Složili zbraně, vydali se nepříteli na milost a byli na Bonapartův rozkaz povražděni

Složili zbraně, vydali se nepříteli na milost a byli na Bonapartův rozkaz povražděni
Autor: Jean-Léon Gérôme, Princeton University Art Museum, volné dílo|Popisek: Bonaparte v Káhiře
12 / 03 / 2021, 16:00

Generál Bonaparte se v čele Orientální armády vydal v roce 1798 do Egypta, aby na nečekaném a citlivém místě zasáhl největšího nepřítele Francie a republiky, Velkou Británii. Pro ni byl Egypt, součást Osmanské říše, důležitou spojnicí s Indií. Problémem bylo Královské námořnictvo, resp. eskadra kontradmirála Nelsona. Do exotické země se Orientální armáda v síle asi 33 tisíc mužů dostala, ale zdrcující porážka v námořní bitvě na Nilu vzala expedici naději na vojenský úspěch hned v začátku. Bez spojení s Francií a přísunu posil nebylo čeho stabilního dosáhnout, a nebylo možné pomýšlet ani na ústup. Bonaparte se ale nevzdával. Ovládl velká města na severu Egypta a byl odhodlán bránit se osmanským pokusům o jejich znovudobytí. Příběh nešťastných zajatců z Jaffy začíná v lednu 1799 preventivním výpadem proti Turkům ohrožujícím francouzská postavení ze Sýrie, resp. Palestiny.

Bonaparte byl v Egyptě po Nelsonově vítězství v pasti. Turecký sultán Selim III. situaci vyhodnotil jako příznivou pro ofenzívu. Následující výčet sil možná laskavému čtenáři připomene slavné střetnutí z Barona Prášila: první armádě velel Ahmed Paša al-Džazzár, tedy "Řezník". Jeho úkolem bylo vpadnout do Egypta pochodem ze Sýrie, resp. Palestiny, resp. křesťanské Svaté země, Izraele. Druhé armádě, která byla soustředěna na Rhodu, bude v následující bitvě u Abúkíru velet Mustafa Paša, Kníže poutníků, a jejím úkolem bylo vpadnout do Egypta po moři. Na francouzského generála si ale Osmané nepřišli. V první fázi vytáhl s 13 tisíci vojáky proti přibližně 30 tisícům Řezníkových bojovníků, kteří však dosud nebyli soustředěni, a protiútok neočekávali.

Francouzi urazili za čtyři dni přibližně sto kilometrů nehostinnou pouští. To by do nich jejich protivníci neřekli. Ti se cítili být v přípravách na svou ofenzívu nevyrušitelní. Francouze cestou sužovaly pouštní bouře, a přišlo i ochlazení. Bonaparte přišel do Gazy, kde dokonce armáda po dlouhé době zažila déšť, a zamířil k Jaffě, opevněnému přístavnímu městu, které je dnes součástí Tel Avivu. Dostali se sem 3. března 1799.

Posádka bránící město byla nesourodého národnostního složení. Byli zde Maghrebité, Albánci, Kurdové, Anatolci, Arménci, Arabové i černoši. Velel jim Syřan Abdulláh Aga. Francouzské divize vedené zkušenými generály, kteří své protivníky ve všech ohledech nezpochybnitelně převyšovaly, město sevřely, snadno odrazily naivní pokus obránců o výpad. Po čtyřech dnech vyslal Bonapartův náčelník štábu generál Berthier parlamentáře s výzvou ke kapitulaci. Velitel města ji odmítl, ale Francouzům se podařilo najít nehájitelný průlom v opevnění a živelně se jím hrnuli do města, v němž propukl nelítostný boj s jednoznačným výsledkem. Provázený odporným a neomluvitelným, necivilizovaným masakrem civilistů.

Omluvit takové počínání není čím. Snad vysvětlit nejistotou situace, v níž se vojáci neměli čeho chytit než důvěry v sebevědomí a plán vrchního velitele. Bonaparte sám ovšem, ač působil jako vždy rozhodně a cílevědomě, nemohl žádný dlouhodobý plán mít. Východiska prakticky neexistovala, což ukáže další průběh egyptského dobrodružství. Kromě nejistoty šlo také o celkové strádání armády. Nedostatek všeho druhu se na ní nemohl neprojevit a podmínky, v nichž byla nasazena, a rychlost přesunů jej násobily. "Téměř všichni obyvatelé Jaffy bez rozdílu věku a pohlaví byli podřezáni, zemi pokrývaly jejich mrtvoly a krev tekla ulicemi proudem," napsal Bonapartův nevlastní syn a pobočník Eugène de Beauharnais. Hrůzám však nebyl zdaleka konec.

