Smrt tyrana: Ke Stalinovi v těžkém bezvědomí se nejprve nikdo neodvážil, pak už bylo na záchranu pozdě

5. 3. 1953 byl posledním dnem života Josifa Stalina, který umíral sám bez pomoci. A můžeme říct, že si mnozí vysocí kremelští představitelé oddechli.

Stalin, který má na svědomí desítky miliony lidských životů, se narodil v roce 1878 v gruzínském Gori. Již v 16 letech vstoupil do pravoslavného semináře a jednu chvíli to vypadalo, že z budoucího diktátora se stane kněz. O tři roky později byl však ze semináře vyloučen.

Stalin si pak vybral svou cestu, jíž chtěl dále jít - cíleně organizoval střety s carským režimem, který nenáviděl, na ,,denním" pořádku byly zejména srážky s policií, organizování veřejných nepokojů. Za ,,revoluční" činnost byl Stalin několikrát zatčen a odeslán do vyhnanství. Zároveň s jeho činností, která nabyla v řadě případů teroristické činnosti, tíhl k politice.

Již v květnu 1917 se stal členem čtyřlenného byra při ÚV bolševické strany spolu s Vladimirem Iljičem Leninem, Lvem Kameněvem a Grigorijem Zinověvem. Pád carského režimu v roce 1917 mu pak naplno otevřel možnost angažovat se v politice. Vítězstvím bolševiků však Stalin rovněž přijal za svůj nesmiřitelný boj vůči vnějším i vnitřním oponentům. Stalin začátkem 20. let zároveň usiloval o převzetí všech stranických ,,otěží" a vyřazení svých názorových či domnělých odůrců. Lenin těsně před svou smrtí varoval před Stalinovými mocenskými choutkami, neměl však už sílu proti Stalinovi zasáhnout.

Ten naopak po Leninově smrti v roce 1924 začal soustřeďovat ve svých rukách postupně čím dál více moci. Nebyl však ještě neomezeným diktátorem. V roce 1927 začala bolestná kolektivizace, v jejímž průběhu došlo k hladomoru na Ukrajině, kterému podlehly miliony lidí. V ekonomické oblasti pak byly zavedeny neefektivní pětileté plány (pětiletky) a celý Sovětský svaz se měl industrializovat. Začátkem 30. let pak Stalin nařídil velké čistky, aby jej už nikdo nemohl mocensky ohrozit. Dal zavraždit svého přítele, ,,miláčka" strany Sergeje Kirova v ro 1934, protože ten představoval vnitrostranickou konkurenci a mohl Stalina ohrozit, zbavil se i původních spojenců - Kaměneva, Zinověva či Nikolaje Bucharina. Velké čistky provedl v armádě, docházelo k masovému zatýkání v podstatě na všech úrovních.

To se však již blížila válka, která byla pro Stalina a Sovětský svaz ,,klíčem" do Evropy. Po uzavření paktu Ribbentrop-Molotov v srpnu 1939 bylo jasné, že se jedná pouze o dočasný status quo, protože již koncem roku 1939 vydal Hitler směrnici k pozdějšímu útoku na Sovětský svaz. Stalin si Hitlerovu věrolomnost uvědomoval, ale počítal, že hitlerovské Německo na Sovětský svaz zaútočí v roce 1942 či 1943. Vpád nacistických vojsk v červnu 1941 tak byl pro Stalina překvapením. Dokázal však po prvních vojenských úspěších nacistů nakonec úder na Sovětský svaz odrazit i za cenu obrovských ztrát.

V roce 1945 tak získal ,,generalissimus" Stalin a Sovětský svaz velkou prestiž a lidé se na diktátora dívali jako na osvoboditele z jha nacismu. Protifašistická koalice se však brzy po skončení války začala drolit a svět se postupně rozdělil do dvou znesvářených bloků. Stalin, který byl na svém vrcholu, tak nařídil komunistům v regionu střední a jihovýchodní evropy, aby zde převzali absolutní moc a vznikl sovětský blok, centrálně řízený z Moskvy.

V ovzduší třetí světové války, s níž Stalin původně počítal, se však začal rapidně zhoršovat jeho zdravotní stav. Následkem chronického kuřáctví a pití alkoholu začal Stalin trpět arterosklerózou a paranoiou. Ta se projevila zvlášť v jedné z posledních čistek - domnělého spiknutí ,,bílých plášťů", židovských lékařů, kteří se snažili údajně Stalina otrávit.

V roce 1952 se již začalo hovořit o jeho nástupnictví, protože Stalinovo počínání vzhledem ke svému zhoršujícímu se zdravotnímu stavu začalo být naprosto nepředvídatelné. 28. únoru 1953 trávil své poslední dny na své dače v Kuncevu. Tam se z noci na 28. 2. na 1. března opil, ale následující den nevycházel ze svého pokoje. Dlouho se ale k němu neodvážil do pokoje nikdo jít a Stalin tak v podstatě umíral bez pomoci. Až večer 1. března se odvážil vstoupit do pokoje jeden člen jeho ochranky a nejen on, ale i další hosté záhy zůstali v šoku - diktátor ležel po mrtvici na zemi v těžkém bezvědomí a pomočený. 2. března narychlo přijel Lavrentij Berija a Georgij Malenkov.

Následně přijeli i lékaři, kteří určili osudovou diagnózu: U Stalina došlo k silnému krvácení do levé hemisféry mozku způsobenému arteriosklerózou mozkových cév. Bylo jasné, že i přes pomoc lékařů Stalin zemře. To se stalo 5. března před 10:00. Pohřeb diktátora, který dlouho pevnou a nemilosrdnou rukou vládl Sovětskému svazu, a nechal za sebou miliony obětí, se pak konal 9. března.

Záhy po jeho smrti došlo v Sovětském svazu k lítému boji o nástupnictví, na jehož konci stanul vítězně Nikita Sergejevič Chruščov. Ten v roce 1956 začal na XX. sjezdu komunistické strany s postupným procesem destalinizací, který pokračoval v roce 1962 na dalším komunistickém sjezdu.

Zdroj: history.com

Tagy