 náboji na zbraň. Nábojnice nebudou vyhazovány – mohly by zasáhnout tlačnou vrtuli. Pro výcvikové účely a pro zaměření hlavních zbraní měl letoun také dva kulomety ráže 7,9 mm se 75 náboji na zbraň.
Na prototyp nebyla namontována žádná výzbroj a k simulaci kanónů bylo použito balastní závaží. Kromě hlavňových zbraní měl letoun také dva závěsníky pro 30, nebo 60kg bomby. Pilotní kabinu kryl dozadu výsuvný prosklený kryt. Pilota zpředu chránilo 70 mm silné pancéřové sklo a 16 mm silná pancéřová přepážka za kanóny. Pod kokpitem se nacházela 400litrová samosvorná palivová nádrž. Další dvě 200l nádrže byly v každém křídle. Zvolen byl řadový, osmnáctiválcový, vzduchem chlazený motor Micubiši (Ha-43) 42 (MK9D) s dvoustupňovým přeplňováním. Dosahoval výkonu 1 850 k ve výšce 2 000 m na nízký převod a 1 660 k ve výšce 8 400 m na vysoký převod. Na hřídeli vrtule byla namontována kovová šestilistá vrtule o průměru 3,40 m.
První opatrný let absolvoval J7W1 3. srpna 1945, tři dny před jaderným bombardováním Hirošimy – více než půlroční zpoždění zavinily především škody, které utrpěla při náletu továrna na motory. Stroj měl rozpětí křídel 11,11 m, délku 9,76 m a výšku 3,92 m. Vypočtená maximální rychlost letounu překonala požadavek a činila 750 km/h ve výšce 8 700 m. Měl dokázat vystoupat do výšky 8 000 m za 10 minut a 40 sekund a mít požadovaný dostup 12 000 m. Zatímco byl prototyp stále ve vývoji, námořnictvo již v květnu 1945 objednalo sériovou výrobu – zoufale mu ve výzbroji chyběl typ, který by se mohl úspěšně utkávat s mohutnými svazy B-29. Podle výrobního plánu měla malá firma Kjúšú dodávat 30 letounů měsíčně a z továrny firmy Nakadžima mělo díky licenci vycházet měsíčně 120 letounů.
Během prvního letu se přes úpravy projevovaly určité problémy se stabilitou. Patnáctiminutový skok ve výšce do 400 m a při rychlosti nejvýše 259 km/h nepřinesl velkou spokojenost. Další dva lety proběhly 6. a 8. srpna, opět v délce 15 minut. Vždy s vytaženým podvozkem a při nízkých rychlostech. Nestabilita se projevovala náklonem doprava vlivem točivého momentu mohutné vrtule při vytažených klapkách. Letoun vykazoval tendenci k náklonu přídě dolů, kterému se bránilo stálým přitahováním řídicí páky. Motor, výsuvná hřídel a dálková redukce podvozku způsobovaly určité problémy s vibracemi. Přes slibnost řešení byla konstrukce složitá, novátorská, a v daných podmínkách bylo vlastně zázrakem, že létal alespoň tak, jak létal. Pro B-29 by bez dalšího náročného vývoje samozřejmě žádnou hrozbu nepředstavoval. A vývoj zastavila japonská kapitulace vyhlášená císařem Hirohitem 15. srpna, a neštěstí, při němž 16. srpna shořela většina projektové dokumentace.
Kromě prvního prototypu byl rozestavěn také druhý, který byl těsně před dokončením a čekal na instalaci motoru, a v rané fázi stavby byl třetí prototyp. Pro čtvrtý prototyp byla plánovaná jednodušší čtyřlistá vrtule o průměru 3,5–3,6 m se širšími listy s cílem vyřešit problém s náklonem při nižších rychlostech. V plánu byla také instalace silnějšího motoru, ale to již byla skutečně nereálná hudba alternativní budoucnosti. První prototyp, pravděpodobně poškozený při bouři, zabavilo americké námořnictvo – letounu ani nebyl přidělen spojenecký kód. Byl opraven a přelakován, rozebrán a odeslán do USA. Nikdy se jej však nepodařilo uvést do letuschopného stavu. Dnes je uchováván jako rozebraný a nerestaurovaný ve Smithsonově národním muzeu letectví a kosmonautiky. Proudová varianta, kterou se ještě před kapitulací císařské námořnictvo zabývalo, označená J7W2 Šinden-Kai, nepřekročila fázi předběžného návrhu.
Zdroj: Old Machine Press