Smrt admirála Jamamota - dokonalá práce americké rozvědky. Doprovodná Zera neměla šanci

19. 09. 202212:00

Smrt admirála Jamamota - dokonalá práce americké rozvědky. Doprovodná Zera neměla šanci

foto: foto: Wikimedia Commons, volné dílo/Jamamoto jen hodiny přes svou smrtí, Rabaul 18. dubna 1943

18. dubna 1943, přesně rok po Doolittlovu náletu na Tokio, sestřelily americké P-38G Lightning 339. stíhací perutě 347. stíhací skupiny nad ostrovem Bougainville dvě japonské námořní bombardovací letouny Micubiši G4M1. Na palubě jednoho z nich byl vrchní velitel japonského Spojeného loďstva a architekt útoku na Pearl Harbor, admirál Isoroku Jamamoto. Není-li zcela jisté, který z pilotů sestřelil právě admirálův letoun (historikové se převážně shodují na tehdy poručíkovi Rexi T. Barberovi), východisko pro úspěch připravili jednoznačně důstojníci námořního zpravodajství. Jedním z vážných problémů celé operace Vengeance (Pomsta) bylo uchování tajemství. Nepřítel nesměl pojmout podezření, že Američané čtou japonské šifrované zprávy.

Šest stíhacích Zer nemělo nejmenší šanci dva bombardéry proti šestnácti výkonným Lightningům ochránit. Američanů mělo letět osmnáct, ale dva letouny čtyřčlenného roje určeného pro vlastní útok na hlavní cíl - bombardéry - se musely pro technické závady vrátit, a nahradily je dva Lightningy ze zálohy, jejímž cílem byl japonský stíhací doprovod. Startovaly z letiště Kukum, druhého letiště vybudovaného na Guadalcanalu a určeného pro operace stíhacích letounů. Létaly z něj armádní perutě vyzbrojené jednak letouny P-39, jednak P-38, které se vyznačovaly vynikajícím doletem, a také Corsairy letectva námořní pěchoty.

Podle ohledání byl admirál Jamamoto zasažen dvěma střelami a jeho smrt způsobil zásah do hlavy. Jamamotův náčelník štábu Ugaki cestující ve druhém ze sestřelených bombardérů "námořní incident kó", jak budou Japonci útok označovat, se zraněním přežil. Kromě bombardérů poškodili Američané jedno ze stíhacích Zer, a přišli o jeden Lightning pilotovaný poručíkem Hinem. Poručík Barber schytal od doprovodných Zer 104 zásahů, ale i tak se dokázal vrátit na vzdálenou domovskou základnu.

Dramatický průběh souboje a úplný americký úspěch učinili tečku za zářnou kariérou admirála, který válku se Spojenými státy nechtěl, ale udělal ze své pozice maximum proto, aby měl relativně výrazně slabší agresor alespoň malou naději dosáhnout svého cíle. Limitovaly ho přitom složité okolnosti, nastavené a konzervativně dodržované postupy. Jestliže on z pozice vrchního velitele stanovoval strategické cíle zřejmě správně, o úroveň níže byly jeho záměry rozpracovávány diskutabilním způsobem, a Jamamoto do nich nezasahoval. Vznikaly rigidní plány, které dokázal "očekávaně neočekávatelný" reálný průběh operací znehodnotit velmi záhy po prvním výstřelu. Nadto tyto plány realizoval v rozhodujících bitvách důstojník, který neoplýval ani iniciativou, ani rozhodností, ani nadáním, a ostatně ani loajalitou vůči svému nadřízenému - velitel 1. leteckého loďstva viceadmirál Nagumo.

Operace Vengeance přichází ve chvíli, kdy jsou již přelomové bitvy u Midway a o Guadalcanal Američany vítězně vybojovány, válka již trvá déle než rok, a začíná se projevovat nejen materiální převaha Spojených států, "probuzeného medvěda", a to přesně podle Jamamotovy předpovědi. Není pravděpodobné, že by Jamamoto mohl mít zásadnější vliv na další vývoj střetnutí. Přes aureolu mimořádného a obdivovaného vojevůdce si ani v prvních měsících války nepřipsal žádný rozhodující úspěch, a ani samotný útok na Pearl Harbor vůbec nevyšel podle jeho záměru. Symbolický význam s ohledem na jeho pověst a pozici však operace měla velmi důležitý, a to pro obě strany.

Pro morálku japonských ozbrojených sil měla Jamamotova smrt přirozeně neblahé důsledky. Ohlášena byla více než měsíc po události, a 5. června 1943 proběhl státní pohřeb. V čele spojeného loďstva, které bylo po ztrátě čtyř letadlových lodí u Midway již jen stínem nebezpečného protivníka, Jamamota nahradil 21. května admirál Mineiči Koga (rovněž zahyne během cesty na palubě letounu, v jeho případě v důsledku nehody 31. března 1944). A obráceně, pro Američany měla smrt člověka, který zosnoval "Den hanby" a smrt tisíců Američanů během úvodního útoku nevyhlášené války, efekt velmi povzbudivý.

video: youtube

Do ožehavé situace ale poněkud paradoxně postavil úspěch Američany. Rizika spočívala v tom, že by Japonci mohli pojmout podezření o prolomení svého operačního kódu JN-25 (v aktuální variantě JN-25d z 1. dubna 1943). Američané nečetli 100 % obsahu japonské komunikace, ale znalost podstatné části kódu byla mezi dalšími jedním z rozhodujících prvků jejich drtivého vítězství u Midway. Setkání s americkými pozemními stíhacími letouny tak daleko od jejich základny v dubnu 1943 v kombinaci s významem celé události lze skutečně zpětně za náhodu označit jen obtížně. Přes symboliku "Pomsty" a její jednoznačný úspěch by se případná změna japonské šifry užívané pro nejtajnější komunikaci velení a řízení námořnictva na nejvyšší úrovni obrátila proti Američanům samotným a ohrozila výhody, které jim "pohled do karet" nepřítele nabízel.

14. dubna 1943 zachycená zpráva popisující itinerář Jamamotovy inspekční cesty a obsahující rozhodující podrobnosti však podle velitele Tichomořského loďstva admirála Nimitze patřila k těm, kvůli nimž bylo možné riziko odhalení podstoupit; jeho finální rozkaz zněl: "Talleyho. Let's get the bastard!" - "Do toho, dostaňme toho parchanta!" Existují spekulace, že Jamamoto svou inspekční cestou de facto páchal sebevraždu, že byla jeho cesta zbytečná, a že se vědomě vystavil riziku napadení. Pro americké letectvo rozhodně nešlo o jednoduchý úkol. Nadto zpráva byla vyslána rádiem z hlavního stavu japonského 8. loďstva navzdory pokynu Jamamotova štábu předat ji osobně. Riziko, že nepřítel rádiové zprávy může číst, existuje vždy. Ale že by na to měl Jamamoto spoléhat, a namísto nápravy prostřednictvím amerických dešifrátorů "čestně" odejít ze života, a nadále své podřízené vystavovat nebezpečí, které z takové protivníkovy schopnosti plynulo, to je krajně nepravděpodobné.

Aby Američané co možná zakryli mimořádnost celé operace, začali do oblasti vysílat stíhací hlídky pravidelně, aby vytvořili dojem, že útok na Jamamota byl skutečně dílem náhody během rutinně prováděných operací. Nejvyšší místa také o úspěchu mlčela. Zpráva se nicméně roznesla mezi vojáky. Napřed na ostrově Guadalcanal, a odsud se jako virová pandemie šířila dále, až dorazila do Washingtonu. A prostořecí piloti tak byli těmi, kdo především ohrozili, nevědomky pochopitelně, americké tajemství. Dokonce vznikl článek, který zmiňoval roli námořního zpravodajství. Naštěstí jej zachytila cenzura. Poručík Barber a jeho kolegové museli na kobereček na vlajkovou loď admirála Halseye. Pohrozil jim vojenským soudem, ale ve skutečnosti jen snížil doporučení na udělení Medaile cti na Námořní kříže.

Naplno pak mohli Američané svého úspěchu využít až po 21. květnu 1943, kdy Jamamotovu smrt ohlásili sami Japonci. A podrobnosti pak byly zveřejněny až dva týdny po japonské kapitulaci, a i tou dobou pochopitelně k velké nelibosti námořnictva. Proč Japonce nenapadlo, co ve skutečnosti vedlo k Jamamotově smrti, resp. proč nezměnili svůj důležitý operační kód, byť jen pro jistotu, patří k záhadám druhé světové války.

Zdroj: Hubáček, Ofenzíva v Pacifiku; history.navy.mil