Uvnitř města se nacházel komplex rozlehlých budov, jakýsi dvůr se stavbami po obvodu, o němž někteří autoři píší jako o citadele, do níž se uchýlila část obránců města. Beauharnais a druhý Bonapartův pobočník François Croisier se zde dopustili činu, který se ukáže být ve své naivitě v důsledku tragédií. Přeživší Abdulláhovi vojáci na oba důstojníky křičeli, že se rádi vzdají, budou-li ušetřeni osudu nešťastných spolubojovníků a obyvatel města, a mladí důstojníci podlehli zřejmě jak síle okamžiku, tak představě o svých pravomocích, a bez konzultace s Bonapartem kapitulaci de facto přijali. Takto alespoň popisuje vývoj situace Bonapartův tajemník Bourrienne.

Počet osmanských vojáků, kteří zde složili své zbraně, je odhadován na dva až čtyři tisíce. Když pak zajatce spatřil Bonaparte, podle Bourrienna se ptal: "Co chtějí, abych si s nimi počal? Mám je čím živit?" Svolal poradu svých divizních generálů. Jaké měli Francouzi možnosti? Poslat zajatce do Egypta nebylo myslitelné. Na přesun po moři nebyli k dispozici lodě, doprovod takové masy zajatců nehostinnou pouští by oslabil armádu a vyžádal si příděly zásob, které potřebovala armáda pro sebe. Propustit? Odešli by do pevnosti Saint Jean d'Acre, která byla dalším cílem Bonapartova tažení. Situace neměla žádné lidsky přijatelné východisko. Zachovat jakýmkoli způsobem zajatce při životě by znamenalo oslabit vlastní armádu, vzdát se byť krátkodobých cílů, a záhy čelit soustředěné přesile nepřítele. Kdo se v takové situaci postaví a řekne, že by za životy zajatců krví vlastních vojáků zaplatil? Řešení bylo stejně zřejmé jako strašlivé.

Bonaparte přijal konečné rozhodnutí. Zajatci budou postříleni, a vraždění proběhlo 8. a 9. března. Někteří důstojníci se na něm odmítli podílet, úkol připadl veliteli 32. půlbrigády, Jean-Barthélemy Darmagnacovi. "Důstojník, jenž jednotkám velel, rozdělil masu zajatců do malých částí. Tyto pelotony pak byly odvedeny na nejrůznější místa a tam postříleny. Hrozivá operace si vyžádala navzdory počtu jednotek určených pro tuto truchlivou oběť spoustu času," napsal v pamětech Pierre Martin. Ocenil také důstojnost, s níž většina zajatců přijala svůj osud. Po vystřílení nábojů bylo třeba mnohé stále žijící zajatce pobít bajonety.

Na tomto místě bych si dovolil nesouhlasit s úvahami, že zásob byl ve skutečnosti dostatek, že by na doprovod 2-4 tisíc zajatců bylo stačilo vyslat rotu vojáků, případně že by velkorysé propuštění zajatců mělo pro Francouze pozitivní psychologický účinek na obránce Acry. Vyslat tisíce zajatců s minimem zásob (jak by třeba přepravovali vodu?) na stokilometrový pochod pouští a zajistit je stovkou vojáků? Ale podívejme se na Bonapartovo rozhodnutí z jeho strany: jeho kariéra dříve ani později nenaznačuje, že by byl bezohledně a bezdůvodně krutým člověkem. Byl si nepochybně vědom souvislostí a vyslechl si jistě všemožné námitky. Byl uprostřed nepřátelského území bez spolehlivých vyhlídek a přesto přijal rozhodnutí, které jeho vojáky i jeho osobně vystavilo oprávněné a nezměrné nenávisti nepřítele. Nejspíše tedy skutečně neměl na výběr.

Tažení pokračovalo. Řezníkova hrozba byla zažehnána vítězstvím u hory Tabor. Obležení Acry bylo neúspěšné (mj. zde bude smrtelně raněn pobočník Croisier). Bonaparte se musel stáhnout zpět do Egypta, protože mu hrozilo, že bude v Sýrii odříznut a izolován. Do Egypta se vrátil se ztrátou 1800 padlých a zemřelých (600 mužů podlehlo moru) a přivedl 1800 zraněných. Odrazil armádu Mustafa Paši u Abúkíru... a osobně Egypt opustil, aby se ve Francii chopil moci, což se mu brumairovým převratem podařilo. Armádu v Egyptě postupně Osmané a Britové udolali a přinutili ke kapitulaci. Podle velkorysých podmínek kapitulace pak britské lodě Francouze repatriovali. S Osmany byla zavřena mírová smlouva v červnu 1802.

Masakr civilistů a specificky zajatců v Jaffě rozhodně jsou skvrnou, resp. jednou ze skvrn na politickém a vojenském působení Napoleona Bonaparta. Rozhodnutí, zda je přičíst podmínkám války, mimořádnému souběhu okolností, nebo snad charakterovým vadám účastníků a Bonaparta na prvním místě, lze po dvou staletích směle ponechat na přístupu každého, kdo se touto historií zabývá.

Zdroj: Kovařík, Bonaparte v Egyptě; thenapoleonicwars.net

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace