foto: Wikimedia Commons, volné dílo/Adolf Hitler a Jozef Tiso
Slovenský štát (Slovenská republika) byl ve druhé světové válce německým satelitem, který stál a padal s Třetí říší. Slovenské oddíly se tak účastnily i válečných bojů po boku Německa. Velký dojem však na Hitlera neudělaly.
Demontáž československého státu, která začala mnichovskými událostmi v roce 1938, dala v konečném důsledku za vznik samostatnému slovenskému státu, který byl zcela závislý na Německu, s nímž mělo tzv. ochrannou smlouvu (Schutzvertrag). Odstředivé tendence na Slovensku byly už po Mnichovu jasně patrné a ústavní zákon o autonomii Slovenskej krajiny z 22. listopadu 1938 v podstatě musel reagovat na stav, daný tzv. Žilinskou dohodu ze 6. října 1938, která vyhlašovala slovenskou autonomii. Nicméně autonomie nebyla v tomto případě konečným stavem, ale prvním krokem k úplné nezávislosti a odtržení od české části republiky.
Psali jsme
Hitlerovy sny o zasypání New Yorku raketami V-1 a V-2 z U-Bootů se nakonec nevyplnil.
Na Slovensku tak začalo být ,,horko" a výše zmíněným snahám o úplnou samostatnost nezabránil ani tzv. Homolův puč z 10. března 1939, jímž byla sesazena slovenská autonomní vláda a moc na Slovensku převzala armáda. Jozef Tiso pozbyl funkci předsedy vlády. Čeští politikové chtěli zabránit rozpadu státu, ale bylo již příliš pozdě, protože vývoj nabral vlastní dynamiku, a v danou chvíli byl zákon o autonomii Slovenskej krajiny toliko minimálním požadavkem. Slovensko se dostalo do víru událostí a především do hledáčku Německa, které se řídilo zejména vlastními mocenskopolitickými zájmy a mělo se Slovenskem své plány.
Německo tlačilo na předsedu slovenské autonomní vlády a novináře Karola Sidora, aby oficiálně vyhlásil slovenskou samostatnost a oddělilo se od české části republiky. Sidor odmítl, proto se Adolf Hitler obrátil na Tisa, aby tak učinil on, a pokud to neudělá, nechá volnou ruku Maďarům k obsazení Slovenska. A Tiso jednal rychle. 14. 3. 1939 byl jednomyslně schválen vznik samostatného slovenského státu. Sidor, který se stal pro Němce personou non grata a odklizen jako velvyslanec do Vatikánu, podal demisi, a otěží se chopil Tiso. Slovenský stát se stal německým spojencem, který bez nadsázky stál a padal s nacistickým Německem. Poprvé sice měli Slováci vlastní stát, ale klerofašisticky orientovaný a plně vnějškově závislý.
Němci museli z důvodu poměrně častých dezercí nespolehlivých vojáků posílat slovenské jednotky raději do zázemí, a proto o nich můžeme hovořit jako o slabém ,,spojeneckém článku" nacistického Německa na rozdíl od jiných, věrných jednotek.
Prohra nacistického Německa ve válce znamenala také konec Slovenského štátu, jehož další existence plně závisela na tom, zda Německo válku vyhraje. Slovenští vojáci se sice po boku Německa v řadě případů osvědčili, ba i vyznamenali, nicméně posléze jejich jednotky začaly trápit problémy s nízkou morálkou a pravidelnými dezercemi Slováků na stranu nepřítele.
Zdroj: history.com
Tagy